Jak ses v roce 2005 k té akci Hledá se dobrovolník do Keni dostal?
To byla náhoda. Jsem z Vysočiny a my jsme jezdili jednou za čtvrt roku se spolužákama do Prahy za kulturou. A já si na Hlavním nádraží pokaždé kupoval NP od Majky. Dodnes si pamatuju ten křiklavě oranžový sloupeček s výzvou, který byl tenkrát v každém čísle. Po cestě zpátky, což bylo dvě a půl hodiny, jsem si pak celý časopis četl, to byl takový můj rituál.
Jednou už jsem tu křiklavou oranžovou nevydržel, sednul jsem k počítači a poslal mail s přihláškou.
A pak jsem na to úspěšně zapomněl. Asi za půl roku jste se ozvali a pozvali mě na workshop do Pardubic, kde jsem si vyrobil svoji vizitku, s níž jsem pak v časopise usiloval o hlasy čtenářů. Bylo nás dohromady asi 108 soutěžících, takže jsem nějakému úspěchu vůbec nevěřil, já to vlastně ani nechtěl vyhrát, cestování mě nijak neoslovovalo, chtěl jsem to prostě jenom zkusit.
Ale nakonec jsi vyhrál.
Ano, vyhrál a v říjnu 2005 jsem odletěl do Keni jako váš dopisovatel, který mapoval projekt Adopce na dálku Humanistického centra Narovinu.
já v té africe slíbil, že se do 10 let vrátím. abych tam nejel jako turista, zrodila se kniha.
Já v té africe slíbil, že se do 10 let vrátím. abych tam nejel jako turista, zrodila se kniha.
Ta cesta tě změnila. Co se dělo pak?
No, děly se zvláštní věci. Přiletíš zpátky a najednou je všechno jiný. Dva měsíce nejseš ve škole a všichni po tobě chtějí, aby ses z toho čerstvého pohledu učil naprosté blbosti, do toho zima, nevlídno... Byl to těžký návrat. No a pak se mi stávalo, že když jsem byl zase v Praze, tak mě lidi poznávali na ulici a oslovovali mě. To se fakt dělo! Pamatuju si na jednu slečnu, co mě zastavila na Václaváku s tím, že mě zná a že četla moje články v Novém Prostoru. A další a další. A já byl ve čtvrťáku na všeobecném gymplu a vůbec jsem nevěděl, co budu dělat dál, a tohle byl moment, kdy jsem si říkal, že bych rád to psaní zkusil. No a dostal jsem se na Literární akademii Josefa Škvoreckého na obor tvůrčí psaní, a když jsem pak o pět let později končil, nabídla mi moje vedoucí Daniela Fischerová a rektor Martin Štoll, abych to šel učit. Dvakrát jsem to odmítl, ale když pak přišli potřetí, tak jsem to vzal. Začal jsem o prázdninách týdenním kurzem tvůrčího psaní, kam mi v pondělí přišlo 14 vyzrálých žen a já už v úterý věděl, že tohle je to, co chci dělat. Dodnes děkuju Keni, Novýmu Prostoru a Daniele Fischerové, protože díky nim dělám to, co dělám.
Loni jsi vydal knížku povídek. Říkáš tomu projekt malých gest, ta knížka má pomáhat a propojovat. Jak k tomu došlo?
Ono to souvisí právě s tou mojí první cestou. V Keni jsem se seznámil s Benem, což je týpek, který se narodil v Kibeře, v druhém největším slumu v Africe, v jihozápadní části keňského hlavního města Nairobi. Tehdy spolupracoval právě s Centrem Narovinu, dneska už má svoji neziskovku a snaží se tam ten slum kultivovat. No a já mu tenkrát slíbil, že se do deseti let vrátím. A když se to blížilo, tak jsem si řekl, že když učím to psaní, že by se to dalo nějak spojit, abych tam neletěl jenom jako turista. A protože moje největší životní a profesní téma je fungování příběhů, chtěl jsem ukázat, že příběh je univerzální jednotka, která funguje všude po světě. Něco jako v hudbě noty.
Příběhy jsou dnes všude. na fotce z dovolené, v reklamě, politice i v novinařině.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
