Pokud bych měl říct, jestli mi aktuálně víc leze na nervy Česko, nebo ti, kdo dnes Česko rádi kritizují, pak bez dlouhého rozvažování ukážu prstem na to druhé hnízdo. Nic proti kritice, ale v Česku jsme podle mě jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet; kritika, která přichází od někoho, kdo je za osmnáct, ale přidá si k tomu svévolně dva centimetry hřebínku nebo arogance, podle mě není nic jiného než komická.
Spíš než kritiku by to chtělo hodně pozitivních příkladů. V tomhle směru se v dnešním Česku každému jistě otevírá velmi široké pole působnosti. Lze se zavřít na dva roky do sklepa, odhlásit se z Facebooku a vynalézt ve sklepě perpetuum mobile. Možná by z toho sklepa šlo po dvou letech vytáhnout kandidáta na prezidenta, což je v dnešním Česku podle všeho ještě stále téma číslo jedna; jako by Česko byla jen prezidentská vlečka.
Kritici Česka bijí na poplach, že jdeme na scestí. Člověku ale často bohužel připadá, že tím nedělají nic jiného, než že jdou stejnou cestou, jen trochu stranou, jako šašci, jejichž bubnování po čase opět začne lézt na nervy.
Češi si tradičně nárokovali nějaké extra buřty. Nevoněl nám ani Východ, ani Západ, ani kapitalismus, ani komunismus, ani parlament, ani politické strany, ani autokrat. Taková je linie Masaryk, Beneš, Havel, taková je svým způsobem i naše pozice na geografické i politické mapě Evropy. Vždycky jsme protestovali, nic nám nebylo dost nóbl. Stát básníků. Lidi tady měli holej zadek, ale chránili velryby.
Rozdělená společnost, to není otázka dneška. Vždycky tady byly dvě party. Ta první byla úplně mimo realitu, ta druhá zas až moc v realitě. Jinak to tady asi nejde: jedni úplně mimo, další úplně chladnokrevně. A nikdo mezi tím. Jedni s holým zadkem chrání velryby, další po tunách nakupují a přeprodávají velrybí tuk. A osmnáctka od osmnáctky pojde...
Zajímalo mě, co si o Česku myslí současní čeští autoři. Vybíral jsem je samozřejmě podle svého osobního čtenářského vkusu. Přinejmenším stejnou roli ale při výběru hrálo i to, že jsem se snažil vybírat ty z českých autorů, v jejichž případě jsem nečekal nudně ideologický pohled, nebo o nichž jsem nevěděl, jaký ideologický postoj zaujímají. Snažil jsem se tím výběrem nakonec přesně o to, co by podle mě prospělo i současnému Česku: nalezení středu a střízlivost s pomocí skutečné plurality.
Vlastně to bytostně souvisí s tématem svobody. Máme ji, ale často se nám zdá, že se jí kvůli nějakému dalšímu boji musíme vzdát a sešikovat se k jednomu pólu. Jako bychom stále žili v nějakém výjimečném stavu, kdy svoboda prostě musí jít stranou. Což je škoda.
