Jaké je to být známou tváří?
Publicita patří k tomu, co dělám, ale snáším
ji čím dál hůř. Hodně se to totiž proměnilo.
Rozhovory jsem dávala celý život, ale vždy,
když jsem chtěla já, když to pro mě mělo nějaký
smysl, třeba poté, co jsem něco natočila. Také
to mívalo nějaký řád. Věděla jsem, že rozhovor
budu moct autorizovat, že budu mít prostor
vyjádřit se k fotkám, říct alespoň, kterou rozhodně
ne. Teď nic takového neexistuje. Nejsou
všichni novináři stejní, ale někdo mě třeba
přijde fotit s tím, že mi fotky vůbec nemusí
ukazovat, že je to jakýsi nadkomfort a že je
obtěžuji už tím, že chci vidět výsledek a ještě si
pak vybírat. Na to říkám: „No tak to jděte pryč.“
Mně to přijde samozřejmé, ale samozřejmé už
to není. Pak mi třeba někdo řekne, že se mnou
četl rozhovor, a já o tom ani nevím. „Ty to nevíš?“
diví se. „A ty jsi nedělala rozhovor?“ Ne,
nedělala. Oni vytrhnou ze starých rozhovorů
sem tam větu a pak je slepí dohromady, jak se
jim hodí, jen aby měli kšeft. S člověkem, který
v rozhovoru figuruje, to nemá nic společného.
A i když už si dají práci a skutečně s vámi mluví,
často se ptají na stejné věci, stále ta samá klišé.
Proč mám pořád říkat to samé? Mě to nebaví.
Navíc se vyvíjím. Mé názory se vyvíjí, mění se,
svět kolem se také mění. Tak stále čekám, že se
mě někdo zeptá na něco zajímavého, ale spíš
rozhovory nedávám. Vy jste výjimka.
ZÁZRAČNÉ ZJIŠTĚNÍ
A je něco, o co byste se chtěla podělit,
ale novináři se nikdy nezeptali?
To bychom museli narazit na nějaké téma. Nemám
nic, co bych chtěla vykřikovat do světa.
Ani nemám, co bych do takového rozhovoru
řekla. Moc toho teď nedělám, to přeci většinou
chtějí lidi vědět, na čem kdo pracuje, a já teď
moc nepracuji, takže to pro většinu lidí ani není
zajímavé. Tedy v divadle stále ještě pracuji, ale
netočím. K tomu, co jsem udělala, už se vracet
nechci, to je pasé. Takže co bych vlastně říkala.
To, že se věnuji vnučce, asi moc atraktivní není.
To je normální (smích). Zkrátka nemám potřebu.
Z jakého důvodu se nechcete vracet
k minulé práci?
Snažím se žít přítomností. Nedívám se ani
dopředu ani dozadu.
Díváte se na své staré filmy? A dá se jim
vůbec uniknout?
Na sebe se zásadně nedívám. Ale je fakt, že
občas tomu člověk opravdu neujde. Je pro
mě těžké, že s hotovým filmem už se nedá nic
dělat. Vím, co bych dnes hrála jinak, ale tehdy
jsem byla také jiný člověk. Někdy se mi ale
povede zahlédnout samu sebe odosobněně,
jako bych se dívala na hraní někoho jiného.
Já jsem v seriálech moc nehrála, ale teď jsem
zrovna po letech viděla seriál, který mám ráda
a kde byl jeden šíleně dlouhý záběr. Točil se
v kuse, bez stříhání a já tam zahrála takových
věcí najednou, že jsem si říkala, že to
už bych dneska nezvládla. To jsou ale vzácné
okamžiky. Většinou si spíš vadím. Většinou
se nesnáším.
Z jakého důvodu byste to dnes podle vás
nezvládla?
Je to strašně rychlé. Já jsem byla hodně rychlá
v myšlení i chování. Dnes už jsem starší, tak
nevím, jestli bych všechno vstřebala a zvládla
zahrát.
Má pomalost i nějaké výhody?
Jsem trochu víc nad věcí. Nevím, jestli je to
dobře nebo špatně, ale je to tak. Některé věci už
mi také připadají zbytečné (smích). Dřív mě třeba
zajímalo setkat se s nějakými lidmi, dnes už
víc vím, co znamená, když někam půjdu, a třeba
se mi ani nechce taková setkání absolvovat.
Raději se budu věnovat něčemu jinému.
Čemu?
Třeba právě těm vnoučatům, protože si myslím,
že mě potřebují hned teď, a ne až budu
mít někdy čas. Takže jsem to otočila a ten čas
dávám jim a až třeba přijde něco zajímavého
a u vnoučat už nebudu potřeba, ráda se tomu
věnovat budu. Ale třeba ani nic nepřijde. Já
na to nemyslím.
Co pro vás znamená žít přítomností?
To, co dnes můžu udělat. Mám za sebou období,
kdy jsem nevěděla, jestli budu další den žít.
Hodně mě to ovlivnilo. Doma jsem byla vychovávaná
k práci pro budoucnost, i všechna literatura,
kterou jsme četli, byla vlastně vkladem
do budoucnosti, a najednou jsem netušila, zda
se dožiji rána. A říkala jsem si - a to je vlastně
moje zázračné zjištění - že jsem to vlastně
nevěděla nikdy a nikdy to ani vědět nebudu.
Nevíte, co se stane v příštím okamžiku. Jestli
v klidu dočtete rozhovor nebo přijde konec
světa. A to mě naučilo řešit věci okamžitě. Je
to docela dobrá zkušenost. Osvobodí od všech
těch regálů a dalších nedůležitých věcí. A taky
je člověk hodně citlivý na to, aby ještě mohl
něco předat. Proto dávám přednost vnoučatům
před čekáním na roli...
PŘEKROČIT ŘÁD
Mluvila jste o tom, že se jako člověk
měníte - chtělo by se vám být konkrétnější?
Jak se během let proměnily vaše
názory?
Já se dost učím právě od dětí. Člověk má z dětství
zažité stereotypy - tak jak vychovávali
mě, tak já mám potřebu vychovávat svoje děti
a vnoučata, a najednou zjišťuji, že to může
jít i jinak. A že stojí za to ustoupit a tolerovat
i jiný způsob... učím se od nich. Oni jsou teď
jiní, než jsme byli jako děti my. Jsou daleko
spontánnější, otevřenější a radostnější. My
byli vychováváni víceméně podle Makarenka
(smích). Také jsme byli poválečná generace.
Rozdělení světa na zlý Západ a hodný Východ
bylo čerstvé... Ale já si na to nestěžuji. Děti
vnímají, co je potřeba. Mě třeba vždycky fascinovalo,
když mi starší kolegové a přátelé,
kteří válku zažili, vyprávěli, jak si na válku
hráli a jak byli i během ní šťastní. Já jsem měla
od dětství z války hrůzu. Dětství si asi najde
štěstí, kdekoliv může. Když teď vidím záběry
z uprchlických táborů a tam děti, které mají
za sebou tu strastiplnou cestu, žasnu nad tím,
jak vypadají nedotčeně a vesele. Asi si ještě
neuvědomují dosah toho, co zažívají.
Můžete připomenout, co obnášela
výchova dle Makarenka?
Šlo o docela přísnou, zásadovou výchovu, která
obnášela i fyzické tresty, když to bylo potřeba.
Ale to bylo v době mého dětství normální. Když
už jsem pak měla vlastní dítě, točila jsem v Japonsku
s malým chlapečkem. Byly tam i další
děti, všechny tam měly rodiče a já jsem žasla, co
všechno si mohly dovolit a jak byly téměř uctívány.
Přemýšlela jsem, kde se z toho malého
rozmazleného poloboha, který může všechno,
stane pokorný příslušník disciplinovaného národa.
I to mi pomohlo udělat si jiný náhled...
Jak se dá naučit od dítěte učit a neprosazovat
jen vlastní představu?
Když byl syn menší, říkala jsem mu: „Já jsem
matka poprvé a možná dělám chyby, možná
nedělám všechno dobře, ale dělám to podle nejlepšího
svědomí a dělám to tak proto a proto.“
Snažila jsem se uvědomovat si, že nemusí být
všechno, jak chci já, a zároveň, že je třeba držet
mantinely, řád. Musíte mít řád, aby se dal
překračovat (smích).
Existují situace, kdy je překročení řádu
žádoucí?
Někdy to musí být. Někdy to člověku prostě
nedá.
Kdy jste sama řád překračovala?
Záleží také, jak je řád nastavený, ale leckdy
jsem překročila. Člověk by neměl překračovat
desatero, to je vyšší řád, ale v životě je opravdu
někdy těžké pravidla dodržovat. Také jsou to
někdy pravidla nesmyslná, že...
Mluvila jste o dětství jako období,
které si své štěstí najde, zároveň může
být plné různých strachů, se kterými děti neumí zacházet. Našla
jste vy způsob, jak nakládat se svým
strachem?
Časem jsem se naučila, že když se mi něco
nechce, jdu a udělám to. Protože vím, že mě
to nemine a čím víc to oddaluji, tím to bude
horší. Se strachem je to stejné. Když mám
strach třeba na chalupě - a strach zkrátka
přijde, to si nevymyslíte, i když třeba nerozumíte,
proč zrovna teď - vstanu, rozsvítím
si, dám si něco dobrého a dělám, jako že se nic
neděje. Začnu vidět konkrétní věci a hned je to
lepší. Nebo když se s někým podělíte, strach
je taky menší, najednou máte pocit, že není
čeho se bát. Teď mi třeba přijde, že se takhle
všichni bojí uprchlíků. Ale když tady ten problém
je, nelze se mu vyhnout nebo ho někam
vytěsnit. Vždycky mi přišlo, že nejjednodušší
to mají v tomhle ohledu doktoři, to je nejlepší
profese. Doktor se totiž nesmí ptát, kdo je
kdo, doktor musí zachraňovat. Říkám si, že
se také nebudu ptát, kdo je kdo, co bude a co
možná bude. Stejně se tak ničeho nedoberu,
tak když můžu pomáhat, tak pomáhám. Alespoň
těm kočkám. Dvě jsem si osvojila a ty další
na chalupě aspoň nakrmím, nebo jim pomůžu,
když jsou nemocné.
Svou generaci jste hodně spojila s válkou
a se strachem z ní. Čím je podle vás
sycená současná generace?
To nevím. Nemám pocit, že bych mohla mluvit
za generaci.
Zase máte výhodu odstupu...
Já řeším normální věci. Řeším, co se týká mě,
což ale může sloužit jako model. Rozhodla jsem
se, že když něco nebudu umět vyřešit, budu
prostě jen dělat hezké věci a nebudu myslet
na to, jestli k něčemu budou, až já nebudu.
Mně je to jedno. Chci za sebou nechat čistý stůl
a hezké věci a zbytek nějak dopadne. Každopádně,
když si promítnu generaci svých rodičů
či prarodičů, přijde mi, že se máme úžasně.
Jsme zhýčkaní.
Co máte na mysli zhýčkaností?
Že se vlastně máme hrozně dobře. Ať je to, jak
chce. S bráchou jsme každé prázdniny trávili
u babičky s dědou, kterým komunisti vzali živnost,
takže měli jen minimální penzi. Nikdy
jsme tam nepocítili žádný nedostatek a hrozně
ráda na to vzpomínám. Teprve dnes ale dokážu
docenit, co všechno museli překonávat. S tím,
jak já žiji dnes, jaké mám možnosti, se to vůbec
nedá srovnávat. Když se podívám na ty regály
zbytečných věcí...
ZPĚVEM PROTI REGÁLŮM
Charakterizují vás jako něžnou, krásnou
a láskyplnou ženu, umíte se rozčílit? Jak
to potom vypadá?
Strašně. Já jsem po tatínkovi prudká, někdy
až výbušná. To musí ven, ale pak je to hned
pryč. Někdy to stojí za to a pak toho lituji. Ale
v sobě to nenesu.
Dokáže v tomhle ohledu ulevit hraní?
Hraní určitě ulevit dokáže, to je katalyzátor.
Aspoň sama jsem to tak vždycky cítila. I když
jsem si to třeba v tu chvíli neuvědomila, zpětně
vím, že kdykoliv jsem měla nějaký problém a šla
jsem hrát, byla jsem pak jako vypraná v pračce.
Člověk se uvolní, vyprázdní...
V jednom z rozhovorů jste řekla, že hraní
je pro vás terapie. Jak to funguje?
Když člověk hraje nebo zpívá... Vždycky, když
je mi nejhůř, když je mi zima nebo když jdu
nakupovat, což nesnáším, tak si zpívám (smích).
Co od vás člověk mezi regály může
zaslechnout?
Cokoliv. Písničku, kterou ráno slyším v rádiu
a pak ji celý den nemůžu dostat z hlavy, lidovku...
V pubertě chodil syn buď přede mnou,
nebo za mnou a nechtěl se ke mně hlásit.
„Mámo, ty zpíváš!“ Ani jsem o tom nevěděla.
Často jste hrála postavy s tragickým
osudem, i taková role člověka „vypere“?
Jak se dá role oddělit od reálného
života?
Člověka to vlastně poučí. Třeba moje první
velká filmová role byla holka z koncentráku.
Předtím jsem nikdy v koncentráku nebyla, takže
jsem si začala představovat, co to obnáší,
a převádět si to na různé tragické situace, které
pro mě byly nějak blízké. Tím, že si to musíte
formulovat a přemýšlet o tom, vytváříte něco,
co vás nějakým způsobem ovlivňuje, obohacuje,
zůstane to ve vás. A to je s každou rolí. Nejde
jen o to naučit se text, ale pochopit postavu
v celém kontextu. Tím, že si to všechno nějak
představujete, zabýváte se tím, dáváte vlastní
vklad, utváříte sama sebe, a to ve vás zůstane.
To je na tom hezké. Podobně to funguje s knížkami.
Často ve vás taky zůstanou.
Je to vždycky obohacení? Nehrála jste
někdy roli, se kterou byste se raději nepotkala?
Ne, to ne. Spíš se člověk ptá sebe sama, jak by
jednal, zda by se choval stejně jako jeho postava,
nebo jinak a proč. Jde spíš o polemizování,
které může mít různou intenzitu.
V době, kdy jste hrála ve filmu Den pro
mou lásku matku, které zemře malá
dcerka, jste už sama měla dítě?
Ne, vlastní dítě jsem neměla. Ale kamarádky,
které byly tenkrát těhotné, mi volaly s tím, že
mě nenávidí. Samotné natáčení ale bylo docela
veselé (smích). Ta holčička byla bezvadná,
hrozně živá, s Vlastíkem Harapesem byla také
legrace, Juraj Herz byl prima. Točit tragické
scény samozřejmě nebylo jednoduché, ale bylo
to docela hezké natáčení.
Film se tehdejší československé filmové
produkci docela vymyká...
Ano, jednak Juraj Herz točil úplně jiné filmy,
zadruhé nebylo takové komorní drama v tehdejší
době obvyklé. Hodně ale vzpomínám také na
spolupráci s režisérem Františkem Vláčilem.
Moje role sice nebyla tak dominantní, ale hrozně
se mi líbil celý scénář, takže je to moje srdcová
záležitost. Ale já jsem dělala ráda každý film. Vybrala
jsem si je a ke každému mám hezký vztah.
Máte přesnou představu o roli, kterou
chcete ztvárnit?
O roli ani ne. Spíš mi přijde, že v každém okamžiku
života člověka oslovuje nějaké téma,
které je pro něj silné a cítí potřebu se k němu
vyjádřit. Tyhle témata potřebuji. Důležití jsou
také lidé, kteří se ho chopí, ale především jde
o téma. Asi proto si vybírám. Neumím dělat,
co mě netěší, co mi nic neříká.
Dostávají se k vám taková témata?
Vždycky se to týká mého života. Teď jsem
dostala takovou nabídku, která mě hodně
oslovila, ale ze zdravotních důvodů jsem ji
odmítla. I když mi bylo téma blízké a práce by
mě bavila, nemohla jsem ji přijmout, protože
byla zasazená tak, že bych to zkrátka fyzicky
nezvládla. Nechci o tom mluvit blíž, protože
třeba se toho chopí někdo jiný.
NELÁKÁ MĚ DAV
Realistické divadlo, ve kterém jste
hrála před listopadem, prý považujete
za jedno z nejsvobodnějších
pražských divadel své doby, jak se to
projevovalo?
Určitě v dramaturgii. To, co se dělalo v Realistickém
divadle, se v určité době neodvážili
dělat nikde jinde. Byla to práce především režiséra
Pistoriuse, ale musel to zaštítit i ředitel.
Hrály se hry, které byly několikrát zakázány
ještě před premiérou (smích). Nebo hned po
premiéře, případně po veřejné generálce. Už
to, že se je podařilo nazkoušet, byl několikrát
skoro zázrak. I u nás se hrály hry, které
byly poplatné a směšné, ale nebylo jich moc.
Bylo to takové šťastné období, kdy se sešla
dramaturgie s osobní odvahou. Třeba Hodina
mezi psem a vlkem se sice nedočkala premiéry,
ale veřejná generálka byla skoro manifestací.
Divadlo bylo narvané, protože všichni věděli,
že premiéra nebude.
V čem byl problém?
Protože to bylo o svobodě. Byla to vlastně normální
hra od Daniely Fischerové o svobodném
básníku Villonovi, který bojoval proti něčemu,
co si režim, který tu byl, vztáhl na sebe (smích).
Dneska je to legrační.
Zažila jste nějaké podoby nesvobody na
divadle?
Vždycky je to pocit nespravedlnosti, když se
musí škrtat, co autor napsal. Největší problém
pro mě ale byl, když se podepisovaly
různé char ty a antichar ty. Tlak, abychom
to všichni podepsali, byl strašlivý. Sama
jsem to podepsat nechtěla. Věděla jsem ale
také, že ti, kteří mě k tomu nutí, vlastně také
nechtějí podepsat, ale protože se bojí, aby
divadlo neskončilo, jsou nuceni mě nutit,
abychom to podepsali všichni. To bylo nejhorší,
uvědomění, že i pro ně jde o osobní
tragédii. Všichni to cítili stejně, ale ze své
pozice chtěli zachránit něco, co jsem sama
nepovažovala za tolik podstatné. Nevím.
Byla jsem možná sobec, ale já jsem vždycky
nesnášela dav a davová rozhodnutí. Jsem
levák a nikdy mě nepřeučili na pravou. Když
se zaprčím, je konec - kdyby mě zabili, tak
prostě nepodepíšu (smích).
Mělo pro vás takové rozhodnutí důsledky?
Já o tom nevím. Neměla jsem pocit, že bych
něco nesměla. Vždy jsem říkala, co jsem cítila.
Mně to bylo jedno. Několikrát mě lákali do
strany, tak jsem říkala: „Nechci, proč?“ A nikdy
jsem neměla problém.
A do porevoluční politiky vás to nikdy
netáhlo?
To rozhodně ne. To je z mého pohledu ten dav.
Pak člověk končí jako součást něčeho, co nemůže
změnit. Tam končí individualita. To mě
nelákalo a asi bych na to ani neměla čas. Já
vozím vnučku do baletu (smích).
Byl by volební mítink a vy byste na
chalupě zalévala kopretiny?
(smích) Ne, já mám jiné priority. Je to asi sobecké.
Vždyť oni tam bojují i za nás, ti politici
(smích).
Ani později vás nikdo neoslovoval?
Protože si vás lze snadno představit
jako...
Jako co? (smích)
Jako tvář? (smích)
To je člověk u stolu s džusem vždycky chytrý,
ale ono je to těžké pro všechny. Já bych se tam
ale ztratila a taky by mě to nebavilo. Viděla
jsem zoufalství některých z těch, co do vysoké
politiky odešli a nemohli nic změnit, až toho
nakonec nechali.
***
Marta Vančurová (nar. 1948)
je herečka původem z pražské Lhotky. V mládí
ji to táhlo k fyzice, ale v roce 1972 absolvovala
DAMU a získala angažmá v Realistickém
divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Švandovo
divadlo), kde, stejně jako později v Divadle na
Vinohradech, ztvárnila řadu divadelních rolí.
Širší divácká obec ji může znát z její rozsáhlé
filmové tvorby - např. Jáchyme, hoď ho do
stroje! (1974), Den pro mou lásku (1976), Stíny
horkého léta (1977) nebo Smrt krásných srnců
(1986). Marta Vančurová ráda jezdí na chalupu
a stará se o kočky.
