Jak jsem se dostal na ulici
Podnikal jsem ve stavebnictví. Měl jsem firmu, se kterou jsem postavil kolem stovky baráků po celým Středočeským kraji. Kdybyste se dneska těch lidí, co jim patří, zeptali, jak jim slouží, věřim tomu, že by si nikdo nestěžoval. Snažili jsme se to dělat poctivě. Pak jsem měl dost vážnou zdravotní příhodu a během roku jsem o všechno přišel. Rozvedla se se mnou žena a zbyly mi jenom dluhy, který mám doteď. Když jsem se z tý nemocnice vrátil, tak po mně chtěli zaplatit pomalu půl milionu za odebranou krytinu na střechy. Já o tom ale neměl ani tušení a ten materiál se dodneška nenašel. Už to bude deset let, co se to se mnou táhne. V týhle situaci pak nemáte daleko k flašce, protože máte pocit, že se zblázníte. Já jsem takovej typ, že nikoho nechci zatěžovat, a tak jsem si tenkrát neřek o pomoc, kdybych to udělal, nemuselo to se mnou skončit až takhle špatně.
Jak jsem se dostal k NP
Když jsem se vrátil z protialkoholky, tak moje první cesta samozřejmě vedla do putyky... (smích) A tam jsem se tak zamejšlel, co budu dělat. Napadlo mě jít na Naději, co je U Bulhara, chodilo se tam odsaď zametat ulice, říkal jsem si: no tak co, budu zametat, ale tamější sociální pracovnice mi povídá, abych zkusil Nový Prostor. Dostal jsem první tři časopisy zdarma a od tý doby ho prodávám už čtyři roky. Díky tý práci jsem přestal pít a znova se postavil aspoň v těch základních věcech na vlastní nohy, tomu časopisu vděčím za mnohý.
O mých zákaznících
Dneska už tady mám svoji klientelu, většina jsou, dá se říct, kravaťáci z přilehlejch kancelářskejch komplexů. Znám sekretářky ředitelů, obchodní zástupce, ale i ty ředitele samotný. Po ránu mě tady pozdraví takovejch dvě stě lidí, to si pak nepřipadáte, že jste zbytečnej. Celkem mám nějakých tři sta lidí, z nich se ke mně opravdu pravidelně vrací tak sto padesát. Pokecaj se mnou a musím říct, že je to moc příjemný. Před chvilkou tady se mnou stál hlavní ajťák z jedný firmy asi deset minut, dozvěděl jsem se od něj, že Židi maj zrovna dneska výročí, slaví pět tisíc sedm set sedmdesát osum let od svýho vzniku. (smích)
Můj prodejní trik
První, co u každýho novýho čísla udělám, je to, že ho celý přečtu, abych věděl, co prodávám. Nemůže se vám stát nic horšího, než když se vás někdo zeptá, co v tom časopise je, a vy řeknete „já nevim". V tu chvíli to můžete zabalit a jít domů. Já nejsem žádnej velkej suverén, jsem spíš introvert, takže mojí největší zbraní je oční kontakt, ze kterýho se člověk hůř vyváže, než z nějakýho vykřikování hesel.
O nepříjemných chvilkách
Za celý ty čtyři roky se stalo jenom dvakrát, že by na mě někdo negativně zareagoval. Oba ty lidi byli jak zákon káže. Jednou to byl Slovák, co se tady motal, táhlo to z něj jak ze sudu, a ten na mě pořvával, abych šel dělat. Ty samý řeči tady vedla i jedna pani. A pak se na lidech podepsala ta nedávná změna redakce, což bylo daný hlavně tím, že byli na něco zvyklý a najednou to nebylo. Dneska už tu změnu přijali a spousta lidí se tady u mě zastavuje a o těch článkách se mnou diskutuje.
