NP č.473 > FejetonČas buřtůJan Stern

Ač mne mnozí přesvědčují o opaku, nejsem zmítán „identitární panikou“. Vím, kdo jsem. Jsem Čech.

Vím, že buchta má být maková. Chutná mi smažák, i když mi vyteče. Vím, že žampión není jediná jedlá houba. O vánocích se nedívám na nic, v čem je červený tlusťoch. Vím, že olomoucké tvarůžky nesmrdí, ale mají sytou vůni. Vím, na koho sraly mouchy, jaký účes má Rychlonožka, znám jména čoklů na Starým Bělidle i specifika slovního projevu tety Kateřiny. Netápu v otázce, kdo byl opravdu Největší Čech, a vím, že se naučil takřka plynně česky. Vím, že krevní skupiny objevil Honza Janský, ale Němčouři to tajej a vůbec nás všichni berou u huby. Vím, že pivo není hořké, ale osvěžující. Vím, že chmel je naše zlato, vzduch naše moře, Tábor náš program. Vím, kdo je náš tatíček, kdo taťulda, kdo skákal z okna na ženský, kdo má nejvíc slavíků, kam se odstěhoval Hliník, jak Baťa seká cvičky i co je vršovický dloubák. Nepotřebuji čnící štíty, stačí mi obroušené kopečky a dávno vyhaslé sopečky. Nepotřebuji se dmout pýchou nad žárovkou, stačí mi remoska. Když jde o seňorýnu, rovnou řežu. Vím, že Dominátor nesouvisí se sadomasochismem a Jarda nikdy nezestárne. Nevím, co je skvísejarakvět, ale vím kde. Vím, že s čerty se dá dohodnout, že Temelín je sexy, a že když Matěj tvrdí, že se neutrhne, tak se neutrhne. Vím, že nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní a že štěstí je muška jenom zlatá. Vím, že jsme tři sta let trpěli, ale proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá. Dojímá mne česká vesnice, i když jsem jí viděl jen na vánočním pohledu od Lady. Venuši akceptuji zásadně jen věstonickou a na množství nehledím. Vím, že když někdo volá Hynka, Viléma a Jarmilu, bude už asi konec. Vím velmi dobře, že nemám chodit s pány na led i jakou má kadenci samopal vzor 24. Jsem prostě Čech a jsem s tím spokojený.

Zaznamenal jsem ovšem, že je mezi námi pár těch, co s tím spokojeni nejsou. Tak trochu tuším, co jim na nás vadí. To je totiž tak, my Češi se umíme odhlásit z dějin. Jo, to jde. Tak jako jde chodit za školu, jde chodit i za dějiny. Což o to, my jsme pro dějiny, pro všechno to obrození, ty revoluce, poslední ostrůvky demokracie, světlé zítřky, světlé zítřky s lidskou tváří, pro Únie. Ale tak nějak podmínečně. Je-li hra příliš vypečená, taky se jim na ty jejich dějiny umíme vykašlat. Zalezem si do kamrlíku a píšeme Dějiny národa českého tu i onde, čteme si Saturnina, když mají v sekyrárně největší frmol, nebo si zajedem embéčkem na chalupu, upečem si večer u ohýnku buřta a vedeme velezrádné řeči. Sekli jsme už s lecčíms. No a taky můžeme přestat budovat v Evropě „atmosféru důvěry“, když na to přijde.

Ono to hodně pánů z dějin zlobí. Ale páni z dějin by se měli spíš zamyslet nad tím, jestli si za to revoluce, ostrůvky, lidský tváře a Únie nemůžou sami. Co si budeme povídat, všechny ty atmosféry důvěry jsou většinou jen hromada žvástů, která zapomněla, že je hromada žvástů. Nevím, jak vy, ale já se jim z těch jejich ojro- -merkl-velcam-dějin už odhlásil. A bude nás víc a víc, tipuju.

Jo takový už my jsme. Klasik pravil, že „smějící se bestie“. Ale mýlil se, jsme spíše velezrádní zádějináři.

Opět přišel čas, Čechové, zapalte ohně! A noste buřty.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA