Jenže teď je všechno jinak, migranti z východu utíkající před válkou zaskočili EU tím, že jsou pro bezpečí sebe a svých potomků ochotni riskovat při plavbě přes Egejské moře svůj život, a Evropská rada tak odsouhlasila dočasné uzavření hranic. To sice původně mělo trvat maximálně šest měsíců, ale na poslední chvíli bylo prodlouženo o další půlrok – tedy do konce léta. Na nějakou dobu, tedy krom tísnivého pocitu z ostnatých drátů natažených kolem přechodů v Maďarsku, Slovinsku nebo Rakousku, budeme mít možnost zavzpomínat na chvíle, kdy jsme jezdili s rodinou k moři do Itálie a cestou tipovali, kdy a kde bude na hranicích nejmenší fronta. Kontroly při přejezdu z jednoho státu EU do druhého ale zdaleka neprobíhají jen na čáře, ale i několik kilometrů za ní. Pokud například jedete z Čech do Německa nebo Rakouska nebo se snad naivně projíždíte Francií v mezinárodní autobusové lince, mine vás kontrola od celní správy málokdy.
Někdy vás zastaví jeden policejní vůz, jindy jde o organizovanou celní kontrolu se psy a veškerou parádou. Jestli celníci hledají nelegální přistěhovalce ve vašem spodním prádle, je záhadou, jisté ale je, že to poslední, co byste v té chvíli cítili, je svoboda. Proti uzavření hranic a nadměrným kontrolám proběhly během dubna a května na rakousko-italském přechodu v Brenneru poměrně bouřlivé demonstrace místních. Oficiální text, který vyzýval lidi k účasti, upozorňoval na fakt, že ostnaté dráty a vojáci na hranicích ve skutečnosti nemají nikoho chránit, ale spíš potlačovat svobodu pohybu. Ačkoli účastníků bylo dost, zjevně ne tolik, aby je správné uši vyslyšely, a hranice zůstávají uzavřené dál.
Jeden by si pomyslel, že podobná omezení už se dotýkají i těch, kteří jsou jinak děním ve světě vcelku nedotknutí. Možná to tak ale vůbec není. Možná je potřeba ještě trochu času a dalších represí. Možná se ale ani potom nestane vůbec nic. Vždyť dřív se přece nesmělo ven vůbec, tak buďme vděční za to, co máme teď.
