„Zlynčuju tě, ty svině,“ byla slova pána, který se zjevil odnikud a pokusil se zadriftovat tak, aby nás vozík za jeho autem buď sejmul, nebo minimálně vyděsil. Zaprášilo se, rozbušilo se srdce a byl fuč. Stáli jsme u kraje cesty v centru malého jihočeského města, já a holka, drželi jsme se za ruce, viditelně teplí, viditelně jiní, snad ho štval i můj pes. Nevím. V hlavě se mi rozpulzovaly myšlenky. Paradoxně mně hlavou projeli všichni ti lidé, kteří mě za poslední rok varovali, že když tedy pomáhám těm uprchlíkům a když je podporuji, budu první, koho pověsí, až se tu usadí a začnou roztahovat. Zkrátka hned, jak budou moct. Zlynčují mě prý, protože buzny oni nesnáší. Ty krvelačné hordy po „nás“ teplých prý půjdou první a pak si vezmou na mušku ženy a bůhvíkoho ještě. Hordy nikde, zato těch hovorů bylo víc, než je mi milé.
Záplava ale zatím nikde, rukou uprchlíka nestrádám, nikdo tmavé kůže mě nevěšel, ani nezkoušel přejet. Zato po pánovi v modré octavii zbyla hořkost v ústech, vzpomínka na dvě dětské sedačky, drenážní hadice ve vozíku a brunátnou nenávistnou tvář, která dávala nahlédnout až do krku řvoucího vzteklouna. Pán byl otec, proto ty sedačky. Pán tvrdě pracoval, proto ty drenážní hadice. Pán, který krom buzen nemá nejspíš rád ani uprchlíky a cigoše, který by si rád zalynčoval, ale v centru malého města se to zatím dělá blbě. Tenhle pán mi potvrdil, že to nejsou uprchlíci, kdo mě ohrožují, ale že jsem to nakonec já, kdo je s nimi v jednom pytli lynčovního materiálu pro prototyp normálního slušného Čecha, který v sobotu brázdí ulice ospalého městečka, zatímco já si to štráduji pro zmrzlinu.
