Rozhovor jsme s Dášou dělali na jedné pražské zahrádce, měla za sebou šichtu na výdejně a zpočátku na ní bylo vidět, že dnes opět řešila problémy několika kontinentů a občas ji to zaneslo i na jinou planetu. Počkali jsme, až jí přinesou pivo, až si lokne a měkce dosedne zpátky na Zemi a pak jsme jí položili tu nejšílenější otázku, jakou kdy dostala: „Tak Dášo, jaký to bylo, těch pět set čísel?" Škoda že diktafon nezaznamenává obraz. Výraz, který se jí objevil na obličeji, nejde popsat. Byla v něm kompletní odpověď. Bez jediného slova.
„No, jaký to mohlo být v organizaci, která vznikla na zelený louce?" začala protiotázkou. „Prvních pět let to byla jedna krize za druhou. Pak přišlo období velkých plánů, získali jsme velký grant z EU, to bylo mezi rokem 2005 až 2009, na to vzpomínám nerada. Větší peníze znamenaly větší starosti, museli jsme z Novýho Prostoru udělat velkou organizaci a úplně jsme se odklonili od toho původního poslání. Když grant skončil a my se zase smršťovali zpátky, byla to aspoň příležitost všechno znova nastavit správně a přehledně. Spolupracovala se mnou tehdy Kateřina Jánská a ta mě naučila opravdu do detailů ovládat nejen celou strategii rozpočtů, ale i povinností vůči úřadům, abychom měli všechno správně a včas. To byl okamžik, kdy naše organizace začala konečně fungovat, jak má. Od té doby jsem mnohem klidnější."
První číslo podupané od vlčáků
Okolnosti vzniku pětistého jubilejního čísla jako stávající redakce známe. Co se ale dělo kolem toho úplně prvního? Musel to být fakt silný moment, protože si to Dáša vybavuje do nejmenších podrobností. „Tehdejší šéfredaktorka Martina Řehořová to číslo jela zalamovat do Rumunska, kde nám ho pak i vytiskli, tam to bylo nejlacinější. Pamatuju si, jak jsme s napětím sledovali týdenní strastiplnou cestu dodávky, která vezla z Bukurešti do Prahy první čísla, a když jsme tady konečně auto otevřeli, myslela jsem, že mě trefí. Tehdy se časáky ještě nebalily do igelitu jako dneska, celý náklad byl zabalený jen do papírů. Ty byly úplně rozhrabaný a časopisy potrhaný a podupaný od vlčáků, jak se na hranicích ještě kontrolovalo každý auto. Myslím, že to byl stylový start, který předznamenal spoustu dalších událostí," směje se Dáša.
Mediální boom
Myšlenka street paperu byla v roce 1999 natolik revoluční, že velmi záhy přitáhla pozornost médií. Už první den prodeje se časopis, který se v té době jmenoval Patron, dostal do televizního vysílání. „Do pořadu, tuším Aktuality, byl pozvaný náš prodejce," vypráví Dáša, „a poprvé v historii České televize seděl v televizním studiu člověk bez domova, to byl velký kulturní průlom. Odvysílání tohohle povídání udělalo v mediálním zájmu o nás úplný boom a my byli na roztrhání."
Mám radost, když si prodejce najde práci, ale nezmizí jako pára nad hrncem, přijde to říct a rozloučí se.
Do roka a d o dne se pozitivní vývoj úplně otočil. Ozvala se farmaceutická firma, která měla zaregistrovanou ochrannou známku na časopis Patron, který ale sami nevydávali. „Přišel od nich dopis, že buď název časopisu okamžitě změníme, nebo jim zaplatíme tři sta tisíc korun. A přesně do tohohle okamžiku ještě přišla krize a neshody v redakci, kdy část redaktorů odešla a založila konkurenční časopis Patro. Vydrželo jim to půl roku, ale v mínění veřejnosti to nadělalo neskutečnou paseku," popisuje Dáša těžké období, v němž se nadějně nastartovaný projekt na dlouhé měsíce přibrzdil. Na prodejních místech se tehdy střetávali prodejci dvou konkurenčních časopisů a tyto konfrontace mnohdy končily rvačkou. „Museli jsme vyvolat jednání na Městském centru sociálních služeb, aby udělali arbitráž a nějakým způsobem nám to pomohli uklidnit. Než se ale dospělo k rozhodnutí, Patru došly peníze a skončilo." Podle Dáši byl tento spor takovou první kaňkou na cti Nového Prostoru, na který se pak celý projekt definitivně přejmenoval. Kaňky na cti ale patří ke každému zdravému vývoji, uklidnili jsme ji.
Vrcholné okamžiky
Co Dášu u projektu NP přes všechny pády, krize, změny zákonů a politickou nestabilitu stále drží? „Já úplně nevím, kde jsou mety toho časopisu, to není moje parketa, zato moc dobře vím, a to mě hřeje nejvíc, že to za ta léta spoustě lidí pomohlo a že v tomhle ohledu jsme ty mety naplnili. A hodně mě taky baví vztahy prodejců, které mají se svými zákazníky, s našimi čtenáři. To jsou úžasné momenty. Když si třeba někdo z prodejců najde práci a nějakou dobu se neukáže na svém prodejním místě, drnčí nám na výdejně telefony a lidi se ptají, co s ním nebo s ní je a jestli jsou v pořádku. To jsou pro mě silné chvíle. Vlastně je to na tý práci úplně to nejlepší. A mám radost, že lidi už pochopili, že se na ulici může dneska dostat každý a že ne vždy je to vlastní vinou. A vždycky mám taky radost, když si prodejce najde práci, ale nezmizí jako pára nad hrncem, ale přijde nám to říct a rozloučí se. Je to smutný i super zároveň."
