Během pouhých čtyř měsíců za podpory místních veřejně známých osobností sesbíral 200 000 podpisů na petici usilující o to, aby se velkým supermarketům zakázalo vyhazovat potraviny blížící se konci doporučenému datu spotřeby. Jeho snaha měla náležitou odezvu – před pár týdny se ve Francii jako v první zemi na světě odsouhlasil zákon, který zakazuje supermarketům vyhazovat a znehodnocovat neprodejné zboží tak, aby se nedalo konzumovat. Místo toho bude nově každý obchod o rozloze větší než 400 metrů čtverečních muset buď podepsat smlouvu s vybranou charitou či potravinovou bankou, do nichž bude potraviny dovážet, nebo zaplatit pokutu.
Derambarsh, který sám vlastní obchod s potravinami a rozdává neprodané zboží chudým, se vyjádřil, že se chce zasadit o prosazení zákona i v ostatních zemích Evropské unie. Například ve Velké Británii se pod otevřený dopis Davidu Cameronovi, žádající o prosazení podobného zákona, podepsalo rovněž kolem 200 000 lidí. Na první pohled by se mohlo zdát, že má tenhle příběh šťastný konec, otázkou však zůstává, jestli spíš než o řešení skutečného problému nejde o minimalizaci škod. Skrze charitu se potraviny dostanou jen k vybrané skupině lidí a část těch, kteří se dřív samozásobili tzv. dumpster divingem – tedy vybíráním kontejnerů, zůstane znovu bez možnosti opatřit si jídlo. O hladovějících žijících mimo Evropu nemluvě. Za hranice pevnosti naše privilegovaná solidarita nesahá a většinou ani těm, kteří mají porozumění a pochopení, se nechce ukrojit si něco ze svého pohodlí a přestat se zbožím zahlcovat, než následně přemýšlet, co s ním, když už je. Co kdybychom, nedej bože, zase museli stát ve frontách na banány.
