To alespoň vyplývá ze souhrnné zprávy o sociální situaci v Česku za rok 2015, kterou počátkem února představila nezisková organizace Charita ČR. Čtení je to vskutku dosti neradostné.
Že po více jak dvaceti letech od sametové revoluce, která měla přinést krom svobody i západní blahobyt, vcelku dramaticky stoupá počet lidí balancujících na hranici chudoby, je jasné přinejmenším od roku 2010, kdy statistici vyčíslili jejich počet zhruba k milionu. Uvedená zpráva za minulý rok tato čísla ještě zpřesňuje, když uvádí, že v současné době žije v Česku v hrozných podmínkách po azylových domech a noclehárnách celých sto tisíc lidí a dalších sto tisíc k tomu nemá moc daleko. Téměř polovina českých domácností živoří v lepším případě od výplaty k výplatě a nejsou schopny se bez zadlužení vypořádat s nenadálými výdaji třeba v podobě nemoci. Že situace není zrovna růžová, dokládá i dramatický nárůst počtu vyhlášených osobních bankrotů, kterých je od roku 2012 pravidelně přes třicet tisíc, tedy více jak dvojnásobně v porovnání třeba právě s rokem 2010.
Zdaleka ne vše se dá přitom svalit na ekonomickou krizi, svoji daň si vybral především neoliberální sociální experiment vlády Petra Nečase, která se v tu nejnevhodnější dobu nijak netajila svými plány pomáhat především úspěšným a bohatým a osekat, co se dá. Džihád vyhlášený nikoli chudobě ale chudým tandemem ODS a TOP 09 si tak dodnes vybírá svoji daň. Možná i proto by stálo za zvážení, zda by k opatřením, které Charita k zlepšení situace chudých lidí navrhuje v podobě zvýšení minimální mzdy a podpory sociálního bydlení, nemělo přibýt i zaostření pozornosti od těch nejchudších k těm nejúspěšnějším. Pravidelné zprávy o rozrůstajícím se majetku nejbohatších Čechů naznačují, že nějaké zdroje tu přeci jenom jsou.
