Středoškolský učitel a novinář Radek Musílek je od narození na vozíku. Starší z jeho dvou synů se právě dostal do toho nejzvídavějšího věku, a tak často přijde řeč i na Radkův hendikep. „Je to pro něj teď velké téma, a tak se mu to snažím vysvětlovat: Tělem vedou takové drátky a ty mi pan doktor přetrhl, když jsem se narodil. A on na to, že to teda nebyl moc šikovnej doktor, jeho paní doktorka, ta by mi je určitě nepřetrhla," směje se Radek, když vzpomíná na debaty se svým zdravým tříapůlletým synem. Pořídit mu hračku na vozíku, o tom Radek nikdy neuvažoval, nechyběla ostatně ani jemu samému, když se svým hendikepem v osmdesátých letech vyrůstal mezi zdravými vrstevníky. Najdou se ale rodiče – ať už dětí postižených, nebo zdravých –, kteří to vidí jinak. Tlačí na hračkářské giganty, aby změnily své uvažování a začaly vyrábět i jiné než mainstreamové hračky.
Když je člověk na vozíku odmalička, nepotřebuje se se svým hendikepem srovnávat pomocí hračky. děti si toho dost užijí v reálném světě, proč si na to hrát?
Tlaku zdola loni ustoupila i společnost Lego, která vyslyšela volání rodičovské petice, pod kterou se podepsalo více než dvacet tisíc lidí. Do nové série patnácti figurek Lego zařadilo i panáčka na vozíku. Jedná se o velký úspěch iniciativy Toy Like Me (Hračka jako já), za kterou stojí britská novinářka Rebecca Atkinsonová. Sama vyrůstala s naslouchátky, a protože nic podobného neviděla na nikom ve svém okolí, připadla si divná. Snad by v takovou chvíli pomohl medvídek nebo panenka se stejnou pomůckou. Hračky s postižením ale dávají smysl i pro zdravé děti, které si díky nim uvědomí, že nejsme jeden jako druhý. „Přijde mi chytré, že je ten kluk na vozíku součástí většího setu. Rodiče koupí patnáct figurek a děti přirozeně přijmou i vozíčkáře. Pak je nepřekvapí, když se s někým hendikepovaným poprvé potkají na ulici nebo ve škole," přemýšlí Radek. Jeho syn logicky žádnou podobnou osvětu nepotřeboval.
Bezbariérový dům snů
Lego panáček vzbudil obrovský zájem médií, přitom se zdaleka nejednalo o první podobnou hračku na trhu. O menších producentech ještě bude řeč, koncem devadesátých let panenku na vozíku krátce vyráběl i americký Mattel. Panenka Becky, kamarádka Barbie, ale ve světě hraček musela bojovat se stejnými nástrahami, jako vozíčkáři ve světě reálném. Designéři to například přehnali s rozměry vozíku, a tak chudák Becky nemohla projet futry růžového „dreamhousu", do kol vozíku se jí navíc zamotávaly příliš dlouhé vlasy. Tyhle detaily se v druhé vlně upravily, přesto se Becky přestala vyrábět. Na český trh se navíc nikdy nedostala. Barbie před časem přibyla i další tak trochu jiná plastová souputnice, holohlavá Ella. Ta se však na pultech hračkářství neobjevila, Mattel ji posílal do nemocnic dětským onkologickým pacientům.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
