NP č.467 > UličníciPotřebuju přežít zimuTomáš Havlín

Ondrej mi hned nabídl tykání, protože na východě Slovenska si tykají všichni. A přidal pozvání na zahrádku, kde je mu u ohně nejlíp.

 

Je pondělí ráno a ty máš v ruce dva časopisy. To je všechno, co máš?

Zatím jo. Přitom jsem stál celý víkend na prodejním místě, ale nic jsem neprodal. Hodně lidí si koupí Nový Prostor u metra, a když pak jdou po ulici, tak už je to nezajímá. Ale člověk musí věřit, že se to rozběhne. U Nového Prostoru jsem byl už dvakrát a pokaždé to tak bylo. Prvních čtrnáct dní slabých a pak už to šlo. Zima se dala přežít. Nic moc, ale dalo se. Člověk musí být optimista, nic jiného mu nezbývá.

 

Dva časopisy nejsou zrovna moc. Nemáš žádné úspory, za které bys nakoupil další časopisy, nebo něco, co bys zpeněžil?

Mám akorát pytel ořechů a pak dvoje jelení parohy. Jsou pěkné, velké, zatím jsem je dal do sklepa. Ale kdyby si je chtěl některý čtenář vzít třeba na chalupu, tak je rád prodám. Jinak nemám nic. Nábytek prodávat nebudu.

 

Adresa, na které prodáváš, je celkem zvláštní. Ulice Na Příkopě patří k nejdražším nejen v Praze, ale i v Evropě…

Když tam stojím, tak vidím ty lidi – paničky a tak. Ale já nikoho neodsuzuju za to, že nekoupí, je to každého osobní věc. Kdo chce, koupí, kdo nechce, nekoupí. S tím musí člověk počítat, je to loterie…

 

Zároveň je ale Na Příkopě spousta atrakcí. Charita tady prodává cihly… Je těžké se mezi tím prosadit?

O to ani nejde. Taky je tam spousta žebráků a pouliční muzikanti. Každý vydělává, jak umí a jak chce. Já kdybych měl v pořádku nohu, tak taky neprodávám NP. Dál bych dělal na stavbě a měl slušné peníze. Jenže teď od června, kdy se mi stal úraz nohy, jsem čtyři měsíce ležel a nemohl se hýbat. Ještě teď mám kotník jak kráva.

 

Co se stalo?

Zlomenina. Dělali jsme zábrany proti kamenům, aby se nesesouvaly na trať. Navrtávali jsme díry, dávaly se kotvy a napínaly ocelové sítě, aby se skály nesesouvaly dolů. A jak jsem vrtal, tak se uvolnila skála pode mnou a spadl jsem dolů.

 

Jak zněla diagnóza?

Nebyl jsem u lékaře. Zalil jsem si to sám.

 

Zalil?

No, dal jsem si to do sádry. Akorát mám v jedné nemocnici kamaráda, který mi zařídil rentgen. Ale jinak, co ti dá lékař – udělá to samé. Tak jsem si to zalil sám.

 

Máš možnost jít k lékaři, nebo si myslíš, že by pro tebe nemohl udělat víc, než můžeš udělat sám?

Řeknu ti tak. Kdysi dávno jsem dva roky ve špitále dělal lapiducha. Na úrazovce jsem dělal dlahy a sádry. Takže vím, jak vypadá zlomenina, jak působí a taky už jsem měl leccos zlomené. Doktor ti neudělá nic. Akorát zaplatíš za rentgen, za pobyt ve špitále, dají ti to do sádry a to je všechno.

 

To byl přitom pracovní úraz…

Ale já jsem dělal načerno a bez smlouvy. Vylezl jsem na skálu, dostávali jsme 120 Kč na hodinu, a jestli jsem tam byl pět hodin, osm hodin nebo deset hodin, tak jsem pak sešel dolů, dostal peníze na ruku a čau. Tak co jsem mohl žádat? Šéf mě akorát hodil autem do Prahy, strčil mi litr a říkal, že doufá, že nemám problém. Ale to už je za náma. Počítám, že do jara bude noha v pořádku. Každým dnem cítím, že můžu líp chodit a našlapovat. Takže potřebuju přežít zimu, abych měl nějakou korunu, a to je všechno. A v létě půjdu zase na stavbu.

 

STŘED ZŮSTAVÁVÁ PRÁZDNÝ

NP je tedy pro tebe způsob, jak přežít zimu?

Přesně tak, a přitom si pořád hledám práci. Má se mi teď ozvat známý. Kluci dělají jednu vilu, ale za měsíc končí a nechtějí tahat stroje přes zimu na Slovensko, tak potřebují ostrahu. Není to sice moc, jenom padesát korun na hodinu, ale i to jsou prachy. Možná výhodnější než stát někde dvanáct hodin a prodat jeden časopis za padesát korun. Uvidíme, jak říkal pánbůh. Když pánbůh dá, i motyka vystřelí, jak říkali chudobní lidé.

 

Jsou k tomu podmínky?

Dojde k tomu, protože sociální rozdíl je strašně velký. To není jen v Čechách, ale v Polsku, v Maďarsku, na Slovensku, všude. Už se to začíná ohraničovat. Vezmi si, kolik kolem mě projde denně žebráků a bezdomovců. Ti jsou tak špinaví, že je ještě nevidím, ale už je cítím. Chodí po koších a dojídají zbytky. Kousek klobásy, co tam nechají turisti, a ládují to do sebe. A často jsou to mladí lidé…

 

Proč jsou sociální rozdíly tak výrazné?

Čím je to způsobené? Na jedné straně jsou chudí lidé, z nichž část už třeba ani nechce nebo nebude dělat a spíš bude chodit po kontejnerech, krást nebo žebrat. A pak je ta horní vrstva – podnikatelé. Někteří z nich jsou dobří. Dají ti důvěru, nechají tě pracovat na baráku, klidně odjedou a ještě dobře zaplatí. Ale já jsem přijel do Prahy v roce 1986 na montáže a od té doby se mi mockrát stalo, že jsem pracoval třeba i měsíc zadarmo… Dělali jsme třeba bouračky ve starých barácích na okrajích Prahy, kde se stavěla satelitní městečka. Měli jsme dostávat dvě stovky na den, jenže pak jsme ukončili práci, čekali a nepřišel nikdo. Jenom stavbyvedoucí, který říkal, že s námi nemá nic společného. Prý ať odevzdáme klíče od unimobuňky a nashle, vyhodil nás. Snažil jsem se pak šéfovi dovolat, ovšem bez odezvy. Tak jsme šli za ním, ale objevily se dvě holohlavé opice a bylo hotovo – odchod. Když si to spočítáš, bylo nás tam dvacet. Za každého mohl vyinkasovat třeba desítku a po měsíci měl v kapse dvě stě tisíc… V dnešní době musíš hodně přemýšlet, ke komu jdeš pracovat, nebo mít dopředu ošetřené smlouvy, jinak s tebou každý vymrdá. A taky musíš přemýšlet, do jakého kšeftu vložíš prachy, jinak spadneš na hubu. My jsme ještě v devadesátých letech chodili s kamarádem prodávat na Kolbenku, vydělali jsme nějaké peníze a dali sto tisíc na kontejner cigaret z Ukrajiny. Jenže nás někdo naprášil, a když jsme přišli na správu, kontejner byl otevřený. Kamarádovi sebrali živnost, zaplatili jsme každý dvacet tisíc pokutu a zabavili nám cigára. Myslím, že to tehdy mohlo dopadnout i hůř, ale nechali to vychladnout. Správně by měli kontejner zaplombovat a odvézt ho do spalovny, ale kdo ví…

 

Dá se podle tebe sociální otázka nějak řešit?

Něco se musí změnit, nejspíš zákony týkající se práce a celé sociální oblasti. Přijde mi, že jednou to jde jedním směrem a pak druhým. Jednou doleva, podruhé doprava. Ale střed zůstává prázdný, jako by nebyl zajímavý… Nám už to může být pomalu jedno, my dožíváme. Ale možná se najde generace, které se podaří něco změnit. Záleží ovšem i na výchově. Když jsem já měl sedm roků, už jsem chodil ovce pást, protože děda byl bača. Už jako malí fagani jsme chodili s babkou sbírat a okopávat brambory na pole. Někdy mi přijde, že dnešní mladí lidé jsou samí supermobil a počítačové hry. Žijí svůj život a o nic dalšího se moc nestarají.

 

POHODA U OHNĚ

 Zmínil jsi, že do Prahy jsi přijel už v roce 1986…

Vyslala mě sem firma, vlak z Košic tehdy ještě jezdil na Masaryčku a stál zázračných 68 korun (smích). Ale nebyl jsem tady v kuse. Na montáže jsme chodili kolem Prahy, kde byly povrchové doly, a když se pak po revoluci Hutní stavby rozložily, rozkoupili je soukromníci, tak jsem šel do Německa a Francie. Ve Francii jsem znal jednoho Poláka, který k nám chodil jako farář do Košic. Zavolal mi, že se stal opatem kláštera v Bordeaux a že mají vinice…tak jsem tam odjel na sběr.

 

Změnila se za tu dobu Praha z tvého pohledu?

Přijde mi, že lidi dřív nebyli tak zatrpklí a zadumaní. Každý hledí jak kůň – klapky na očích, a když se na něco zeptáš, buď ti neodpoví vůbec, nebo se na tebe podívá, co vůbec chceš. Tehdy to tak nebylo.

 

Máš dodnes nějaké vazby na Slovensku?

Já jezdím domů. Hlavně na Velikonoce, ale někdy i dvakrát do roka. Mám tam komplet rodinu. Tři bratry a sestru, rodiče, i děda ještě žije – je mu 98 let.

 

V Praze dnes bydlíš v zahradní chatce, měnil bys?

Kdepak, mám tam krásné ticho, pohodu, i mému psovi je lépe na zahradě. Venku mám udělaný pěkný gril, a když mě něco hodně naštve, tak si večer udělám oheň a sedím u ohně. Však až budeš mít čas, tak se můžeš stavit na grilovačku. Počkej, já ti dám moje telefonní číslo. Aspoň uvidíš.

 

***

 

Ondrej pochází z východního Slovenska a v Praze žije od roku 1986. Pracuje v dělnických profesích, a jak říká, nikdy nevyužil služeb charity. V Praze žije v zahradní chatce spolu s fenkou jménem Princezna. 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv