Částečně připomene nedávnou velkou výstavu českého symbolismu Tajemné dálky, zastoupeného zejména malíři Maxmiliánem Pirnerem a Janem Preislerem. Nejen na jejich plátnech si všimneme, že výtvarníci z přelomu 19. a 20. století neměli valný zájem formálně napodobovat pohádkové ilustrace v knihách. Pohádkové motivy jim byly způsobem, jak vyjadřovat něco obecnějšího o stavu lidské existence. Málokteré plátno nabídne širší záběr do krajiny na fantazijní svět. Malíři se většinou drží studií postav, v jejichž výrazech jsou zapsány odvěké archetypy milosti, lakomství, zášti či čekání. Nenajdeme tu ani moc kladných pohádkových tvorů, andělé tady nebydlí. Zato v nejrůznějších osamělých existencích se současníci dekadentního hnutí vysloveně vyžívali. Nejčastěji je zde zobrazen vodník jakožto bytost stojící na okraji společnosti, děsivá a melancholická zároveň. Kurátor Adam Hnojil upozorňuje i na občasné semitské rysy, které někteří vodníci nesou. Dobře je to vidět na trojrozměrných objektech – plastikách Ladislava Šalouna a Quida Kociana, naopak vodník ilustrátora Hanuše Schwaigera pokukující po dvou růžolících dětech evokuje ze všeho nejspíše provinilého pedofila. Pohádky symbolistů tedy byly vším možným, jen ne konejšivým světem, do kterého byste s klidným svědomím vypustili svoje děti.
Galerie Smečky, Ve Smečkách 24, Praha 1. Do 28. 1. 2017
