Z Česka je těžké pochopit vášně, s nimiž Ukrajinci přistupují ke svým dějinám. V dnes už nejchudší evropské zemi jsou některé věci prostě složitější. Knižní trh tu sotva přežívá, podobně jako síť veřejných knihoven. Přístup k odborné historické literatuře je výsadou velkých center. Jinde je k dostání nanejvýš braková literatura faktu, kterou doplňuje televize a sociální sítě. Proč se Ukrajina nedokáže kriticky vyrovnat s nacionalistickou tradicí, zosobňovanou Stepanem Banderou? Ukrajinci svou historii vyprávějí především jako historii oběti. Přesvědčení o trpké výjimečnosti vyjadřuje básník Ivan Drač: „Lidská civilizace Ukrajincům ještě dluží omluvu za maso a krev, kterou za ni zaplatili. Největší katastrofy tohoto století – světových válek, komunismu, fašismu a jaderné energie – nám zprostředkovávají hlavní poselství nové éry: genocidu Ukrajinců.“ Básník tato slova napsal v roce 1992. Příliš se toho ale nezměnilo.
Holodomor
Klíčovou vzpomínkou ukrajinského 20. století je hladomor, k němuž v důsledku nucené kolektivizace došlo v letech 1932–1933. Hladovění se nevyhýbalo ani ostatním částem SSSR, následky ale byly nejtěžší právě na Ukrajině. Podle řady Ukrajinců šlo o genocidu s cílem zbavit ukrajinský národ jeho hlavní síly – samostatného rolníka.
Zvláštní je už sám novotvar Holodomor (hladomor). Zrodil se v prostředí diaspory, aby zdůraznil vražednou podstatu hladu v třicátých letech. Hladomor se na Ukrajině označuje nejen za „ukrajinský holocaust“, ale někdy dokonce za největší zločin lidských dějin. Odhady seriózních historiků mluví o 2,5 až 3,5 milionech obětí, jsou ale autoři, kteří neváhají tvrdit, že holodomor si vyžádal více než deset miliónů lidských životů. Oslyšeno zůstává varování amerického historika Timothyho Snydera, že to, „co začíná jako soutěž v mučednictví, může skončit mučednickým imperialismem“.
Potvrzení v roli určujícího národního příběhu se hladomoru dostalo po Oranžové revoluci v roce 2005. Prezident Juščenko si mezinárodní uznání hladomoru jako genocidy Ukrajinců vytknul za jeden ze svých hlavních cílů. Potvrzením tehdejších hrůz měla být Kniha paměti, jejíchž devatenáct svazků obsahuje svědectví 200 tisíc lidí, kteří zažili hladomor, a jména všech obětí, která se podařilo shromáždit. V Kyjevě vznikl poněkud kýčovitý památník – bílá budova v podobě pravoslavného chrámu, která svou štíhlou věží s cibulovou střechou připomíná hořící svíci. V podzemí památníku se ukrývá okrouhlá výstavní místnost s expozicí, která má ukázat, že hladomor byl logickým důsledkem bolševické politiky. Svíce se nově také každoročně zapalují na Den památky obětí hladomorů.
Historik Heorhij Kasjanov v tom vidí pokus vytvořit něco jako občanské náboženství. Hladomor svou prvoplánovostí a emoční naléhavostí vyhovuje potřebám společnosti zvyklé na jednoduché slogany. Může skvěle nahradit jak rétoriku sovětského komunismu, tak nacionalistická hesla ukrajinské emigrace. Navíc, došlo-li ke genocidě, pak byl národ obětí, a pachatele lze ztotožnit s „jiným“: komunisty nebo Rusy.
Na rozdíl od jiných historických událostí se na hodnocení hladomoru většina Ukrajinců shodne. Již zavedenou tradici připomínání obětí neporušil v době svého prezidentství ani Viktor Janukovyč. Obránci sovětské verze historie tvrdí, že hladomor nebyl záměrný. Ani oni však nemohou popřít mimořádný rozměr katastrofy.
Nacionalismus jako útočiště
Hladomor se časově prolíná s další tragédií, terorem proti ukrajinské umělecké generaci dvacátých let. Obě události tvoří kontrapunkt rozkvětu ukrajinské kultury v předcházejícím období. Ukrajinská literatura i jiné druhy umění tehdy – díky podpoře sovětského státu – dosáhly dosud možná nepřekonaného vrcholu. Sovětská vláda však po roce 1930 svou politiku zásadně změnila. Popravy nebo uvěznění v pracovních táborech zasáhly skoro devět z deseti spisovatelů, zůstaneme-li u literatury. Od té doby ukrajinská kultura jen přežívala. Ztotožnění tvůrců s oficiální doktrínou bylo téměř vždy vynucené shora. Když v období přestavby tlak ustal, etablovaní intelektuálové prostě přešli na opačné pozice.
Vnější síly, kterých má být ukrajinský národ obětí, jsou nyní „odhalovány“ přímo na Ukrajině ve stále nedostatečně ukrajinském, „sovětském“ myšlení některých občanů, které je buď „dědictvím SSSR“, nebo zhoubným vlivem z Ruska. Nositelé „postsovětské identity“ a Rusko nepřestávají být pro ukrajinské intelektuály pomyslnou hrozbou číslo jedna. Problémy země, která třiadvacet let po získání nezávislosti zažívá hospodářskou katastrofu, je prolezlá korupcí a oligarchií a stále rychlejším tempem se vylidňuje, mají přitom jaksi i jiné příčiny.
To všechno podmiňuje nekritický postoj části Ukrajinců k nacionalismu. Nacionalistické hnutí z přelomu dvacátých a třicátých let vedla pochopitelná touha vybojovat nezávislost pro svůj národ – nechalo se ale strhnout obdivem k totalitním režimům ve svém sousedství. Někteří z nacionalistů spolupracovali s Němci při likvidaci Židů. Později proti nacistům bojovali, ale také páchali etnické čistky, při nichž zahynulo na 60 tisíc volyňských Poláků. Nakonec v Haliči po léta vedli partyzánskou válku proti sovětské vládě. Zločiny Ukrajinské povstalecké armády (UPA) byly v době SSSR, na rozdíl od zamlčovaného či zlehčovaného hladomoru, stálým motivem propagandy. Mytický „banderovec“ byl sadista, který se zaprodal nejprve Němcům a později západním velmocem, vraždil, mučil a podpaloval v populárně historických knihách i na filmovém plátně. Oběťmi byli „sovětští občané“ – o holocaustu i o volyňských Polácích se v SSSR příliš nemluvilo. Pro obyvatele východní Ukrajiny byli banderovci nepřátelé, kteří ani po válce nenechali Ukrajinu klidně vydechnout. Lidé v Haliči a na Volyni je považovali za své hrdiny. Tento rozdíl přetrval i po pádu režimu: v Haliči se Banderovi v devadesátých letech stavěly pomníky, centrální a východní Ukrajina mu nevěnovala pozornost.
Vlastenci na střední Ukrajině zase objevili tradici rolnických povstání z počátku dvacátých let. Vesnice a městečka v okolí Dněpru tehdy žily doslova se zbraní v ruce a kladly zuřivý odpor bolševikům, kteří se sem vypravovali pro jídlo. Vzpomínky povstalce Jurije Horlise-Horského, prosycené antisemitismem a válečnickým duchem, si získaly neobyčejnou popularitu a staly se předlohou komerčně úspěšného románu Černý havran (2009), který zachoval všechny nectnosti původního díla a přidal k nim ještě nenávist k Rusům. Horlise v západoněmecké emigraci kvůli politickým názorům zavraždili nejspíš stoupenci Bandery, dnes už je ale součástí stejného panteonu. I anarchistický vůdce Nestor Machno je obětí podobného boje. U něj však nepanuje jistota, zda mu spíše než role bojovníka za Ukrajinu nesedí image romantického rebela. Festival na jeho počest navštěvuje alternativní mládež bez ohledu na politické názory a jeho narozeniny, připadající na výročí ruské revoluce, slaví členové „kozáckých“ sdružení zpěvem ukrajinské hymny.
Hrdinové bez poskvrny
Ukrajinští nacionalisté se stali chybějícími národními hrdiny. Příběh o odhodlání v beznadějném boji vhodně doplnil obraz věčně trpící Ukrajiny. Seriózní debata historiků o temných stránkách UPA se pomalu rozbíhala teprve po roce 2000, zatímco na odkaz nacionalistů už navazovaly radikálně pravicové organizace jako UNA-UNSO, které sice měly zanedbatelný politický vliv, zato ale šířily své vidění historie na letních táborech či mezi fotbalovými fanoušky. Překvapení vyvolalo, když v roce 2008 Bandera téměř vyhrál televizní soutěž Velcí Ukrajinci. Zatímco mladí Haličané se předháněli, kdo utratí víc peněz za smsky, přišel pokyn nedopustit jeho vítězství – byl příliš kontroverzní. K tomu, aby Banderovi udělil vyznamenání hrdiny Ukrajiny, se Juščenko odhodlal až poté, co v roce 2010 nepostoupil do druhého kola prezidentských voleb. Ukrajinci mimo Halič se k němu totiž dodnes staví spíše vlažně nebo dokonce odmítavě.
Většinu Ukrajinců, kteří příslušníky UPA považují za hrdiny, by nenapadlo hlásit se k jejich ideologii. Málokdo ji vůbec dobře zná. Výjimkou jsou snad členové a voliči strany Svoboda, ale i pro ně texty nacionalistických ideologů z třicátých let patří jiné epoše. Nacionalisticky orientovaní historici, třeba ředitel Ukrajinského institutu národní paměti Volodymyr Vjatrovyč, udělali velký kus práce, aby sympatie svých hrdinů k totalitarismu a antisemitismu pokud možno zatajili. Zmíněný ústav, založený za Juščenka podle polského vzoru, je po Euromajdanu centrem změn historické politiky. Jeho zaměstnanci stojí i za nedávno přijatým zákonem o dekomunizaci, který slibuje blíže neurčený trest každému, kdo by veřejně projevoval pohrdání nacionalistickými bojovníky z UPA. Protiprávní je i veřejné popírání oprávněnosti boje za nezávislost Ukrajiny.
Ukrajinizovat Ukrajinu
Konkrétnější je zákon o odsouzení komunistického a nacistického režimu. Za pouhé veřejné nošení komunistické symboliky (zmíněn i je státní znak ČSSR) či zpěv sovětské hymny hrozí až pět let vězení. Zatím ale k uplatňování nedochází a sovětským nostalgikům hrozí spíš konfrontace s nacionalisty než kriminál.
Nové zákony žádají také neodkladné přejmenování všech měst a ulic a odstranění komunistických památníků. Problémy to působí například Kirovohradu na střední Ukrajině. Toto město neslo dříve jméno Jelizavetgrad na počest své zakladatelky, ruské carevny Alžběty. Má se k němu vrátit? Občané s tím souhlasí, institut je však proti. Milionový Dněpropetrovsk, pojmenovaný podle bolševického vůdce Petrovského, navrhují jeho obyvatelé přejmenovat na Dněpropetrovsk – podle apoštola Petra. Leninové z ukrajinských měst už skoro zmizeli, ale podobné hádanky na své řešení ještě čekají. To, že ani liberálové s odsouzením nacionalistické tradice nepospíchají, vysvětluje publicista Mykola Rjabčuk: „Ukrajinská liberální inteligence nemůže mít k ukrajinskému nacionalismu stejný postoj jako polská k polskému nebo ruská k ruskému: postavení Ukrajinců v dnešní Ukrajině totiž zdaleka není stejné, jako postavení Rusů v Rusku nebo Poláků v Polsku.“ Posedlost pamětí má zdůvodnit pocit nedosaženého vládnutí ve vlastní zemi, který může snadno motivovat mobilizace proti „cizím“. Bezděky tak přiznává tradiční strach ukrajinského intelektuála z toho, že jeho spoluobčanům je ukrajinský národní projekt vlastně lhostejný. Toto přesvědčení vzešlo z trpké zkušenosti krátkodeché nezávislosti po roce 1917 i z neúspěšné „ukrajinizace“ Ukrajiny po rozpadu SSSR. Lid je proto třeba ke správnému chápání historie vychovávat.
Podobnou logikou, motivovanou strachem z vlivu ruského, či spíše sovětského ve vlastní zemi, jako by se řídili i spisovatelé, kteří se v poslední době věnovali nacionalistickému podzemí. V úspěšných románech Oksany Zabužko nebo Andrije Kokotjuchy jsou tito bojovníci vykresleni jako vzory všech ctností. Že by ještě nenastal čas zpochybnit obraz Ukrajiny jako „oběti s čistým svědomím“, jak ji s odstupem a ironií nazývá historik Andrij Portnov?
Autor je publicista.
