Na otázku, zda-li Fidelis Schlée skutečně nikdy
neřídil Rolls-Royce, odpověděl tento pražský
právník pro bohaté a sám milovník luxusu
odmítavě. Na Rolls-Royce musíte mít vlastního
řidiče, „to je filosofie“, odpověděl. Kdo
to nepochopil, dodal Schlée, je šašek, který si
na bohatého hraje, rychlozbohatlík. Pro tuto
sortu lidí má Schlée název - „nové peníze“.
Bohatí, vezmeme-li právníkova slova vážně, se
tedy dělí na „staré“ a „nové peníze“. Jak se liší?
PRÁVNÍK SE ZLATÝM KLOZETEM
V prvé řadě je třeba vědět, kdo má nárok být
označen za reprezentanta „starých peněz“.
Mezi „starými“ a „novými“ není ve skutečnosti
rozdíl v tom, jako dlouho jsou jedni či druzí
bohatí. Jde o životní postoj. Fidelis Schlée je
v každém případě jedním z nich. Jeden z autorů
zákona o soukromém podnikání a první,
dokonce už předlistopadový soukromý advokát,
jak stojí ve Schléeových životopisech, se před
nedávnem velmi urazil kvůli zprávě z médií
o tom, že nechal pozlatit svůj klozet. To byla
od novinářů nezdvořilost. Nechat si pozlatit
klozet by totiž zvládl leckterý zbohatlický nádiva,
který pomalu neví, jak přišel k penězům,
nezná jejich hodnotu a nenaučil se mravům
lepší společnosti. Fidelis Schlée si nenechal
pozlatit celý klozet, jen odpadní trubky.
V čem je rozdíl? „Peníze (nebo zlato),“ vysvětlil
Schlée, „totiž nejsou cílem, ale prostředkem.
Stejně jako odpadní trubky jsou jen pouhou
cestou, kterou odejde vše, co zbude ze skvělého
jídla, které jsme si užili. Své k svému.“ Když jsou
peníze a zlato prostředkem, co je cílem?
TVRDÁ PRÁCE “STARÝCH“ PENĚZ
Nahlédněme do zdroje vší moudrosti. Wikipedie
praví, že „bohatství je stav, kdy jedinec má tolik
hmotných či nehmotných statků, že zažívá pocit
nadbytku a blahobytu. Toto vlastněné bohatství
pak umožňuje volné užívání vlastněných věcí bez
nutnosti další práce anebo další používání ve
snaze zvýšit hodnotu svého kapitálu...“ V heslu
jsou obsaženy postoje „starých“ i „nových
peněz“. Jak zbohatlický přístup, který hledá
bohatství jen proto, aby si člověk mohl prostopášně
užívat a nemusel pracovat, tak názor
„skutečně bohatých“, že bohatství je, když
mohu bez vnitřních (morálních) a vnějších
(společenských, kulturních, politických) zábran
nakládat se svým majetkem tak, abych
dosáhl ještě větších zisků. S bohatstvím se
ale ve wikiheslu objevuje to, oč jde na prvním
místě, práce.
„Nové peníze“ si myslí, že heslo „bez práce
nejsou koláče“ platí jen pro plebs; skutečné
bohatství je podle nich k mání až tehdy, když
pracovat nemusí. V tomto má jejich postoj blízko
chování lenivého, poživačného rentiéra,
jehož otec možná v potu tváře dřel, aby jeho
peníze vydělávaly samy, protože tušil, co má
doma za „nemakačenka“. Boj mezi „starými“
a „novými“ se vede i uvnitř jednotlivých rodin.
Po generaci dříčů nastupuje prostopášná, dekadentní
a poživačná mládež.Skutečné bohatství podle „starých peněz“ není
vydobytý majetek, ten je pouhým prostředkem
k vyššímu cíli, jehož dosahování provází
tvrdá práce.
Skutečné bohatství je v práci,
i když ta v jejich případě znamená především
výkon moci, která umožňuje majetek a zisky
navyšovat. Co odlišuje lidi „starých peněz“,
je hlavně odlišná morálka, jasný světový názor
a úpěnlivá, celoživotní práce. „Staré peníze“
makají, přesvědčují ostatní, že svého bohatství
dosáhly jen svou pílí a že i oni mohou docílit
bohatství pouze tehdy, když budou neúnavně
pracovat. A co je důležité, „staré peníze“ se cítí
být povolány k veřejnému vystupování a k vlivu
na společnost.
BOHATSTVÍ KŘESŤANŮ
A ZÁJEM STÁTU
Tento postoj ke světu a práci je starý. Křesťanství
zprvu přineslo radikální sdělení. Svět, tak
jako ho stvořil bůh, původně byl a měl zůstat
jeden. Rozdělení na chudé a bohaté je v tomto
sdělení něčím nepatřičným. Bohatci, tvrdil
ještě ve 4. století Jan Zlatoústý, porušují rovnováhu
světa.
Odpor raného křesťanství k bohatství a majetku
souvisel s obecným postojem k lidské aktivitě
- práci na tomto světě. V období raného
křesťanství, k němuž se ovšem vracely i různé
pozdější křesťanské směry a sekty, byl velmi
patrný vliv dualismu těla a ducha; tělo bylo
cosi velmi nečistého, dobrý křesťan se má cele
soustředit na posmrtný život.
Radikální postoj se měnil s tím, kolik bohatších
občanů římské říše křesťanství oslovilo a na
jak větší mocenské pozice křesťanská církev
aspirovala. Křesťanství jako státní náboženství
sehrálo v historii bohatství důležitou roli.
Řím se pokusil ve 4. století předejít rozpadu.
Nový římský, centralizovaný stát a nové státní
náboženství se opřely o novou třídu úředníků,
o lidi, kteří nebyli dosud dostatečně bohatí
a „tradiční“ na to, aby se dříve dostali mezi elitu,
ale rozhodně nepatřili k žádným chudákům
a měli na elitáře kvůli jejich výlučnosti pifku.
Nakonec i bohatí, ti, kteří přežili tvrdé boje
o moc, pochopili, že se svých starých kultů raději
zbaví ve prospěch svých životů a majetku.
Křesťanství jako státní ideologie rozšířilo svůj
shovívavý pohled i na bohaté, ovšem podmínečně.
„Člověk opravdu má jenom to, co dal
druhému,“ říkal už zmíněný a pro svou výmluvnost
známý světec. Dar, respektive almužna,
na dlouhá staletí umožnily bohatým dosáhnout
vykoupení. „Římské“ či „dekadentní“ požitkářství,
užívání bohatství pro vlastní slasti, postoje
elity, kvůli nimž se prý rozpadla staletá říše,
dostaly ránu z milosti. Bohatství křesťana není
to, co si může jen tak zbůhdarma užít. Bohatství,
materiální vlastnictví, ho přesahuje proto, že je
jeho držitelem jen kvůli určitému božímu záměru.
Skutečný rozměr bohatství se vyjevuje
až jeho sdílením s ostatními - s potřebnými.
NEPOTŘEBNÍ PRACUJÍCÍ
Polský historik Bronisław Geremek napsal, že
almužna se stala jistým druhem smlouvy mezi
žebrákem a darujícím. Za poskytnutá časná
dobra nabízel žebrák ve středověku modlitbu,
což vyjadřovalo nejen prestiž darujícího, ale
zajišťovalo žebrákům alespoň nějaké místo
ve společnosti.
V 16. století, na prahu novověku, pak došlo
k prohloubení příkopů mezi společenskými
třídami na vesnici, k obrovskému zchudnutí
a přílivu těch vesničanů, které již nemohlo
zemědělství uživit, do měst. Vznik městského
proletariátu umožnil naplnit levným „lidským
materiálem“ manufaktury a později již
opravdové továrny s masovou výrobou a rozjet
kapitalismus ve velkém. Život na hraně mezi
prací za pravidelnou, ale nízkou mzdu a pádem
mezi potřebné, o něž měla pečovat veřejná
sociální péče, zůstal od té doby údělem velké
části městského obyvatelstva. Změnila se forma
obdarování a smysl daru. Ve středověku si
bohatý za peníze kupoval spásu, v novověku už
přemýšlel víc nad maximální možnou účinností
almužny. Nové názory, dnes označované jako
protestantská etika práce, které se ovšem týkaly
i katolických zemí, nabádaly nejen k šetrnosti
a pracovitosti, ale rovněž k novému chápání
bohatství a chudoby.
Hromadění kapitálu (finančnictví, obchod)
přestaly být brány jako nemorální, pokud výtěžky
nesloužily jen k okázalosti a hédonismu,
ale k „vyšším cílům“. Naopak žebráctví se
začalo považovat za výraz parazitování na
práci druhého. Všichni, kdo mohou, mají pracovat.
O ty, kdo pracovat nemohou (nemocní,
sirotci, staří), má být postaráno z veřejných
zdrojů. Žebrota práceschopných - veřejné
předvádění chudoby za účelem získání milodaru
- měla být jako nemorální a pohoršující
zrušena, přesněji řečeno měla být přikázána
k laciné práci u soukromníků nebo zavřena ve
veřejných donucovacích pracovnách. Od 16.
století se jako „řešení nepracující chudoby“
prosadilo především vězení. Geremek k tomu
dodává: „Zbavení svobody a nucená práce se
stávají součástí syndromu socializační politiky
a obrací se proti zločincům i ubožákům
bez práce.“
ZODPOVĚDNÍ A CHRÁNĚNÍ
Žádný další zásadní předěl v myšlení mocných
už nepřišel. Bohatství je podmíněno prací, práce
vede k bohatství, bez práce nejsou koláče,
a kdo nepracuje, ať nejí. Pěkná slova, pokud
je k mání dobrá práce. Ideologie znevolňující
nezaměstnané, pokud žádná práce není.
Jak hluboce osvojenou mají „protestantskou
etiku práce“ politické elity, se lze čas od času
přesvědčit v projektech na využití nezaměstnaných.
Nedávno například v nechvalně známém
plánu na nucené veřejné práce zvaném Donez.
Jak dobře se tuto etiku naučili i ti, kdo jsou
sami chudí, je vidět na protiromských demonstracích
a na výkřicích pohánějících ty druhé,
prý parazitující, do práce.
Ale i bohatí myslí a žijí eticky, aspoň ta jejich
část, kterou jsme, inspirováni panem Schléem,
nazvali „staré peníze“. Bojují proti zbohatlíkům,
protože se právem bojí, že by pověst
jejich bohatství byla v ohrožení, pokud by se
ho společnost naučila vnímat jako samoúčel,
s nímž se „nemorální bohatí“ vytahují, aby
napodobili své ještě úspěšnější vzory. „Staré
peníze“ proto na jednu stranu promlouvají do
politiky, často veřejně proklamují svou společenskou
zodpovědnost. Podporují kulturu
a ochránce zvířat, zakládají fondy pro nadané
studenty, pomáhají vydávat knihy o tom, jak
se stát také bohatými, které obvykle začínají
sdělením, že máme zapomenout na osmihodinovou
pracovní dobu. Ti nejagilnější zakládají
politické strany a hnutí. Vidět za tím jen další
způsob, jak se obohatit a získat politickou moc,
je příliš jednoduché. Jednak „staré peníze“
mají moc i bez namáhavého angažmá v parlamentních
kuloárech, jednak je jejich mise
mnohem závažnější. Mají naučit společnost
makat, naučit ji „ztracené pracovní morálce“
i bez donucovacích pracoven, pracovních táborů
a „donezů“ všeho druhu. Často kvůli tomu
pracují sami 16 hodin denně a ze zbylých osmi
ještě klidně drahný čas buší kladivem do pneumatiky,
tak jako Andrej Babiš, aby na náročný
úkol připravili i své tělo...
NERVOZITA STOUPÁ
Přes to všechno je to málo. Soudím z nervózních
reakcí superbohatých, které se už neprojevují
jen v proslovech o ztracených pracovních návycích.
V poslední době se v elitní architektuře
prosazují dva na první pohled zcela protichůdné
trendy. Vily, podívejme se například na šumavské
letní sídlo Zdeňka Bakaly, jsou stále
častěji zapuštěné do země, velká část není
vidět, aby stavba vypadala „normálněji“ a nevzbuzovala
přehnanou pozornost a „závistivé
reakce“. Na druhou stranu jsou domy bohatých
stále častěji obepínané vyššími a vyššími zdmi
a ploty, doplněnými nejmodernějšími kamerami
a další bezpečnostní technikou, která má to,
co zůstalo nad zemí, chránit před případnými
narušiteli. Snaha být normální a přesto výlučný,
společensky zodpovědný a dobře před
společností ochráněný se má k sobě stejně jako
vydělávání nezdaněných miliard a hlásání etiky
neparazitující práce.
Jak je vidět, zatím to jde. Bohatí s rétorikou
o makání vyhrávají volby a dále staví domy,
z nichž docela velká část stále zůstává nad zemí.
Samotný spor mezi „starými“ a „novými“ penězi
a neodbytnost, s jakou nás bohatí učí své etice
práce, značí, že pod hladinou vody přeci jen
není vše docela klidné a stojaté.
Autor je historik
