NP č.510 > Téma číslaZpívat rukamaLibor Hruška

Soubor Hands Dance se zaměřuje na tlumočení písní do znakové řeči. Vypravili jsme se za nimi podívat do Brna a ve zkušebně JAMU navštívili jejich zkoušku.

Kdo měl ve škole rád rozbor básní, ať zvedne ruku... Ano, vysvětlovat u tabule češtinářce, jak chápete (většinou, jak nechápete) všechny ty symboly, personifikace a metafory, nebylo nic příjemného. Pro členy uměleckého souboru Hands Dance to ale byla skvělá průprava na činnost, které se věnují dnes – uměleckého tlumočení písní do znakového jazyka. Často jim nad textem, s nímž pracují, dojde, že až doteď neměli potřebu rozebírat, co přesně chtěl autor některými pasážemi říci. A interpretace není vždy jednoznačná. „Třeba Hrůza, to občas byla „hrůza"," směje se členka souboru Radka Kulichová. Naráží na spolupráci se zpěvákem Michalem Hrůzou, s nímž Hands Dance vloni na podzim v Brně „odzpívali" Smyslů-plný koncert. „Stane se, že písničku přeložíme za dvě hodiny, pak jsou ale takové, kterým mnohdy jednoznačně nerozumějí ani slyšící, a ty zaberou mnohem víc času. To se nám stalo právě při překládání písní Michala Hrůzy, u jedné jsme se zasekli hodně dlouho, protože jsme ji každý chápali úplně jinak," vzpomíná Radka. Po prvním nástřelu následovalo několik připomínkových koleček, takže výsledek byl kolektivním dílem. „Většinou to tak bývá. Je to proces, společná práce, a tak nejde říct, kdo z nás jednotlivé písně přeložil."


Tlumočení? Spíš fyzická báseň.
S Radkou a jejími kolegyněmi Danielou a Markétou sedíme ve zkušebně na brněnské Janáčkově akademii múzických umění, zde studují v Ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící. „Hands Dance je takový mix, část z nás jsou studenti, část absolventi a vyučující," vysvětluje Radka a dodává, že JAMU teď uvažuje o otevření samostatného předmětu Umělecké tlumočení. Umělecké tlumočení, není to tak trochu protimluv? Tlumočník by měl přece informaci z bodu A do bodu B dostat co nejméně pokroucenou.


„Samozřejmě, například u lékaře je úkolem tlumočníka do znakového jazyka co nejvěrnější přenos informací. To je klasické tlumočení, ale při koncertech do toho musíte dostat emoce a atmosféru písně," vysvětluje Radka. Termín tlumočení tedy možná nebude tím nejvýstižnějším pojmenováním. Disciplínu, které se Hands Dance věnují, lze nazvat i vizualizací, interpretací či zpřístupňováním hudby neslyšícím. „My prostě nejsme tlumočníci. Neslyšícím nepomáháme, ale spolupracujeme s nimi, aby na konci vzniklo něco nového, něco jako fyzická báseň, jak to nazval jeden z našich fanoušků," říká Radka.


„Snažíme se neslyšícím zpřístupnit kulturu, ale líbí se to i slyšícím, kteří k hudbě navíc dostanou vizuální zážitek. Dozvědí se něco o znakovém jazyce a uvědomí si, že to nemusí znamenat jen pána v okénku v pořadu Sama doma."

Při koncertech do toho musíte dostat emoce a atmosféru.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články autora

Jak se kde prodává / Libor Hruška > NP č.492 > Život prodejce Kde se prodejcům Nový Prostor prodává dobře a kde to jde hůř? Jak to v NP funguje s prodejními místy? Kdo rozhoduje o tom, kde budou prodejci prodávat? číst dále Velký dům – velký sen / Libor Hruška > NP č.491 > Téma čísla Na začátku bývá malý dům a velký sen, na konci velký dům a často i velký problém. Sociální antropolog Radan Haluzík objíždí svět a zkoumá megalomanské vily „bohatých chudých“ – zbohatlých vesničanů, kteří se stavbou vil snaží zbavit stigmatu nízkého sociálního statusu. Paradoxně tím vytvářejí nová ghetta, z nichž už není úniku. číst dále Prodejkyně Růženka: Jsem holka ze severu, ale doma jsem v Praze / Libor Hruška > NP č.489 > Moje město Růženčini rodiče se dali dohromady v Ústí. On, Chomutovák, byl ve městě chemiček na vojně, ona, původem z vesnice ležící kousek za Prahou, tam pracovala v kině. „Máma ho nejdřív vůbec nechtěla. Říkala, že si s cikánem – on měl totiž strašně černý vlasy – nic začínat nebude. Nakonec si ale dala říct,“ culí se Růženka. To bylo koncem padesátých let. Mladí manželé zůstali na severu, přestěhovali se ale do Chomutova, kde nejprve bydleli u tchyně a pak se přesunuli do vlastního malého bytu. Měli pět dcer. „Otec vždycky z legrace říkal, že nemá děti, jen samé dcery. Já navíc byla nejstarší, takže jsem se o všechny musela starat,“ vzpomíná Růženka. Pod Krušnými horami strávila prvních devatenáct let života a i teď sem čas od času zajede na návštěvu jedné ze svých dcer. Objeli jsme čtyři místa, která měla ve svém rodném městě ráda: ďolíček, kde stával její rodný dům, základku s mléčným barem, bývalý obchodní dům Prior a kavárnu na hlavním náměstí, kde se seznámila se svým manželem. číst dále Pivaři a ledaři / Libor Hruška > NP č.511 > Téma čísla Pivovarské lednice jsou úžasným příkladem zaniklé vývojové větve architektury. Jak tyto ledové banky fungovaly a jak ledařský průmysl koexistoval s tím pivovarským? číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů