Můj milý deníčku, již několik let dlím v této
zemi mezi horami a snažím se zkoumat místní
zvláštní kmen. Nebudu lhát: dosud jsem zdejší
domorodce nepochopil.
Nyní se přiblížilo období, kdy se chovají nejzvláštněji.
Říkají tomu „Vánoce“. Jednou mi
kdosi opatrně pošeptal, že se slaví narození
spasitele. Ověřit to je ale těžké. Na mé dotazy,
kdo oním spasitelem je, nikdo nezná odpověď,
byť několik z dotázaných mluvilo o jakémsi
Andrejovi, jeden z domorodců tvrdil, že spasitel
se jmenuje „Štědrývečer“, jiný zas, že „Ňákáflanďáckábejkárna“.
Pozoruhodné též je, že po
spasiteli se slaví narození jakéhosi Štěpána, ale
o něm také nikdo nic neví, krom jednoho muže,
který mi tvrdil, že „Štěpán seděl za národní“
(zřejmě mínil „za národ“).
O Vánocích se zpívá v mnoha písních, z nichž
jsem se pokoušel povahu kultu vysledovat.
V jednom náboženském nápěvu se například
říká, že „tiše a ochotně purpura na plotně voní“.
Co je purpura, nikdo neví, z čehož vyvozuji, že
je míněn opět spasitel, o němž je možná zapovězeno
mluvit. Plotna je zařízení, na němž se
v minulosti vařily pokrmy, takže usuzuji, že
spasitel byl možná rituálně sněden – a možná
právě proto se o něm nemluví, kvůli kolektivnímu
pocitu viny. V jiném nábožném nápěvu se
zpívá o jakýchsi „rolničkách“. Etymologická analýza
ukázala, že se tím míní zemědělci ženského
pohlaví a patrně malého vzrůstu (může jít však
rovněž o tzv. zdrobnělinu). Tyto rolnice byly dle
písně zpočátku němé, avšak pak přišel „kašpárek
maličký“ a dal jim hlas. Vydedukoval jsem, že
právě tento kašpárek maličký je oním spasitelem,
zjevně jsou s ním spjata velká očekávání, což
vyvozuji z věty, že „i s malým kašpárkem se dá
hrát velké divadlo“, kterou mi místní nápadně
často říkají. Možná je tímto kašpárkem také postavička,
která se jako jediná objevuje každého
dne v krabicích na pohyblivé obrazy. Na hlavě
má trojúhelník (dosti obvyklý náboženský symbol),
jede v autíčku, pak na jednokolce a po celou
dobu kolem sebe rozhazuje papíry. Říká „dobrý
večer“ a „dobrou noc“ – je extrémně nápadné, že
slova večer a noc jsou součástí výše uvedených
slov „Štědrývečer“ a „Vánoce“.
Ovšem pozor, milý deníčku, antropolog může
v neznámém prostředí snadno udělat chybný
závěr. Jedním z takových chybných závěrů,
jež by bylo snadno udělat, je, že domorodci se
o tomto svátku radují. Opak je pravdou. Trpí
a trestají se (patrně za snědení boha Andreje
Purpury na Jednokolce). V hlavní den svátku se
to projevuje tím, že si přinesou domů poživatinu,
kterou jindy nejedí (snad jen masochisté)
a která je k požívání obzvláště nevhodná, neboť
obsahuje malé bodce, které mohou způsobit
i smrt. Ti, co hodně hřešili, přidávají si k tomu
ještě podivnou směs, která prudce dráždí žlučník.
Ale pozor, týrání sebe sama se neomezuje
jen na rituální večeři. Již před ní se někteří kají
tím, že sledují v krabicích s pohyblivými obrazy
zcela nesmyslné narace. Utrpení je tak velké, že
někteří u nich i slzí. Přesto se dále dívají – síla
náboženství mě nikdy nepřestane udivovat.
Sám jsem některé trýznící narace zhlédl – a je
to opravdu drsné. Tak například v jedné se
princ zamiluje do princezny, protože je pyšná
a protivná. Pak jí dá květinu, co hraje hudbu,
což způsobí, že oba spolu začnou cestovat, ona
si strčí obličej do mouky a nakonec všichni jedí
velký koláč. Jediná rozumná postava je tam
muž, kterému místní říkají „Kopecký“. V jiné
naraci se dívka převléká za chlapce a kvůli tomu
se do ní zamiluje v lese princ (místní jsou k homosexualitě
dosti tolerantní), ona pak vyndá
šaty z malých ořechů, přebere hrách, ztratí
botu a princ na konci zjistí, že ten chlapec byla
dívka, nicméně se s tím smíří a přijme heterosexuální
model. A to nemluvím o historce, jak
jakási Džulia vstoupí do knihkupectví. Celá
poetika tkví v tom, že jakýsi Hjů intenzivně
mrká a neví, co dělat. Řeknu ti deníčku, že je
úleva, když tyto napínáky přeruší krátké pořady
doporučující zboží. I když ta s tím kancem se
zahnutými zuby už mi taky leze krkem.
Ale pořád lepší než trest, který si místní udělují
ještě dlouho po Vánocích: vytahávání jehličí
z koberce.
