Není to tak dávno, kdy lidé zjistili, že se planeta otepluje a že jsme si to s velkou pravděpodobností zavinili sami masivním spalováním fosilních paliv. A není to tak dávno, kdy začalo být jasné, že ropa je zdroj vyčerpatelný a neobnovitelný, tudíž zákonitě jednou dojde, a že je třeba hledat náhradu. Pozornost se tedy začala ubírat směrem k biopalivům, včetně řepky. Původně se tato jednoletá, 60 až120 cm vysoká bylina pěstovala ve středomoří jako zelenina, ve středověku se její semena začala využívat k výrobě olejů a mýdel.
U nás se do druhé světové války téměř nepěstovala, na začátku 70. let pokrývaly osevní plochy řepky 1 % území Československa. Když se ovšem v devadesátých letech rozběhl systém dotací na výrobu metylesteru řepkového oleje coby alternativního zdroje energie (přimíchává se do nafty), roztrhl se s řepkou pytel. Od té doby se tak kromě využití jejích pokrutin jako krmiva pro hospodářská zvířata nebo výroby oleje v potravinářství řepka pěstuje převážně na výrobu biopaliv. V minulém roce zabírala téměř 400 tisíc hektarů, tedy 16 % orné půdy, a byla tak nejpěstovanější olejninou u nás.
Nad rozlitou ropou
Biopaliva nejsou žádnou novinkou. Využívala se v podstatě až do doby, kdy se ve velkém začala těžit ropa, uhlí a zemní plyn. První automobily byly dokonce zkonstruovány na biopaliva, než přišla na řadu ropa. Jedním z nejstarších tradičních biopaliv je dřevo, které bylo hlavním zdrojem energie až zhruba do poloviny 18. století, kdy bylo postupně nahrazeno uhlím a následně ropou, jejíž těžba se stala zásadním zdrojem energie po celé 20. století.
První ropné krize přicházejí nejprve v roce 1973, kdy Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) záměrně snížila těžbu, aby mohla ovlivňovat cenu, a zároveň uvalila embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael v době Jomkipurské války. Druhý ropný šok se odehrál v roce 1979, kdy se snížením množství vyvážené ropy z Íránu po tamní islámské revoluci razantně zvedla cena. Právě 70. a 80. léta byla zejména ve Spojených státech obdobím uvědomění si vlastní nesoběstačnosti a vyhlášení renesance biopaliv. Jejich masivní výroba započala v Jižní Americe, odkud se rozšířila do USA a Asie.
U nás sahají počátky užívání biopaliv do období mezi světovými válkami a jsou spojeny s celoevropským jevem nadprodukce zemědělské výroby, jejímž vedlejším účinkem byla produkce lihu. Právě tehdy se zrodil nápad na využití lihu jako paliva do spalovacích motorů. Zákon z roku 1932 pak nařizoval jeho povinné dvacetiprocentní mísení s pohonnými látkami. Po druhé světové válce ustupuje líh do pozadí a i u nás se ve velkém využívá ropa, od 60. let proudící ropovodem Družba ze Sovětského svazu, v 90. letech se k němu přidává ropovod IKL, transportující ropu ze severní Afriky či Arabského poloostrova.
Půdu!
V České republice začala vláda podporovat biopaliva v letech 1996–98. Kvůli neshodám na politické scéně se však projekt zbrzdil až do našeho vstupu do Evropské unie. Ta v roce 2003 nařídila svým členským státům povinné přimíchávání biosložky do pohonných hmot a stanovila si velkolepé dlouhodobé cíle týkající se podílu biopaliv na spotřebě energie. Pěstování plodin na výrobu bionafty se tedy najednou stalo velmi výnosným byznysem. A právě v té době české pole a louky začala okupovat řepka olejná jakožto privilegovaná a dotovaná plodina.
Všechno šlo dobře až do doby, kdy se začaly objevovat první studie o tom, že biopaliva zase tak ekologická nejsou a že jejich výroba ve skutečnosti produkuje víc skleníkových plynů než zpracování paliv fosilních. Díky dotacím se plodiny jako řepka, kukuřice nebo sója začaly pěstovat ve velkém, čímž ještě zesílil již probíhající boj o zemědělskou půdu. Když západní zemědělské koncerny skupují úrodnou půdu v zemích třetího světa pro pěstování plodin na výrobu biopaliv pro bohaté země, čímž likvidují tamní drobné zemědělce a připravují tak ty nejchudší o mnohdy jediný způsob obživy, je zřejmě něco špatně. Z uniklé zprávy Světové banky vyplynulo, že právě biopalivový boom byl důvodem potravinové krize v roce 2008, kdy ceny potravin ve třetím světě vzrostly až o 75 %. Vznikl tak v podstatě konkurenční boj o půdu mezi bohatými a chudými, prvně jmenovaným jde o naplnění nádrže svého auta, kdežto druhým o jídlo. Pro tento fenomén vznikl i termín land grabbing (zabírání půdy), objevil se právě po potravinové a finanční krizi v roce 2008. Nejde přitom pouze o investování do výroby konkrétní plodiny v určité zemi, ale přímo o úsilí zmocnit se tamní úrodné půdy. Takový způsob obchodování rozkvetl hlavně v Africe, kde je díky nestabilní politické situaci mnoha zemí půda levná. V důsledku těchto zjištění se tedy začíná pomalu měnit i strategie Evropské unie v této oblasti, která rozhodla, že do budoucna přestane podporovat biopaliva první generace, vyráběná nejčastěji ze sóji, kukuřice a řepky, ve prospěch generace druhé, tedy biopaliv z mořských řas či odpadků.
Srncova játra a včelí imunita
Pokud tedy nový trend velí méně řepky, česká krajina pravděpodobně zajásá. Řepka jí dává totiž pořádně zabrat. A nejen jí, ale i místní zvířeně, kupříkladu srncům nebo včelám. Řepka je totiž velmi náročná na údržbu a vyžaduje velké množství postřiků pesticidy a herbicidy, které se využívají k rychlejšímu vyschnutí zrníček a tedy rychlejší sklizni. Takto „ošetřená“ rostlina třeba srncům způsobuje selhání jater, plic či nervové soustavy. Ani včelám, které řepku každoročně opylovávají a jsou tak stěžejním článkem při jejím pěstování, není tento chemický koktejl po chuti, nehledě na to, že nemáme dostatek včelstev na tak rozsáhlé monokultury a že opylování jediné plodiny oslabuje včelí imunitu.
Již delší dobu je všeobecně známo, že monokultury ničí životní prostředí a redukují biodiverzitu. Intenzifikací zemědělství v druhé polovině 20. století započal proces degradace úrodných půd, které se následky vodních a větrných erozí nebo ztráty živé a neživé hmoty stávají neplodnými. Jednou z příčin tohoto jevu jsou právě monokultury a nevhodná skladba vysázených plodin, u nás hlavně řepky. Když vezmeme v úvahu, že jeden gram půdy se tvoří sto až tisíc let a že si ji naši předci předávali z generace na generaci a pečovali o ni a že dnes u nás denně přijdeme o 12 až 15 hektarů, zjistíme, že je opět něco špatně. V kontextu logiky doby je výsledek takový, že z půdy chceme vytěžit rychlý zisk, bereme z ní živiny, které se tvořily tisíce let, ale zpátky je nevracíme. Taková půda též ztrácí schopnost zadržovat vodu a dochází k povodním. Byl narušen náš vztah k půdě. Po tisíce let znamenala pro lidi to nejcennější, tedy způsob, jak se uživit. Dnes však její vlastnictví představuje spíše vidinu zisku z prodeje parcely.
Babiš olejem mazaný
Příběh o řepce má u nás ještě jednu pikantní přísadu. Tou je postava Andreje Babiše a role jeho koncernu Agrofert v přidělování evropských dotací na biopaliva. Agrofert sdružuje na 250 společností podnikajících snad ve všech možných odvětvích – potravinářství, obchodu, službách, vědě, chemickém průmyslu, vzdělávání a také v oblasti pohonných hmot. Jedna z jeho dceřiných firem – Preol, sídlící v Lovosicích, je největším tuzemským zpracovatelem řepkového semene, firma Lovochemie zase největším výrobcem hnojiv. Tak bychom mohli pokračovat dále. Podstatné je, že Agrofert kromě potravinářsko-zemědělského průmyslu ovládá i tuzemský trh s biopalivy, na něž čerpá dotace z Evropské unie. A kontrolu nad správností čerpání dotací má ministerstvo financí, jehož je Babiš ministrem. Na podzim minulého roku byl navíc schválen nový zákon o podpoře daňového zvýhodnění biopaliv do roku 2020. Tyto skutečnosti jsou tak již několik let předmětem debat o Babišově střetu zájmů a jeho výdělku z obchodování s biopalivy.
Je možné, že v otázce biopaliv si už lidé uvědomili, že tudy cesta nevede. Jestliže se ale nezmění logika našeho uvažování, jejímž jádrem je vidina neustále rostoucího zisku, rychlejší dopravy nebo třeba rychleji vyrostlého kuřete, objeví se zase nový skvělý nápad typu biopaliv a historie se bude opakovat. Ale třeba ne, třeba už jsme se poučili. Uvidíme, třeba všechno dobře dopadne.
Autorka je studentka Sociální a kulturní ekologie FHS UK.
