NP č.481 > UličníciChci tady býtTomáš Havlín

„Napište to vesele, ať to není smutný. Já mám srandu rád,“ přál si Zdeněk Šarady, prodejce Nového Prostoru v Praze na Hradčanské.

„Legrace je to, co mi chybí,“ dodal.

Pane Zdeňku, vy jste takový veterán Nového Prostoru…

Poprvé jsem začal prodávat někdy před patnácti lety na Můstku. Vlastně si nevzpomínám, jak jsem se k tomu dostal, ale okolnosti byly dané – přišel jsem o práci a potřeboval z něčeho žít. Nikdy jsem ale u prodeje nebyl dlouho, maximálně rok. Pak jsem si našel práci, anebo pracoval a k tomu si ještě držel prodej. Tak to bylo i na přelomu letošního roku. Prodával jsem NP a zároveň hlídal jeden objekt, jenže už toho na mě bylo moc. Bral jsem všechny směny, dělal i noční a pořádně se nevyspal. Nakonec jsem zkolaboval a čtyři dny strávil na JIPce. Doktoři mě přesvědčovali, ať ještě zůstanu, našli mi navíc něco na štítné žláze. Ale já se rozhodl, že můžu docházet ambulantně, a léky poctivě beru… Nevím, co k tomu říct. Měl jsem dobrej život, spoustu legrace jsem v něm užil a taky prachy uměl vydělat, ale teď jako důchodce poznávám chudobu a doléhá na mě zdravotní stav. Jsem cukrovkář a mám strach o nohy. Otékají, nevydržím stát na jednom místě, pořád musím chodit a v prodeji si dělat časté přestávky. Bojím se, že ty nohy budou jednou můj konec a že to může přijít docela brzo. Život jde dál, přitom já tady chci být.

Mluvením proti zániku

Co pro vás znamená NP dnes?

Doktorka mi říkala, že bych ho prodávat neměl. „To mě ale budete živit, paní doktorko?“ ptal jsem se jí. Mně dali důchod osm a půl tisíce, jenže na něm mám exekuci. To jsem kdysi prodával NP na Floře a pořád za mnou chodila paní a přesvědčovala mě, ať si pořídím paušál u telefonního operátora. Bránil jsem se, že mi to bude k ničemu, že volám jenom mamce, ale tak dlouho do mě sypala volné minuty a že bude všechno zadarmo, až jsem podepsal. Pak mi ale přišla složenka na sedm stovek, což mě pěkně naštvalo. Říkala mi, že budu mít volání zdarma, tak co to má znamenat? Zatvrdil jsem se, že nic nezaplatím, jenže časem to naskákalo na desítky tisíc. Důchod mám skoro tři roky a pořád mi z něj strhávají. Sedm tisíc zaplatím za ubytování a zbyde mi šest stovek. Jak z toho žít celý měsíc? Sedm tisíc za ubytování je dost…
Je to strašně moc peněz, jenže co mi zbývá. Kdybych šel na ubytovnu, kde budeme ve dvou, tak zaplatím přes pět tisíc, ale k tomu budu muset doplácet internet, platit za praní prádla a ještě se budu bát, že se jednou vrátím a spolubydlící mi všechno sebere. Ve výsledku v tom není takový rozdíl, přesto přemýšlím, že bych šel jinam. Tam, kde bydlím, pro vás neudělají nic. Nic neopraví, nic nezařídí, jenom z vás tahají peníze. Všechno si musím dělat sám, a kdybych tam umřel, tak mě najdou policajti, až budu smrdět a po týdnu se rozpadat. Radši bych byl někde, kde o mě budou lidi vědět a kde si budu moct s někým povykládat.

 

To tady nejde?

Mám sousedku, která pochází z Thajska. Sdílíme spolu sociální zařízení, takže se potkáme, ale právě že si moc nepopovídáme (smích). Oni se učili od školy anglicky a my rusky. Ona je tady asi deset let, ale česky se nedomluví, což nechápu. Kolikrát se směje a já bych si s ní popovídal rád, ale není jak (smích).
Člověk potřebuje komunikovat, potřebuje mít kontakt a mluvit, jinak zaniká. Mně je tam smutno, proto jsem taky rád, že mám Nový Prostor. Můžu se s někým zastavit, prohodit pár slov. Třeba Zdeňka Zvoníčka, který teď zemřel, jsem znal snad dvacet let. Chodili jsme spolu na diskotéku na Rokosku, v létě jsem spal u něj před karavanem na gauči, jenže on ty léky nebral, nestaral se o sebe a nechal to dojít moc daleko… Míval jsem spoustu kamarádů, ani nevím, kam všichni zmizeli. Nedávno jsem v jedné jídelně u Václaváku potkal Pištu, se kterým jsme toho prožili strašně moc, to býval život (smích). Chodili jsme spolu na tahy po městě, do Pěti P nebo do Repre, a když jsme sbalili nějaké ženské, brali jsme je vytáčet do Obecního domu a ráno pak bloudili po městě za rozbřesku tramvajemi (smích). Pištovi je stejně jako mně, ale pořád dře někde v kamenolomu. Svým způsobem ho obdivuju, protože to je tvrdá práce, kterou bych nezvládl. Vyměnili jsme si telefonní čísla, ale nevím – už jsme se neozvali.

 

Dá se seznámit i na Hradčanské, kde prodáváte NP?

Zatím tady nejsem tak dlouho, abych měl vytvořenou stálou klientelu. Předtím jsem byl na Invalidovně, kde mě už znali, kdykoli jsem viděl na dálku někoho známého, už jsem na něj mával časopisem a on si ho pak ode mě koupil. Lidí tam ale dohromady nebylo tolik a prodej se s každým číslem po slibném začátku zadrhl. Začínal jsem se bát o přežití. V porovnání s tím je na Hradčanské blázinec a lidí tady chodí spousta, což mi vyhovuje. Hodně jich ale kolem vás projde, jako byste byl vzduch. Vyhýbají se očnímu kontaktu a raději dělají, že vás nevidí. Dřív to bývalo jiné, ale to byl taky časopis levnější a prodával se líp.
Nevím, jestli jsem udělal s Hradčanskou dobře, od začátku jsem věděl, že je zkažená. Chodí sem spousta černých prodejců a pak musím kolikrát lidem vysvětlovat, že já jsem registrovaný a že mám průkazku. Lidi ztrácejí důvěru, přitom policajty nějaký černý prodej nezajímá, ti mají svůj základ jistý a nemusí stát někde s Novým Prostorem jako my, a kromě toho mají jiných starostí dost. Sám si s tím poradit nedokážu. Můžu na černé prodejce dělat hudry hudry, zkusit se s nimi domluvit, což také někdy jde, ale chodby na Hradčanské jsou dlouhé a nahoře jsou ještě nástupiště tramvají… Oni vědí, že ze mě nemusejí mít strach a že je se svýma nohama honit nebudu.

Na cestách

Zmínil jste, že jste věděl, jak vydělat peníze. Čím jste se živil dřív?

Prací jsem dělal spoustu. Hloubili jsme třeba tunely metra pro Metrostav, řadu let jsem taky pracoval jako průvodčí nákladních vlaků a manipulant u Českých drah. To byla pěkná práce, chodili jsme třeba v noci sestavovat osm set metrů dlouhý nákladní vlak. Nejvíc se mi na tom ale líbilo, že jako zaměstnanec drah jsem jednou do roka mohl zalevno vycestovat do ciziny. Sjezdil jsem Holandsko, Belgii, Německo, ale nejhezčí to bylo ve Francii. Rychlovlakem TGV jsem sjel z Paříže do Marseille, a když pak jedete na jihu po pobřeží, skrz tunely a podél skalisek, je to nádhera. V Česku je také krásně, ale pamatuju si, jak mi tam tehdy vytryskly slzy dojetí. V Marseille jsem dokonce i chvíli zůstal, přespával jsem na pláži (smích).

 

Máte dnes nějaké radosti?

Nemám ani na to, abych si zašel do kina nebo do divadla, natož abych cestoval. Je to jak to je – nejsme v Německu, na dovolenou jezdí němečtí senioři, my prodáváme Nový Prostor. Mojí největší radostí tak zůstává internet. Chybí mi sranda, takže si tam pustím třeba Ivana Mládka nebo Felixe Holzmanna, s těmi je legrace. Vlastu Buriana znám nazpaměť, to ještě z doby, kdy jsem si ho doma pouštěl na gramodeskách… Taky mám rád sport a na internetu se občas věnuji sázení. Například tenis, to je moje. Neuživím se tím, ale dlouhodobě jsem v plusu. Díky tomu můžu posílat peníze domů a pomáhat rodině. Třeba na vánoce jsem vyhrál třicet tisíc.

 

Kde jste doma?

V Kopřivnici, na severu Moravy. Jsem nejstarší z pěti sourozenců, všichni založili rodiny, a já zůstal jako jediný sám, zato jsem asi dvacetinásobný strejda, už to ani nepočítám (smích). Samotný brácha Milan má deset děcek, je mu stejně jako mně, ale na starý kolena si udělal ještě dva kluky (smích). Jeden z nich mi teď vzkázal, že by rád motorku na baterky, tak jsem mu chtěl poslat peníze, ale brácha říkal, že se budou stěhovat do většího, tak ať raději pošlu na to. Kde ale mám ty peníze splašit? Máš mladou babu, tak ať jde do práce, a ty se starej o děcka, říkal jsem mu (smích). Jenže to se mu nechce. Jsou s nimi starosti, ale na druhou stranu bych se za nimi zase rád podíval. Neviděli jsme se více než rok.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA