NP č.501 > Téma číslaVšichni jsme na jedné lodiJan Štěpánek

Koncept kolektivních domů počítá s tím, že v jednom domě žijí stovky i tisíce lidí. Byty často nemají plnohodnotné kuchyně, o chod domu a vašeho života se stará personál. Součástí domu je jídelna, školka i prádelna. V Československu vzniklo od konce 40. let několik desítek takových koldomů. Jak se v nich žilo? Vyzpovídali jsme mgr Huberta Guzika, Ph.D., z Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT.

Když se řekne kolektivní dům, vybaví se mi litvínovský koldům pro 1400 lidí nebo o něco menší zlínský koldům. Tedy stavby, které měly nějakou společenskou ambici, ale dnes je jasné, že jí nedosáhly. Koldomy u nás bývají spojovány s naivitou období komunismu, ale myšlenka kolektivního bydlení u nás je určitě ještě starší.
To je pravda. On to nebyl nikde, ani v českých zemích, nikdy primárně komunistický projekt. Byl to spíše levicový projekt. A vždy byl spíše elitářský, nutno dodat. Projekty kolektivních domů vytvářely intelektuální elity, které měly představu, že dělnická třída bude ochotna bydlet nějakým kolektivním způsobem. Nebo to byla elita, která byla ochotna si to zkoušet sama na sobě. U nás to začalo počátkem 20. století, kdy ovlivněn úvahami americké feministky Charlotte Gilmanové se tématu chopil Masaryk a přednášel o něm v Brně v roce 1905. A to téma dost výrazně rezonovalo. Byla to představa kolektivního, ale poměrně komfortního bydlení. Domácí práce, které běžně obstarávaly ženy v domácnosti nebo služky, budou přeneseny na profesionální školený personál, a žena tak bude emancipována. Cílem bylo vtáhnout do tohoto experimentu střední třídu, měšťanstvo, moc se neuvažovalo o tom, že by to bylo přístupné nebo atraktivní pro dělníky. To byla první fáze, ještě před první světovou válkou. A pak jsou tu ve vývoji českého přemýšlení o kolektivním bydlení spíše samostatné epizody, téma se opět vynořuje a často bez vědomí nebo s přehlížením toho, co se dělo předtím.

Kolegyně zpovídala pamětníky a první generace si život v koldomech skutečně velmi pochvalovala. Je třeba dodat, že v té době byli dětmi.

Je známo, že kolektivním bydlením byl ve 30. letech velmi zaujat Karel Teige, který v tom viděl možnost, jak realizovat část myšlenek sovětské bolševické revoluce.
On měl obrovský přehled o dobovém dění a inspiroval se jak západní Evropou, tak i Sovětským svazem. A přišel s uceleným teoretickým programem kolektivních domů. Ty měly být pro dělnickou třídu a měly posilovat soudržnost té dělnické třídy.
Teige žil v trochu paralelním světě, na základě nějakých sociologických indicií si vybudoval představu o dělnické třídě jakožto o mužích a ženách, kteří do značné míry nežijí rodinným životem. Trochu to v některých tehdejších sociologických výzkumech nachází opodstatnění, skutečně mezi dělnickou třídou soužití před svatbou bylo nejvyšší, rozvodovost největší, ale jinak vzory života byly mezi dělníky poměrně konzervativní, takže by to pro ně bylo velké překvapení, kdyby se dostali do takového Teigeho domu. On se nakonec žádný marxistický dům v Československu nepostavil, ale kdyby se do něj ti dělníci nastěhovali, asi by se s takovým životním stylem těžce smiřovali.

 

Koncem 40. let přicházejí první stavby pompézních kolektivních domů, v Litvínově, ve Zlíně. Ačkoliv si je my dodnes pamatujeme jako neúspěšné sociální experimenty, ty první roky pro nájemníky musely být zajímavé. Jak tam tehdy ti nově nastěhovaní lidé žili?
Kolegyně Lenka Kužvartová zpovídala pamětníky prvních let života v Litvínově a první generace si život v koldomech skutečně velmi pochvalovala. Je třeba k tomu dodat, že mnozí s nich jsou lidé, kteří byli v té době dětmi, takže na to vzpomínají mimořádně dobře jako na takové chrámy, kde měli spoustu kamarádů, a že to fungovalo jako kolektiv. Na druhé straně na konci 50. let proběhly sociologické výzkumy, které dokázaly opak, než co vypovídají pamětníci. Tehdejší výzkumy se zaměřily na provoz obou domů a ukázalo se, že například společné stravovací provozy nejsou ani zdaleka tak využívané, jak bylo plánováno, některé dokonce vůbec.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jan Štěpánek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články z tohoto čísla

Bonbóny & únava / Martin Selner > NP č.501 > Jiné čtení Eseje biologa, spisovatele a filozofa Stanislava Komárka a blogera Martina Selnera, který popisuje životní zkušenosti vychovatele kupy autistických dětí. Zkrátka jiné čtení. číst dále Je Klusákův Daliborek ještě dokument? A nebo není? A není to vlastně úplně jedno? / Benjamin Slavík > NP č.501 > Kultura Benjamin Slavík a jeho úvaha o nepotřebnosti jistot a koncepcí slibujících jasné řešení. Jsou metody práce Víta Klusáka legitimním filmařským postupem? A co výsledek říká o Klusákovi, o jeho Daliborkovi a také o nás, divácích? číst dále Biolit na anděly / Jan Stern > NP č.501 > Fejeton Karel Čapek kdysi napsal takovou povídku. Kdyby ji nedopsal, mohl být dneska řazen k magickému realismu či fantasy literatuře. Byla totiž o jedné takové vězeňské cele v Itálii, kde se pravidelně děly zázraky. Ať do ní strčili jakéhokoli delikventa a hříšníka, tento se tajuplnou mocí v té cele napravil a vydal na správnou cestu. Tedy k bohu. číst dále Zabijácké výtahy, archy Noemovy a chodovské UFO / Libor Hruška > NP č.501 > Téma čísla Jižák, Jižák je město snů. Největší české sídliště neinspirovalo jenom PSH, ale za čtyřicet let, co stojí, i desítky spisovatelů a filmařů. Jak se v literatuře a filmu pohled na Jižní Město proměňoval, na to jsme se zeptali jihoměstského patriota, kulturologa Jana Lukavce. číst dále

Nejčtenější články autora

Dluhy nezmizí. Je to tvrdé, ale je třeba umět s nimi žít. / Jan Štěpánek > NP č.510 > Život prodejce Předluženost a exekuce, to je mezi prodejci to nejožehavější téma. Jak si trochu ulehčit život s exekutory za zády, přišli prodejcům poradit specialisté na dluhové poradenství Václav Kučera a Eliška Korencová ze společnosti Člověk v tísni. číst dále Říká se, že jsem tak trochu ras / Jan Štěpánek > NP č.494 > Téma čísla Nakonec by to chtělo rozhovor se skutečným psychopatem, říkali jsme si. Ale kdo je až takový psychopat, že nám k tomu přizná? Šéfkuchař Radek Kašpárek je proslulý svou tvrdohlavostí a výbušností, stejně jako svým kuchařským uměním. Dokáže být arogantní, až bezcitný. Umí chladně riskovat a jít za hranu. Ví, že je v podstatě psychopat. A ví, jak to zúročit v něco, co česká gastronomie nepoznala. číst dále Prostě chleba / Jan Štěpánek > NP č.532 > Téma čísla Maškrtnica, blogerka, pekařka a novinářka, jejíž články, fotky a recepty sledují desítky tisíc lidí. Pořádá kurzy pečení chleba, stojí v čele kultovního internetového fóra PečemPecen. Gastrocelebrita své generace. číst dále No tě pizza / Jan Štěpánek > NP č.505 > Téma čísla Strávili jsme den s partou autistů. Pekli jsme pizzu, povídali si o životě, o holkách, Kobře 11 a koukali na YouTube. Takhle to zní jako fajn party. Ale taky jsme nahlédli do zákoutí smutně komplikovaného, i veselého, jednoduchého světa. Pohled, který vás třeba i změní. číst dále
celý archiv