Na Skalce, kde prodáváte Nový Prostor, právě začalo hustě sněžit. Jak zvládáte zimu?
Teď je to dobrý, když je mi zima, jdu se aspoň na chvíli projít. Před časem jsem ale prodával ve vestibulu na Lužinách, ze kterého vedly dva východy, a pořádně tudy profukovalo. Tehdy jsem to zdravotně odskákal, a i když místo to jinak bylo v pořádku a obecně si myslím, že prodejní místa není dobré střídat moc často, šel jsem raději o dům dál. Poslední dva roky jsem na Skalce, i když ubytovnu mám za Prahou a každodenní dojíždění je snad to nejhorší. Jinak snáším zimu jako skoro každý. V zimě na mě přichází „medvědí nemoc“, ráno se mi ani nechce vyhrabat z postele. Ale řeknu si „Musíš!“, udělám si kafe a dám pár cviků. Kliky, dřepy nebo nějaké protahování je důležité, aby se tělo rozhýbalo. Někdy dělám i činky. Čím jsem starší, tím víc cítím, že je to potřeba.
Doléhá na vás věk?
No cítím ho, začínám hůř vidět, takže bez brýlí si nepřečtu noviny, občas mě bolí záda. Při prodeji jsou důležité nohy a ty mám naštěstí v pořádku – musím zaklepat. Přesto si ale někdy říkám, že už by to chtělo změnu. Něco jako když jsem před časem pracoval ve vrátnici na Výstavišti a zapisoval přijíždějící auta. Práce v teple by se mi opravdu líbila.
Pane kolego
Co vás přivedlo k Novému Prostoru?
Kamarád. Prodával jsem tehdy ovoce a zeleninu u stánku v Dejvicích. Jenže potom tržiště zrušili, udělali z něj parkoviště pro auta a já jsem o práci přišel. Nevěděl jsem, co si počít, a kamarád mi poradil, ať zkusím Nový Prostor. Řekl mi, kde je výdejna a tak. V té době, kdy jsem pracoval u stánku, jsme ještě bydleli s manželkou v Dejvicích. Tehdy to ale byla taková móda, nebo nevím, prostě jsme se rozvedli. Manželka se pak i s dcerou přestěhovala do Německa a já o nich od té doby neslyšel. Dceři Veronice je dnes jednadvacet let a ani nevím, jestli třeba nejsem dědečkem. Docela rád bych věděl, co s ní je. Kdyby tomu tento článek mohl napomoct, byl bych celkem rád.
Já se pak v každém případě přestěhoval na Kladno, kde žil táta. Jenže pak umřel a švagr ten byt pronajal bez mého vědomí. Měl jsem nárok na půlku dědictví, ale obešel mě a dodnes se s ním kvůli tomu soudím.
Vy pocházíte z Kladna?
Jsem rodilej Kladeňák, ještě jako mladý kluk jsem tam dělal půl roku na šachtě Nosek. Kladno mi ale k srdci nepřirostlo a vždycky jsem tíhnul spíš k Praze. Dnes bych řekl, že se to ještě zvýrazňuje. Občas na Kladno jezdím, takže vím, že to tam je takové mrtvé. Když ještě bývala Poldovka, bylo to živé město huťařů a horníků, spousta lidí dojížděla za prací z Prahy, dnes je to ale přesně naopak. Práce tam není, kdo může, jezdí do Prahy, a zbytek, podle mého názoru tak třetina, polovina Kladna, sedí na pracáků a bere příspěvky na bydlení. Lidi jsou chudí, nájmy se zvyšují, hospody zejí prázdnotou… A to má ještě Kladno výhodu, že je blízko Prahy. Na vzdálenějších perifériích je to horší.
Vzpomenete si na první den, kdy jste šel prodávat Nový Prostor?
Já jsem to trošku střídal. Poté, co jsem začal prodávat NP, se naskytla možnost pracovat ve skladu v Říčanech, tak jsem to vzal, jenže pak zase propouštěli, tak jsem se vrátil na ubytovnu a k prodeji… Nicméně na první den si vzpomínám. To bylo na Florenci a já vůbec nevěděl, jak s těmi lidmi… Prodávání NP je v tomhle svým způsobem hodně náročné, je to neustále odhadování, trochu psychologie. Ten den jsem neprodal skoro nic a chtěl jsem to vzdát, ale kamarád mě umluvil. Řekl mi, že když vydržím, tak se to zlepší. Že mě lidé zatím neznají a že i já si musím zvyknout. Měl pravdu, pak se to zlepšilo.
Na prodejní místo přicházíte krátce po poledni a zůstáváte do večera. Jde si tu dobu nějak ukrátit, udělá vám něco radost?
Nevím, těžko říct. Ale potěší mě, když mě lidi pozdraví, nebo ke mně chodil pán, který se ptal: „Pane kolego, jak vám to jde?“ Někdo s vámi promluví, popřeje vám hodně zdraví nebo se zeptá, jak se máte. To potěší asi nejvíc.
Je to časté zpestření?
Ani ne, jen určití lidé vám to řeknou. Já se snažím nezavdávat žádnou příčinu k nepříjemnostem, nejsem zrovna typ, který by lidem časopis nutil. Přesto mám občas pocit, jako by na mě někteří lidé měli potřebu přenášet svoje problémy, přitom já mám svých dost. Občas někdo vyteče, ale za hranici slov to zatím nikdy nepřešlo. Snažím se konfliktům vyhýbat.
Jaké mají lidi problémy?
Každej má nějaký. Tady na Skalce si lidi hodně stěžují, že platí hodně vysoké nájmy a také všechno další zdražuje. V Praze žije hodně lidí, kteří mají dost, ale také spousta těch, kteří žijí na hraně a obrací každou korunu. Vídám i docela spokojené lidi. Lidi, u kterých se mi zdá, že ty problémy nemají, anebo je nedávají najevo. Jsou to skoro dva extrémy. Někdy jsou zbytečně nervózní nebo až neuvěřitelně spokojení.
Zlatá střední cesta zastoupena není?
Střední vrstvy byly za komunistů. Dnes mi přijde, že jsou buď lidi na okraji, nebo ti bohatí.
Kdo si u vás spíš koupí Nový Prostor?
Spíš mi přijde, že ti, kteří sami nemají moc. Anebo ti, kteří dost mají, ale v životě poznali chudobu, co to je být dole.
Všechno není o penězích
Jak společenské nálady, napětí a extrémy zvládáte vy?
Nedávno jsem šel do metra a padla na mě taková únava… Zamotala se mi hlava a musel jsem si sednout. Ale možná to byla jen dehydratace, já toho přes den vypiju jen málo (smích).
Zápas o finance se ovšem týká i vás…
Prodej NP má tu zvláštnost, že nikdy dopředu nevíte, jestli vyděláte tolik, co potřebujete. Někdy počítáte každou korunu a stejně je to málo. Pamatuju si, jak jsem tuhle musel riskovat jízdu načerno, protože na lístek už jsem prostě neměl. Naštěstí bydlím na ubytovně, kde není problém se domluvit. Taky už jsem tam tři roky, takže když majiteli řeknu, že zrovna nemám a že to brzy doplatím, tak mi bez výhrad počká. Mezi ubytovnami je to unikát. Jinde jeden den nezaplatíte a ráno jste na ulici.
Ale není všechno jen o financích. Znám lidi, kteří mají hodně peněz, ale ty problémy mají stejně. Samotné peníze nikoho šťastným neudělají.
Jaký je váš recept na štěstí?
Mít na to, co potřebuju, ale nemít nadbytek. A kdybych ho náhodou měl, tak se jedu někam podívat, nikde jsem totiž pořádně nebyl. Na jih k moři mě to neláká, to spíš do hor a na sever. Například Island, Norsko, nebo kamkoli, kde je to zajímavé.
Když neprodáváte NP, čemu se rád věnujete?
Většinou dělám, co je pro mě nutné, ale jak kdy, podle nálady, podle únavy. Někdy se prostě vrátím na ubytovnu a padnu, nic už se mnou není. Teď v zimě ale klidně vezmu hrablo a jdu si ještě ven uklidit sníh, manuální práce mě baví. Když mám hotovo, udělám si takový relax. Uvařím si něco k jídlu a pustím televizi. Dřív jsem trochu hrál na kytaru v kapele, takže když dávají nějaký koncert, třeba Stouny nebo Pink Floyd, rád se podívám. Uniknout si nenechám předpověď počasí a baví mě také pořady o vesmíru, to mě zajímalo vždycky. Naopak, na zprávy se nedívám, pokud si nechci zkazit náladu. Připadá mi to jako jedna velká černá kronika a na politiku mám také svůj názor. Přijde mi, že lidi vždycky někomu uvěří a pak je všechno jinak. Poslední, komu jsem věřil, byl Havel. Myslel jsem, že to bude k lepšímu, jenže pak spousta lidí, kteří cinkali klíči na náměstí, také přišla o práci a stali se z nich bezdomovci. Demokracie by měla být o něčem jiném a pořád se s tím dá něco dělat, každý by ovšem musel začít sám u sebe. A hodně lidí je s tím, jak to je, už v podstatě smířených.
