NP č.473 > FejetonČas buřtůJan Stern

Ač mne mnozí přesvědčují o opaku, nejsem zmítán „identitární panikou“. Vím, kdo jsem. Jsem Čech.

Vím, že buchta má být maková. Chutná mi smažák, i když mi vyteče. Vím, že žampión není jediná jedlá houba. O vánocích se nedívám na nic, v čem je červený tlusťoch. Vím, že olomoucké tvarůžky nesmrdí, ale mají sytou vůni. Vím, na koho sraly mouchy, jaký účes má Rychlonožka, znám jména čoklů na Starým Bělidle i specifika slovního projevu tety Kateřiny. Netápu v otázce, kdo byl opravdu Největší Čech, a vím, že se naučil takřka plynně česky. Vím, že krevní skupiny objevil Honza Janský, ale Němčouři to tajej a vůbec nás všichni berou u huby. Vím, že pivo není hořké, ale osvěžující. Vím, že chmel je naše zlato, vzduch naše moře, Tábor náš program. Vím, kdo je náš tatíček, kdo taťulda, kdo skákal z okna na ženský, kdo má nejvíc slavíků, kam se odstěhoval Hliník, jak Baťa seká cvičky i co je vršovický dloubák. Nepotřebuji čnící štíty, stačí mi obroušené kopečky a dávno vyhaslé sopečky. Nepotřebuji se dmout pýchou nad žárovkou, stačí mi remoska. Když jde o seňorýnu, rovnou řežu. Vím, že Dominátor nesouvisí se sadomasochismem a Jarda nikdy nezestárne. Nevím, co je skvísejarakvět, ale vím kde. Vím, že s čerty se dá dohodnout, že Temelín je sexy, a že když Matěj tvrdí, že se neutrhne, tak se neutrhne. Vím, že nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní a že štěstí je muška jenom zlatá. Vím, že jsme tři sta let trpěli, ale proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá. Dojímá mne česká vesnice, i když jsem jí viděl jen na vánočním pohledu od Lady. Venuši akceptuji zásadně jen věstonickou a na množství nehledím. Vím, že když někdo volá Hynka, Viléma a Jarmilu, bude už asi konec. Vím velmi dobře, že nemám chodit s pány na led i jakou má kadenci samopal vzor 24. Jsem prostě Čech a jsem s tím spokojený.

Zaznamenal jsem ovšem, že je mezi námi pár těch, co s tím spokojeni nejsou. Tak trochu tuším, co jim na nás vadí. To je totiž tak, my Češi se umíme odhlásit z dějin. Jo, to jde. Tak jako jde chodit za školu, jde chodit i za dějiny. Což o to, my jsme pro dějiny, pro všechno to obrození, ty revoluce, poslední ostrůvky demokracie, světlé zítřky, světlé zítřky s lidskou tváří, pro Únie. Ale tak nějak podmínečně. Je-li hra příliš vypečená, taky se jim na ty jejich dějiny umíme vykašlat. Zalezem si do kamrlíku a píšeme Dějiny národa českého tu i onde, čteme si Saturnina, když mají v sekyrárně největší frmol, nebo si zajedem embéčkem na chalupu, upečem si večer u ohýnku buřta a vedeme velezrádné řeči. Sekli jsme už s lecčíms. No a taky můžeme přestat budovat v Evropě „atmosféru důvěry“, když na to přijde.

Ono to hodně pánů z dějin zlobí. Ale páni z dějin by se měli spíš zamyslet nad tím, jestli si za to revoluce, ostrůvky, lidský tváře a Únie nemůžou sami. Co si budeme povídat, všechny ty atmosféry důvěry jsou většinou jen hromada žvástů, která zapomněla, že je hromada žvástů. Nevím, jak vy, ale já se jim z těch jejich ojro- -merkl-velcam-dějin už odhlásil. A bude nás víc a víc, tipuju.

Jo takový už my jsme. Klasik pravil, že „smějící se bestie“. Ale mýlil se, jsme spíše velezrádní zádějináři.

Opět přišel čas, Čechové, zapalte ohně! A noste buřty.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Dablérismus / Jan Stern > NP č.529 > Fejeton Někteří filozofové tvrdí, že základním rysem naší epochy je neschopnost cokoli prožívat. Respektive, prožívat to sami za sebe a v sobě – namísto sebe to necháváme za sebe prožívat náhradníky. Dabléry. Své kaskadéry, kteří za nás odehrají ty opravdu nebezpečné scény. číst dále Šmejdi rumburacký / Jan Stern > NP č.466 > Fejeton Měl jsem babičku. Nebyla nijak výjimečná. Vařila kompoty, drbala a byla sprostá jak dlaždič po třetím rumu. Ale jedna věc na ní byla hodna pozorování: Mluvila na televizi. Tedy, rozumějte, nemluvila na ni, když byla vypnutá, na tyhle nóbl psychické poruchy jsme u nás neměli. Babička mluvila na bednu zapnutou, na postavy na obrazovce. Jako kdyby ji mohly slyšet. Kolikrát jsem se snažil zaostalou generaci upozornit, že to jaksi nemá smysl, ale babička pokaždé nesouhlasila jak po třetím rumu.   číst dále Z deníku etnografa / Jan Stern > NP č.468 > Fejeton Můj milý deníčku, již několik let dlím v této zemi mezi horami a snažím se zkoumat místní zvláštní kmen. Nebudu lhát: dosud jsem zdejší domorodce nepochopil. číst dále Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů