„V čem se potom liší zvířecí krematorium od toho klasického?“ zeptal se v půli rozhovoru trochu udivený novinář Františka Foltýna, majitele zvířecího krematoria. „V podstatě není žádný velký rozdíl,“ odpověděl majitel. „Teploty v peci jsou ze zákona stejné jako u kremace lidského těla. Technologie je stejná jako u krematoria lidského. Jediné rozdíly jsou tak v rakvích, my namísto dřevěných používáme kartonové, a ve velikosti pece.“ Zbavovat se zvířecích ostatků je dnes úkolem pro podnikatele. Dříve tuto práci dělali lidé ze samotného okraje společnosti, jimž se v českých zemích říkávalo pohodní, rasové, drnomistři… v němčině Wasenmeister, Rasenmeister aj. Stejně jako katové bydlívali na zvláštním místě, daleko od lidských obydlí a v kostele sedávali na oddělené lavici. Stejně jako oni své řemeslo odkazovali svým potomkům, sňatky mohli uzavírat jen s příslušníky rodin stejného řemesla, a tvořili tak spíše zvláštní klan než cech.
Šlechta udává tón
Změnila se společnost i její přístup ke zvířatům. Ne snad, že by pohodní přišli o zaměstnání, to jen postupně získalo nové rozměry. Z použitelných a po použití odhozených předmětů, mezi něž domácí zvířata patřila, se stali „domácí mazlíčkové“. Díky tomu začali někteří lidé prožívat smrt zvířete jako ztrátu svého bližního. Některým lidem snad cit ke zvířatům kompenzoval tradičně silná pouta uvnitř rodiny, která se začala v průběhu 19. století drolit. Možná šlo původně jen o rozmar upadající třídy mocných, tj. šlechty, o projev dekadence končící epochy. V každém případě víme, že prvním, kdo zakládal zvířecí hřbitovy, byla právě šlechta; připomeňme v těchto souvislostech sídla na Bítově, v Kunštátu či Lánech. Když se od šlechty buržoazie učila tzv. dobrým mravům, vypůjčila si i sentimentální přístup k domácím mazlíčkům, přesněji řečeno začala se k některým zvířatům chovat jako k mazlíčkům a pohřbívat je na hřbitovech. Ostatní zvířata byla určena k průmyslové výrobě, zcela nezasažená sentimentem, ale ani jakýmkoliv jiným (sou)citem. Mazlíčkům měli do budoucna patřit hřbitovy, zbylým zvířatům kafilerie.
V postavení pohodného to nabralo obrat. Přes své sociální vyloučení měly rodiny pohodných jisté minimální materiální zajištění plynoucí z výkonu řemesla a z práva na „drhnutí“ a prodej kůže. Na rozdíl od katovského povolání, které se u nás v roce 1860 zestátnilo, zůstala pohodenská živnost v rukou soukromníků. Do rozvoje řemesla ovšem zasáhla nová a stále přísnější pravidla veřejné hygieny. Spolu s úřední péčí o veřejné zdraví populace zvyšovali pohodní svůj sociální status. Ottův slovník naučný už mluví o nutné „způsobilosti a úplné spolehlivosti“ pohodného, který si navíc musí osvojit „vědomostí o nakažlivých nemocech zvířecích, aby, vykonávaje povinnosti své, seznal podezřelý případ zdechnutí a učinil ihned povinné oznámení politickému úřadu“.
Kisch v moderním podniku
Pod pohodným si na přelomu 19. a 20. století už nelze představit jen ty, kteří ze škarp vytahují zdechliny psů. Šlo i o ředitele ctihodných podniků, které měly skutečně multifunkční přesah. Jeden z nich byl i na Kavčích Horách. Jeho název zněl „Kontumační a thermochemická stanice“ a o zvířata zde bylo postaráno skutečně moderně. Nechybělo ubytování pro ztracené „miláčky“, které si do určité doby a po zaplacení příslušné pokuty mohl vyzvednout majitel. Ostatní zvířata se likvidovala s technickou precizností. E. E. Kisch pozoroval zdejší hygienicky nezávadnou likvidaci zvířat v „kaffildezinfektoru“ se zaujetím pro vědeckotechnickou revoluci. „Je-li přístroj naplněn, zavírá jej [„technický ředitel“ podniku] neprodyšně a zavede pak mezi dvojité stěny nádržky páru o pěti atmosférách. Tím nastává vysoušení masitých částí a tekutina, odtékající řešetovitým dnem, je vtlačována párou, vyvíjející se v recipientu, do druhého válce. Teď vystaví se přístroj po šest hodin teplotě sto padesáti stupňů, čímž všecka ještě zbylá tekutina a oddělený tuk vtlačí se parou do recipientu, zachycovače. Z tohoto zachycovače dostává se tuk do přístroje pro odlučování tuku, stojícího vpravo od »kafilldesinfektoru«, klihová voda pak teče do zhušťovacího přístroje, stojícího na levé straně desinfektoru.“ Majitel moderně vybaveného podniku se ovšem Kischovi nakonec svěřil, že je provoz stanice málo výdělečný a že svou továrnu brzy přestaví na výrobu barev.
Profese pohodného se dále specializovala. Kafilérie je dávno zaběhlou institucí, která umí denně spořádat stovky a tisíce zvířat utracených nikoli už jen kvůli nemoci, ale z pouhého podezření na ni (viz např. u nás na přelomu tisíciletí BSE). S jistým zpožděním přibyli do našich krajin i ti, kteří vám k pohřbu vašeho miláčka zařídí například tklivé tóny houslí živého interpreta. „Jednou se stalo, že přišla starší paní s jorkšírem, měla s sebou i svou dceru. Když si vybírala urnu, tak si vybrala tu největší. Říkáme jí, že je zbytečně drahá a není zapotřebí. Odvětila nám, že už je s dcerou domluvená a jednou bude přisypána ke svému jorkšírovi,“ pokračoval František Foltýn s líčením svých klientů. Říká nám to něco o době, ve které žijeme? Patrně jsme hodně sentimentální a máme stále raději své „domácí mazlíčky“.
Autor je historik.
