Moje lvice Elza
Vzhledem k tomu, že žijeme tak trochu na samotě, nejbližší sousedi jsou odhadem sto metrů a kolem chodí nejrůznější lidé, dává mi pes pocit bezpečí. Dokáže mě ochránit před jakýmkoli nebezpečím, v noci mě probere svým štěkotem. To je velice dobře, pár bezdomovců tady totiž různá napadení odneslo životem a myslím si, že kdyby měli psa, lidi by si nějaké napadení daleko dřív rozmysleli. Bohužel, ne každý si troufne mít psa a ne každý také přemýšlí tak, aby dal psovi to, co potřebuje, a nemyslel jen sám na sebe. Zodpovědnost za psa obnáší, aby byl očkovaný, aby měl vůbec co k žrádlu a aby nezaútočil bezdůvodně na člověka. To Elza velice zvládá a myslím, že ví, že není jenom mazílek nebo hračka. Že oceňuju její služby a dostává to, co má mít.
Když mi bylo asi deset, dostal jsem k narozkám německého ovčáka kříženého s československým vlčákem a chodil ho cvičit. Pak jsem měl dva malamuty, to už jsem byl tady v Praze. Elza se ke mně dostala v podstatě náhodou. Jeden kluk měl čtyři štěňata a chtěl je zabít, říkal, že nemá na příkrm… tak jsem si ji vzal, ani jméno jsem jí nevybíral. Je to prostě moje lvice.
Dnes je jí deset měsíců. Někdy dovede být ostrá. Pozná, kdy se člověk chová dobře a kdy špatně, nemá ráda opilé lidi a feťáky. Ale jinak je to mazel. Když si ke mně přijde zákazník koupit Nový Prostor, hned mu jde vstříc a snaží se vynutit pohlazení. Někdy si říkám, jestli jsem ji nerozmazlil moc. Protože ona ví, že je hezká, a snaží se toho využívat. Tak jsem k ní pořídil ještě druhou fenku, aby se zklidnila. Výsledky se již dostavují a uvidím, co s ní provedou štěňata. Jedny od ní chci, každý na to má právo, člověk i pes. Vím, že je budu muset zaopatřit, ale také vnímám, že je hodně zákazníků, kteří by si od Elzy štěňátko rádi vzali.
Vladimír – Vodičkova ulice, Praha
Nebylo co řešit
Našeho Šaryka jsme prakticky zachránili před utopením. Byl z pěti štěňat a majitelé, buskeři, co měli štaci nedaleko od našeho prodejního místa, se nás jednou zeptali, jestli ho nechceme, že se dokáží postarat jen o jedno štěně. Nikdy jsme se sice nebavili o tom, že bychom si psa pořídili, ale bylo nám ho líto, takže nebylo co řešit. Teď v dubnu to budou tři roky.
Šaryk není sice z úplně nejposlušnějších, dost tahá, ale dá se to a hlavně má moc rád lidi. Je na ně zvyklej už od mala a ani děti nejsou problém. Nesnese se jen s většími plemeny, na které dost startuje, protože ho kdysi jako štěně ošklivě pokousal velký pes. Ačkoli je živější, tak mi utekl jen jednou, když jsme ještě bydleli v Dejvicích. Studenti techniky mi ho tenkrát pomáhali nahánět, chytit se nechal až po dvou hodinách, to byly nervy.
Možná se to nezdá, ale mít takhle velkého psa pro nás vlastně není žádná komplikace. Na ubytovně ho znají od mala a platíme za něj jen tři stovky navíc. Taky máme hrozně hodného veterináře, který ví, že prodáváme NP a děláme, co můžeme, tak máme očkování za polovic. Navíc za námi pro časopis chodí dost pejskaři. Na kus řeči, pohladit a často Šarykovi přinesou i něco na zub, konzervy, granule, sem tam salám nebo koleno, takže i když to není žádný drobek, za žrádlo tolik neutratíme. Možná by se dalo říct, že spíš vydělává s námi (smích).
Andrea a Standa – Strossmayerovo náměstí, Praha
Pohrát si a zalaškovat
Cecilka je teď v zimě maximálně spokojená. Oni králíčci mají většinou radši chladno a naopak hodně špatně snášejí teplo. Když je v létě vedro, nesmíte zapomínat na vodu. Ne kvůli pití, protože tekutiny přijímá v potravě, ale aby se mohla svlažit koupelí. Polévat je třeba hlavně hlavu a záda, jinak je to o zdraví. Ještě před Cecilkou jsem měla jiného králíka, Čildu, a tomu jsem právě jednou vodu vzít zapomněla a byl z toho malér. Zúžil se mu jícen a od té doby může jen tekutou stravu a musí brát drahé léky, takže zůstal u příbuzných.
Mám Cecilku třetím rokem, dostali jsme ji od strejdy a je to čistokrevná lví hlava (králičí plemeno – pozn. red.), i když papíry teda nemá. Ty jsou hrozně přešlechtěné, takže spíš než jako králíci se chovají jako psi (smích). Nedávno za mnou třeba vyběhla až do ordinace, když ji venku hlídala kamarádka. Jindy se mi zaběhla a v parku ji naháněla odchytová služba. Čilda byl do psa ještě víc, dokonce zbožňoval párky a kuřecí, i když jsou králíci normálně býložravci. Cecilka má zase nejradši müsli tyčinky, čokoládu, petržel a hlavně saláty. Když jsem to na ni zkoušela s párkem, dívala se na mě dost vyčítavě (smích).
Zvířaty jsem byla obklopená už jako malá, měli jsme psy z útulku, andulky, želvy, morčata. Bydleli jsme tenkrát na Žižkově a během procházky nás pes zavedl ke kanálu, kde byl zaklíněný ježek, tak jsme se ho tenkrát taky ujali a vydržel nám deset let.
Do Cecilky je každej paf. Skoro bych řekla, že většina lidí, co ode mě časopis kupuje, chodí spíš za ní než za mnou (smích). Lidi jí nosí různé pochoutky, nebo se jen pomazlit. Občas se mi stane, že mi někdo řekne, že mají doma taky králíky, ale chovají je v kleci – to mi přijde skoro jako týrání. Naše Cilka má doma úplnou volnost, spí s námi v posteli a jen na přenášení mám tašku, protože na vodítku moc neumí. Docela bychom rádi mladé, u strýce, který má králičí farmu, má sice spoustu nápadníků, ale ona si spíš tak pohraje a zalaškuje a nic z toho. Je to taková koketka.
Vladimíra – Masarykovo nádraží, Praha
Čtyři v posteli
Rex měl 4. února páté narozeniny a pro mě to byl veselý i smutný den zároveň. V ten samý den mi totiž před devětadvaceti lety umřela dcerka. Takže jsme to s Rexíkem slavili až v sobotu, udělala jsem mu masový dort. Na mě oba dva poznají, když jsem smutná. Hned se ke mně začnou mít a utěšovat mě. Znamená to pro mě moc.
Rexíka jsem před lety v podstatě sebrala jednomu člověku, který ho mlátil a ani si nevšiml, že Rex je pryč. Rex pak doma žral suché rohlíky a všeho se přežíral. Bylo nám spolu dobře a dalšího psa jsem nechtěla, jenže loni na Silvestra jsme byli na procházce v Šáreckém údolí a našli tam v lese přivázanou Astinku. Rex mě na ni upozornil, vyštěkal ji. Chudák nemohla ani chodit, jak byla zesláblá. Tak jsem sundala bundu, zabalila ji a odnesla domů. Na veterině jí museli dát injekci na uklidnění. Dva měsíce nato jsem ji nechala očkovat a očipovat. Už bych ji nedala.
S Rexem se sžili dobře. Asta ho svým způsobem donutí běhat, protože on je línej a takovej mouchy snězte si mě. A on ji naopak trochu zklidňuje a umravňuje. Spolu jsme toho prošli hodně. Když jsem přišla o bydlení, sedm týdnů jsme spali na Hlavním nádraží v parku. Sehnat bydlení se psy není tak jednoduché, spousta lidí mi říkala, ať se jich vzdám a jdu bydlet. Jenže my jsme se drželi spolu. A nakonec se objevila možnost jít do chatky za Prahou. Oni tam mají zahrádku a mohou se vydovádět dle libosti.
Musím vám ukázat, jaké je Astinka střívko! (ukazuje fotky na mobilním telefonu). Nedávno k nám přišli lidé, že našli na poli malého kocourka. Asta ho okamžitě adoptovala. Dnes už je z Mikeše pořádný macek, ale Asta ho pořád kojí. Tak ji roztahal, až z ní teče mlíko.
Společně je nám teď dobře. Všichni čtyři i s kocourem spíme v jedné posteli. Rex mi spí u hlavy, Asta u nohou a kocour si vleze, kde je místo.
Eva – Hlavní nádraží, Praha
