Praha – Hlavní nádraží. Soustředné kružnice, siločáry bublin, záblesky a rozčeřené závoje. Zaostřil jsem oko na kapku vody, kterou zanechal na mých brýlích jarní déšť. Jakési obrovité klády, celý les dlouhých stvolů co chvíli proletí sem a tam přes mé zorné pole. Teprve ta synchronizace s pohyby mých očí mi dala poznat, že hledím na své vlastní řasy.
Protáhnu se davem Japonců čekajících pod tabulí odjezdů. Na lavičkách sedí důchodci z vesnic, lidé unavení z práce a čekající na svůj každodenní spoj, psáři a trampové, mladší úředníci v oblecích a dívky vracející se na víkend domů ze studií. Každý pod čtyřicet zírá do telefonu a nebo notebooku – zanoření a soustředění jak šneci v ulitě.
Procházím podzemními koridory a nakonec vystoupám na nejzazším nástupišti. Je zde takřka liduprázdno, pouze jakýsi vytáhlý, jak hadr na holi povlávající mladík je pohyblivý až dost. Vyzáblý obličej mu ozařuje veliký informační displej s příjezdy a odjezdy vlaků. Mládenec posouvá jízdní řád pořád dokola, tiše šťastný. Autista sem chodí žít.
Kojetice. Na zastávce zeleně poblikává osamělá zářivka, reklama na dechovkové rádio.
Pomalu kráčím podél kolejí na severní konec nástupiště, Zde hluboce mručí veliká moderní lokomotiva. Pozoruji brýlatého třicátníka, který obdivně fotografuje její tvář. Mašina hledí na zaujatého šotouše. Milovník beze studu vášnivě fotí erotické fotografie.
Z tunelu se pozvolna blíží náš motorák. Na poslední chvíli dobíhá několik opozdilců. Každý z cestujících se v medovém světle žárovek uvelebil v samotářském usebrání. Všichni jsme prostoupeni rytmickým tlukotem dieselmotorového srdce. S písknutím píšťalky, se zavřením automatických dveří se poznenáhlu rozjíždíme.
Vysočany – nádraží. Dlouhovlasý šedivý průvodčí prochází uličkou mezi sedadly. Zdraví se s pravidelnými, stálými cestujícími. Má ošlehanou, ostře řezanou tvář námořníka. Mezi řečí, jaksi mimochodem, kontroluje jízdenky a legitimace. Je ověšen šňůrami, signalizační plácačkou a píšťalkou.
Kapitán Nemo posléze usedá v chumlu mladých chlapců a důvěrně s nimi rozpráví. Skupinka propukne v hlahol a smích. Sošný matróz bere útlé mladíčky důvěrně kolem ramen a nejbližšímu cosi šeptá do ucha. Hoch se polichoceně směje a tvář mu hoří.
Světelné jikry, záplavy rozsvícených oken, za obzor ubíhají vlny sídlišť. Z komínu teplárny vytéká bílý dým vzhůru do nebe. Zář města se odráží v nízko letících jarních mracích.
Satalice. Mladá dívka na protějším sedadle si stoupla do uličky a vážně, dlouze mi pohlédla do tváře. Bylo to divné. Má dospělý, jejímu věku nepříslušející výraz okolo nehybně zírajících očí. Obrátil jsem zrak do tmících kolejišť za oknem. Děvče, podle vzrůstu odhaduji její věk na třináct čtrnáct let, si hřebenem pročesává své dlouhé lokny. Co chvíli na mne hledí, soustředěně mne pozoruje skrze rozčesané vlasy. Vypadá to, jako by zírala skrze škvíry v plotě. Usměji se na její nehybnou tvář, zamrkám přátelsky na její nedětské oči, ale cítím v srdci chlad. Její zornice jsou stažené jak dvě střílny v malé, úhledné hlavě. Je za tím nějaká pubertální krize?
Černá křoviska se řítí tmou. Nová periferie, okraj města – jeho satelitní městečka a kolonie řadových domků jsou světelné útesy omývané modrou tmou polí a hájů.
Kbely. Vojenské letiště září do tmy liniemi barevných světel. Žižkovský vysílač je vzdálený tikající maják v moři střech.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
