Daniel Petr (nar. 1975) má za sebou už několik
textů, například prózu Příběh z české
mládeže, román Díra nebo divadelní scénář
Unser Zimmer / Náš pokoj. Ani v jednom
případě se dílo příliš velkého zájmu čtenářů
nebo kritiky nedočkalo. O to větším
překvapením je vydání Petrova posledního
románu Straka na šibenici (Host), které
upoutá jednak krásným grafickým zpracováním
a především uceleným textem,
který určuje vyhraněný styl a sugestivní
atmosféra.
ZRCADLENÍ
Autor částečně tématicky navazuje na svůj
poslední román Díra, příběh z nedaleké
budoucnosti, v němž zpracoval osudy
lidí zavřených v protiatomovém krytu.
Jistá postapokalyptičnost se objevuje
také ve Strace na šibenici, zde ale autor
pracuje s reáliemi ze současnosti a nedávné
minulosti. V sugestivně vystavěných
kulisách severočeského pohraničního
městečka na počátku osmdesátých let
popisuje životní příběh Tomáše. Sledujeme
jej nejdříve jako chlapce, vyrůstajícího
v bezútěšném prostředí, který je opuštěn
matkou a zanedbáván otcem alkoholikem.
Pasáže popisující dospívání dítěte
v nepříznivých podmínkách, středověkou
zaostalost jeho okolí a brutální scény, kterých
je svědkem, v kontrastu k jeho naivnímu, a přeci
velmi citlivému vidění světa, jsou nejosobitěji
propracovanou stránkou knihy a zároveň je
tento nesoulad jejím ústředním tématem.
Název knihy odkazuje k obrazu Petra Brueghela
Straka na šibenici, který se stává paralelou
k příběhu. Na obraze, krajinném výjevu
s množstvím postav, vidíme v samotném středu
šibenici, na jejímž vrcholku bezstarostně,
jako by mimo všechnu smutnou okolní scénu,
sedí malá straka. Dítě uvidí napoprvé právě
ji, zatímco dospělý člověk si všímá jen šibenice,
jako připomínky smrti a současně všech
neúspěchů a prohraných bitev, které člověka
zavedly do situace, v níž se nachází. Rozdíl
mezi tímto dvojím viděním se jako ústřední
motiv knihy objevuje v dalších variacích napříč
příštími životními peripetiemi, které Tomáš
zažívá. Přirozené dětské bezstarostnosti, která
dojemně odolává nejstrašnějším nástrahám
osudu, se ovšem s věkem Tomáš vzdává. Celkem
nenápadně se převtěluje do kopie svého
otce, rezignovaného a věčně opilého, potýká
se svým rodičovstvím, které příliš nezvládá,
a s odchodem životní partnerky. Jeho život se
stává zrcadlem všech předchozích událostí.
Buď si to uvědomuje, ale nemá dost
vůle to změnit, nebo se musí k některým
potlačeným vzpomínkám vracet a souvislosti
spíše zpětně objevovat.
NEPŘÍZEŇ OSUDU
Tomášův dospělý život se stává jen vrstvením
jedné tragické skutečnosti za druhou.
Je, zdá se, neustále determinován pokřivenými
podmínkami z dětství. Tato stále
se prohlubující a jakoby jen neustále se
vrstvící tragičnost se po nějaké době stane
pro čtenáře příliš nepravděpodobnou. Když
se například malé Tomášově dceři Anně,
která už tak trpí traumatem ze smrti matky,
pobytem v dětském domově a ne zrovna
lehkým soužitím s otcem, otráví její nejlepší
kamarádka ze školy houbami, na čtenáře
ona bezbřehá tragičnost začne působit spíš
opačným dojmem jako přehnaná a trochu
groteskní. Podobný efekt mají promluvy
jednotlivých postav, které se autor snaží
stylově oddělit od ostatního textu použitím
„hovorové“ češtiny. Často se ale stává, že
všechny postavy mluví skoro stejně, v podstatě
spisovně a naprosto korektně (také
v případě jinak věčně opilého otce) a jediné,
co jejich promluvu od ostatního textu skutečně
odděluje, je silné a úplně nepřirozené
nadužívání protetického „v“. Poslední výtka by
se ještě vztahovala k množství postav, dějových
peripetií a odboček, které nijak neobohacují
ani neposouvají hlavní dějovou linii a jsou
často na překážku plynulému čtení. Musím ale
uznat, že svou rozvleklostí dotvářejí tyto pasáže
unavenou, podnapilou a depresivní atmosféru
knihy. Přívlastky, které románu dávají skutečně
osobitý ráz a které mu vtiskl Petrův neokoukaný
a zapamatovatelný styl.
***
Daniel Petr, Straka na šibenici,
Host 2015, 263 stran
