Šedavá obloha pod mrakem, trochu deštivo.
Udýchaný běžím po eskalátoru z U-Bahnu na
Kochstraße, abych se připojil k už srocenému
davu několika set lidí, obklopených nastoupenými
policisty. Shromáždění, jehož kolorit
dotváří Muzeum NDR s vlající sovětskou
vlajkou, stojí napříč Rudi-Dutschke-Straße.
Ironie? Těžko říct, podobné otázky kladla
organizátorům francouzsky mluvící skupina.
Šlo totiž o jednu z blokád berlínského pochodu
německé pravice, zaštítěného Alternativou
pro Německo (AfD).
Toho sobotního odpoledne, 7. listopadu 2015,
se konaly ve městě čtyři akce, z nichž tato byla
ta radikální, organizovaná levicovým aktivem
#StoppAfD. Politické pojmy mají v Německu
trošku odlišný význam než v České republice,
takže německým ekvivalentem pravice je
konzervatismus, zatímco pravice tu znamená
krajní pravici. Levice je pak spojena spíše s demokracií,
solidaritou a multikulturalismem.
Těžko také říct, zda datum pochodu Berlínem
bylo zvoleno náhodně, neboť na 8. listopad
spadá výročí Hitlerova mnichovského „pivního“
puče.
PODZIMNÍ OFENZÍVA
Všechna německá média skloňovala podzimní
kampaň pravicově-populistické AfD se zázemím
v bývalé NDR, která ohlašovala svou ofenzivu
v ulicích. Tato strana, jejíž tváří je vystudovaná
chemička Frauke Petry původem z Drážďan,
spolupracuje právě s hnutím Pegida, ale také
s neonacistickou Národně demokratickou stranou
(NPD). Skrze AfD se tak vlastně uhlazeně
šíří původně krajně pravicová rétorika do
středního proudu, čímž se stává přitažlivou
nejen pro násilnické naziskinheady, ale také
pro tzv. slušné Němce. Avšak stejně jako její radikálnější
sesterská uskupení nachází podporu
spíše mezi těmi východními Němci, sužovanými
sociálními problémy a frustrací. A právě tento
pochod se měl stát, alespoň ve vlhkých snech
jeho vůdců, počátkem onoho Majdanu. Není
proto divu, že proti sobě mobilizoval veřejnost.
Proti pochodu, ohlášenému kolem jedné hodiny
na východním břehu Sprévy, čekaly z každé
strany hned dvě demonstrace. My jsme se s xenofoby
měli střetnout v Mitte, přes ulici přímo
proti Humboldtově univerzitě, ale samozřejmě
se mezi oba tábory postavily policejní kordony,
chránící průvod. Přestože blokáda byla organizovaná
lidmi z radikální scény, účast byla
pestrá: od sociálních demokratů, pirátů, mých
známých ze zelených a Die Linke až po hipstery
z Umělecké univerzity, včetně dívek s transparentními
brýlemi, zavinutých do béžových
kabátů. Zahlédl jsem i tříčlennou maoistickou
skupinku Německé komunistické strany (DKP).
Nechyběli ani punkeři spolu s dredaři a vlasatí
new age hipíci, z nichž jeden držel piket s namalovanou
slunečnicí.
Přesně touto květinou, která je symbolem
zelených a v širším smyslu i multikulturalismu,
na nás mávali odpůrci z druhé strany. Nevím,
zda šlo o ironii či snahu ukázat „lidskou tvář“.
Každopádně jsem viděl staré pány a tatíky
v kloboucích a šedých pláštích á la Erich Honecker,
babičky a paní s korály a v kožiších, co
přinesli Merkelové červenou kartu. Zkrátka
tři tisíce typických východoněmeckých maloměšťáků,
vychovaných estrádní kulturou
Ein Kessel Buntes a životem za zdí, na niž
dost možná desítky let nadávali a teď by ji
zas rádi postavili. Jen v zadních řadách se
motali agresivně vyhlížející zjevy v černéma ostrůvkem na hlavě, s nimiž došlo k potyčce
na Unter der Linden, odkud policie průvod
odklonila k hlavnímu nádraží. Celou trachtaci
zakončil poněkud úmorný projev a sborový
zpěv národní hymny. „Celý Berlín vás nenávidí!“
křičel přes řeku jeden z antifašistů. Měl
pravdu, protože pokud xenofobní hnutí může
slavit úspěch ve východních oblastech s minimem
cizinců, v internacionálním Berlíně,
o západním Německu nemluvě, je bez šance.
Výjimkou nebyli turisté, kteří, sledujíce z říční
lodi dějinnou událost, provinční Němce blahosklonně
fuckovali.
PRAVICOVÍ INTELEKTUÁLOVÉ
V moderní střední Evropě platilo německojazyčné
prostředí vždy za rozvinutější a výjimku
netvoří ani srovnání dnešních českých
a německých xenofobních hnutí a jejich intelektuální
výbavy. V České republice máme
hnutí rozpolcené na staré antisemity v čele
s Adamem B. Bartošem a novodobé antiislamisty
vedené Konvičkou a Hamplem, jejichž
myšlenkové pochody nepřekračují hranice
blogosféry. Oproti nim je německé xenofobní
hnutí poměrně jednotné a má dokonce vlastní
think-tank tvořený intelektuály z řad tzv.
nové pravice. Co však obě hnutí spojuje, jsou
ideové kořeny německé konzervativní revoluce
dvacátých let 20. století.
Základní myšlenkou tohoto směru, představovaného
konzervativci Oswaldem Spenglerem,
Ernstem Jüngerem, Arthurem Möllerem,
Dietrichem Eckartem či Carlem Schmittem, je
pesimistická vize zániku západní kultury, způsobeného
osvícenstvím a francouzskou revolucí.
V reakci na ruskou revoluci a vzestup komunismu
pak dospěli tito myslitelé k závěru, že proti
demokracii a komunismu je třeba bojovat jejich
vlastními prostředky: nasazením masového
hnutí v ulicích a konzervativní lidovou revolucí
zdola. Tyto ideje sehrály klíčovou roli při vzniku
nacismu a lze říct, že vznik nacistického hnutí
a jeho nástup k moci se staly jejich naplněním,
i když se mnohým konzervativním myslitelům
jejich dítě příliš nelíbilo. Z tohoto podhoubí
čerpá také francouzský intelektuál Alain de
Benoist, jenž platí za ideového zakladatele nové
pravice a identitářského hnutí. Tvrdí, že dalším
stupněm kulturního úpadku byl rok 1968, který
přinesl nástup multikulturalismu a feminismu,
a volá po osmašedesátém naruby.
Právě touto myšlenkou se inspirují představitelé
nové pravice v Německu, jejíž klíčovou
postavou je vydavatel a publicista Götz Kubitschek.
Ten absolvoval germanistiku, zeměpis
a filosofii na univerzitách v Hannoveru a Heidelbergu,
kde patřil ke studentskému spolku
Deutsche Gildenschaft, což je radikálně-lidová
verze pangermánského Burschenschaftu,
a působil v týdeníku Junge Freiheit (Mladá
svoboda), navazujícím na konzervativní diskusní
kruh Juniklub z dob Výmarské republiky,
ovládaný Arturem Möllerem. Nyní Kubitschek
stojí v čele think-tanku Institut pro státní
politiku, sídlícího ve vnitřním Sasku, je šéfredaktorem
jeho dvouměsíčníku Sezession
a řeční na demonstracích Pegidy. Dalším výrazným
představitelem nové pravice je Jürgen
Elsasser, vystudovaný učitel z Pforzheimu,
zakladatel hnutí Antideutsche a bývalý novinář
levicových periodik Junge Welt, Konkret
a Neues Deutschland. S levicí se před několika
lety rozešel pro její údajné upřednostňování
menšin na úkor pracující třídy a svůj lidový
antikapitalismus a antiamerikanismus si přenesl
do pravicového magazínu Compact, který
vydává. Předním představitelem německého
identitářského hnutí je Felix Menzer, který
během svého studia komunikačních věd, politologie
a podnikové ekonomiky v Halle založil
buršáckou buňku a dodnes těží z úzkých
vazeb na toto prostředí. Ještě na gymnáziu
v Kamenici založil vedením školy zakázaný
studentský plátek Blaue Narzisse, který se
posléze stal mládežnickým časopisem nové
pravice.
Tak jako se stalo nacistické hnutí reálným
naplněním snů intelektuálů staré pravice
o lidové revoluci, je Pegida ztělesněním obdobných
tužeb současné nové pravice. Jejich
ideje opouštějí salony a promlouvají na masových
pouličních mítincích skrze mikrofon
Lutze Bachmanna, zakladatele a tváře Pegidy,
jenž je coby majitel stánku s bratwurstem,
násilník a několikanásobný kriminálník
skutečný „muž z lidu“. Stejně jako v případě
nacistů je však vznik lidového hnutí pouhým
prvním krokem, následovat má další: uchopení
moci. To vidí Elsasser s Kubitschekem
tak do deseti let, kdy by chtěli v Německu
udělat něco jako Majdan nebo Tahrír. Stejně
tak „pravicový sociolog“ Hampl, prezentující
své buransko-sociologické postřehy v blogu
Literárních novin, a řečnící na akcích Pegidy,
vidí naplnění vize o „selské válce“ v Bloku
proti islámu a tvářích Evy Hrindové a Lucie
Haškové. Čeští xenofobové s oblibou obviňují
antirasistické hnutí a neziskovky pomáhající
uprchlíkům z vlastizrady. Nejsou však skutečnými
vlastizrádci právě ti, kdo otevřeně
spolupracují s německou pravicí, napojenou
na neonacistické hnutí?
***
Autor studuje kulturní historii v Berlíně.
