NP č.471 > FejetonS mloky?Jan Stern

Doufám, že jste ocenili, že jsem dosud netěžil humor ze psů. Teda ne, že by se o psech nedalo psát, každý humorista jednou skončí u Alíkem rozkousaných bačkor.

Ba, ne že bych psí humor považoval za méně decentní než své proslulé hry s dvojsmysly, zvláště se slovy buchar a meloun, nevyčerpatelnými to zdroji jemného sternovského humoru. Ba, ne že bych o psech nic nevěděl. Vím o nich až dost. Ale důvod, proč jsem dosud nenapsal veselý fejetonek o podavačích oslintaných míčků, je zkrátka ten, že celou věc považuji za příliš vážnou, než aby se o ní žertovalo. Psi jsou záhada. Filozofická.

Aby mně bylo dobře rozuměno, musím se vrátit až k Aristotelovi. Ten soudil, že bytosti se dělí na tři druhy – lidi, zvířata a anděly. Lidé a andělé jsou dle Aristotela bytosti nepřirozené, zvířata naopak přirozené. To lze celkem snadno pochopit – všichni víme, že člověk je bytost veskrze zvrhlá a lze od něj čekat v zásadě cokoli. Jan Werich kdysi vyprávěl takovou historku (no ano, už došlo i na pana Wericha). Koupil si za první republiky na svou dobu mimořádně silný automobil. Jednou se rozhodl, že v něm sveze svou babičku z vesnice, která ještě nikdy v žádném autě nejela. Aby ji poděsil, pořádně na to šlápl. Ve chvíli, kdy z mašiny vymáčkl tehdy famózní rychlost sto kilometrů v hodině, která vůz div nerozvařila, pyšně babičce oznámil: „Babi, jedem sto!“ Babička se však jen mile usmála a špitla: „Tak jeď dvě stě, Honzíku.“ Čímž verifikovala (v tomto případě snad i werifikovala) hypotézu Aristotelovu, že člověk přirozenost nemá, je to holt potvora vyšinutá, vykloubená z řádu a posadíte-li ji do čertova stroje, místo křižování se (o němž v souvislosti s babičkami tolik píší publicisté, patrně sirotci) vám suše oznámí, že se ta cesta do pekel nějak vleče.

U andělů to bude nejspíš podobné, alespoň mohu-li soudit dle těch, s nimiž trávím večery já, těch od Victoria‘s secret (no ano, i na podprsenkový humor došlo). Ovšem zvířata, ta by měla, aspoň dle Aristotela, býti zosobněním přirozenosti a autenticity. Ta by měla vycítit bouřku, zemětřesení a tydlety věci, ta by měla být napojena na vyšší vědomí matky Země a intuicí rozpoznat, kdy se děje něco divného, nepřirozeného, něco, co není zapsáno v genech a nepatří to sem. Měla by se toho děsit. Kňučet znepokojením – jako v těch filmech, kde přiletí UFO, tam přeci první pod postel zaleze vždycky pes a pak teprv dojde těm civilizací zkaženým tupcům, že Mars útočí.

Jenže podívejte se na psy v autobuse! Měli by být zneklidněni, co se to vlastně děje za podivnost. Jak to, že to jede? Jak to, že to jede tak rychle? Co je to za hluk? Kam to vůbec jede? Ale oni se – nudí. Je jim to šumák! Co dělá proboha evoluce v nich? Co instinkty? Proč nebijou na poplach?

Možným vysvětlením samozřejmě je, že soužitím s člověkem zkrátka zparchantěli, a kdyby mohli mluvit, řekli by: „Víc z toho nevytáhneš, Honzíku?“

Ale je tu ještě druhá možnost. Opravdu děsivá! A to, že jen dělají jako by nic! Že tu nepřirozenost ve skutečnosti cítí, ale považují za taktické nasadit poker face. Ani nechci domyslet, co by to znamenalo! Radši si nepředstavovat, co se děje, když se takoví dva spiklenci s mokrým čumákem večer sejdou u plotu.

„Hele, co to zas mělo dneska bejt? Seděli sme a přitom sme se hejbali. Běželo to úplně samo.“ „Kdo ví, voni maj furt něco.“

„No já dělal, že mě to nebere.“

„Tos udělal dobře, já to dělám taky tak.“

„Voni sou prostě divný. Ale dokud sypou granule, budu jim toho roztomilýho blbečka hrát.“

„A až dosypou?“

„Tak to vypukne.“

„Jasně, chápu. Pak budou aportovat voni...“

„Budou... Hele, bacha, starej leze do garáže. Má tam podprsenkový katalogy, mlaská u nich a žvatlá něco o melounech. To je taky případ.“

„Jasně, nasčuchanou v lepších časech!“


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále