Cestující v metru se permanentně mračí, nedívají se do očí a jsou a priori negativně nastaveni. Souhlasíte, nebo jde o stereotypní vnímání?
Určitě je to tvrzení zobecňující, možná z určité části pravdivé, ale nevidím v tomto případě rozdíl mezi metrem a ostatními typy hromadné dopravy. Může jít o obecnou obrannou reakci na masu lidí kolem nás a asi to něco říká o našich povahách a kulturních zvyklostech. Je fakt, že existují kontaktnější a komunikativnější národy. Bližší kontakt včetně zrakového se tradičně připisuje jižním národům, obyvatelé Afriky či Asie naopak mnoho pohledů považují spíše za projev neúcty, nadřazenosti.
Náplní vaší práce je vyšetřování řidičů a strojvedoucích a posuzování jejich psychické způsobilosti. Řešíte také samotné cestující a vliv hromadné dopravy na jejich psychiku?
Ve společnosti je velká poptávka po tom, jak lidem zpříjemnit cestování. Z tohoto úhlu pohledu se dbá i na poznatky související s psychologií dopravy a cestování. Bere se na ně zřetel zejména ve chvílích, kdy se plánují renovace a modernizace vagonů metra. Jedním z hlavních kritérií, na které se hledí, je ergonomie. Důraz klademe také na aspekty, které souvisejí s čistotou, bezpečností a komfortem cestujících. Je to hodně o kompromisech. Například vozy metra musejí být provzdušňovány, ale při velkém počtu cestujících, třeba 200 lidí ve vagonu, nemusí intenzita proudění vzduchu každému vyhovovat. Existují také různé ergonomické studie, například konstrukčního uspořádání madel ve tvaru stromu tak, aby poskytovaly cestujícím více místa k držení a nemuseli zápasit o místo s ostatními cestujícími. Konkrétně byly tyto studie prováděny pro varšavské metro.
Někteří se pokoušejí uhájit osobní prostor třeba prostřednictvím novin, které vedle sebe odkládají.
Je prokázáno, od čeho se odvíjí rozhodnutí, na jaká místa se v metru posadíme, pokud necestujeme ve špičce a máme možnost výběru?
Když to zobecním, závisí výběr místa v metru na osobních potřebách jedince – vedle potřeby bezpečí a čistoty – uhájit si svoji osobní a intimní zónu, které jsou v metru pochopitelně narušovány. Osobní prostor bývá definován zhruba jeden metr od těla, intimní prostor třicet až čtyřicet pět centimetrů. Ani jeden většinou uhájit nejde, a proto cestující mohou pociťovat permanentní stres. Zpravidla platí, že když člověk vejde do soupravy a je pozorný, všímá si zejména faktoru bezpečnosti. Kdo ve vagonu jede, kdo přistupuje a zda pro nás ostatní cestující nepředstavují riziko. Dalším faktorem je čistota a třetí faktor je pragmatický – lidé volí místa a vagon metra s ohledem na dopravní návyky. Sedají si tak, aby měli blízko k eskalátorům.
Jaké vagony cestující preferují a na jaká místa v metru si nejčastěji sedají?
Stále si podvědomě hlídáme osobní a intimní zóny, takže je normální, že si lidé častěji sedají na místa, kde vedle nikdo nesedí. Fenoménem, který potvrzuje, že si svůj osobní prostor podvědomě střežíme, je skutečnost, že cestující při rozmístění sedadel 2:1 často obsazují nejprve dvousedadlo naproti sólové sedačce. Sedají si ale hned na kraj, a tak zabraňují tomu, aby se vedle posadil někdo další. Potenciální přísedící jsou automaticky vystaveni psychologickému tlaku, aby o volné místo požádali. Někteří lidé se pokouší uhájit osobní prostor třeba prostřednictvím zavazadel nebo novin, která vedle sebe odkládají.
V různých městech světa se setkáváme s odlišným uspořádáním sedaček, madel na držení, ale i prostoru kolem dveří. Z jakého důvodu mají vozy v pražském metru daný design a uspořádání?
Ještě u vagonů metra sovětské výroby byly sedačky metra uspořádány pouze podélně proti sobě. Posléze se zjistilo, že toto uspořádání příliš neprospívá páteři, a tak se zvažovaly varianty příčného sezení. Ukázalo se ale, že lidé volají po starých způsobech. Dnes máte ve vagonech možnost sedět jak podélně, tak příčně po směru, ale i proti směru jízdy. Základem je kombinované sezení a více možností pro cestující. I uspořádání prvků, které jste zmiňovala, souvisí s hledáním kompromisů, například šířka dveří má vliv na prostor pro sedáky. Fakt, že jsou jednotlivé vagony oddělené, má zase příznivý vliv na požární bezpečnost.
Dopravní podnik před časem přišel se seznamovacími vagony. S jakým se setkaly ohlasem?
To byl zajímavý experiment, který vzbudil zájem veřejnosti a médií. Pravdou ale je, že do těchto vagonů často nastupovali zvědavci a novináři, které jen zajímalo, jak k seznamování dochází, a tím šla jakákoli možnost efektivity stranou. Původní myšlenka seznamování ale byla transformována v komunikační vagon, tedy třeba i jen v možnost nezávazného popovídání. Později byly komunikační vagony spojeny i s prezentací zajímavých informací, například o České republice či dějinách DPP v informačních rámečcích uvnitř vagonu. V rámci zpříjemnění cestování metrem se uvažovalo také o pouštění hudby cestujícím nebo o provoňování vagonů různými vůněmi. Vesměs to ale ztroskotalo na technických parametrech. Hudební doprovod by navíc musel přehlušit provozní hluk a být přerušován hlášením v metru a s vůněmi bychom asi naráželi na rozličné alergie a další nepříjemnosti.
V moskevském metru nedávno zavedli robota Metrošu, který cestujícím vypráví vtipy, zdraví je a zabavuje. (Právě tenhle robot se stal předlohou pro ilustrátora tohoto tématu Václava Šlajcha, pozn. red.)
Vnímám to jako zajímavou atrakci a nevidím na tom nic znepokojujícího, ale ani senzačního. Sám za sebe si myslím, že se cestující podobným druhem zábavy nasytí. Spíš bych se zaměřoval na lidské kontakty než další využívání techniky.
