Do páteční půlnoci zbývají tři minuty a na telefonu se objeví neznámé číslo. Moc se mi nechce, ale volám zpět. Na druhém konci slyším Martu Koropeckou, místostarostku městské části Praha-Zličín. Mluvili jsme spolu už dopoledne, ale teď v noci její hlas prozrazuje známky rozrušení. „Pokud o tom chcete psát, měl byste se tam jet podívat hned. Je tam asi dvě stě lidí a k tomu duní techno,“ vrhá se na mě bez přípravy. Policie prý nemůže zasáhnout. Nemá souhlas vlastníka a na pozemku se vlastně neděje nic tak strašného. Paní Koropecká ve mě přesto vyvolává obraz apokalypsy. „Jestli tam budou až do pondělka, to bude teprve cirkus,“ obává se.
Shodou okolností jsem přímo na místě – v areálu roky opuštěných strojíren Tatra – a tak můžu líčení místostarostky ověřit. Lidí bude spíš ke čtyřem stům. Teď o půlnoci se buď hřejí venku u ohně, tancují u některé ze čtyř (hlučných) stejdží, nebo se volně pohybují areálem rozpadající se továrny. Pár lidí skejtuje na ploché střeše, u barů se tvoří fronty a v kuchyni se smaží seitanové karbanátky jak na běžícím pásu. Velkou oblibu si získavá atrakce, kterou připravili v jedné z prázdných hal lidé z amsterdamského autonomního centra ADM – rychle se tvoří dvoučlenné týmy, kdy jeden usedá do gumové duše upevněné na improvizovaném vozíku, aby jej druhý mohl roztlačit po osvětlené dráze proti papírovým kuželkám v nadlidské velikosti. Největší potlesk sklízí ti, kdo ke srážení kuželek nepoužívají ruce ani nohy. Sečteno podtrženo: realita může obavy paní Koropecké ještě v lecčems předčít.
Druhý den ráno konečně utne párty v továrních halách příjezd několika desítek policistů. Většina lidí se rozejde a iDNES.cz pohotově zahrozí, že mezi „opilými technaři byli i cizinci (sic!)“. Zcela se tak vytratí jádro věci. Totiž že akci připravil kolektiv lidí, který v areálu překřtěném na ZlýČin prožil několik měsíců života a přitom věděl, že po Velikonocích se stejně bude muset vystěhovat. Jistě, párty to byla „velká“. Ale zároveň to byl hřebíček do rakve – párty těch, o jejichž osudu zde už bylo rozhodnuto.
Nemáme zájem rušit
„Vlastně jsme překvapení. Čekali jsme, že tady vydržíme maximálně měsíc,“ nepropadá depresi Matěj, kterého potkáváme o několik dní dříve na stejném místě. Vítá nás v takzvané „společence“, prostorné, jen venkovním svitem osvětlené místnosti, která od sebe odděluje dvě obrovské tovární haly. „Tahle místnost je základ. Je to výchozí místo,“ říká, zatímco nás hostí kávou a zvědavě si nás prohlížejí přítomní psi. Zhruba desetičlenná parta spolu žije už roky a není zase tak neznámá. Někteří bydleli již na squatu Milada, jiní přišli později do Truhlářské ulice a další se přidali v autonomním klubu Discentrum, který fungoval na nákladovém nádraží Žižkov až do loňského podzimu. Když pak hledali náhradní prostor, areál bývalých strojíren se jevil jako ideální volba. „Nedovedu si představit, že by to mohlo být lepší. Místa je tady téměř neomezeně, rozhodně více, než bychom potřebovali. Pořád si někdo stěžuje, že si nemá kde zařídit dílnu nebo ateliér, a tady by se to dalo skvěle zalidnit. Zároveň je to odlehlé místo, nejbližší domy jsou stovky metrů daleko, takže nehrozí, že by nějaký hluk rušil babičky až do rána. My nemáme zájem někoho rušit,“ tvrdí Matěj.
Poté, co skupina chodila vyklízet nepořádek v halách, rozhodla se na začátku prosince definitivně nastěhovat. Zimní měsíc takovým aktivitám zrovna nepřeje, a tak se Matěj a spol. nejdřív omezili jen na to nejnutnější. „Potřebuješ izolace, vytvořit prostor, kam netáhne, kamna, roury, kanystry na vodu, rukavice na bordel... Do mínus pěti je to pohoda, od mínus deseti je to horší. Ale v klidu, přečkali jsme to.“ K „ideálním podmínkám“, které rozlehlý industriální prostor skýtal, se navíc přidala jedna podstatná, když do areálu přišel zaměstnanec vlastníka, developerské firmy Central Group. Údajně měl zjistit, zda by zchátralý areál, na jehož ploše by v budoucnu měly vyrůst nejspíš bytové domy, nešlo dočasně pronajmout alespoň jako sklady. Ukázalo se, že ne, v halách například chybí kusy střech, ale aspoň se setkal se skupinou squaterů. „Bavil se s námi na úrovni. Ptal se jen, proč jsme jim nezavolali. Řekli jsme, že dřív jsme takhle zkoušeli volat aspoň dvaceti lidem z podobných objektů, ale marně. A tak jsme se rozhodli strčit nohu do dveří,“ říká Matěj. V každém případě se aspoň na čas zrodila nečekaná, ale oboustranně výhodná dohoda. Central Group se rozhodla squatery tolerovat, zatímco oni měli objekt v podstatě ohlídat před dalším rozkrádáním. „To je asi největší překvapení. Že se dá domluvit, pokud to není vyloženě proti zájmům toho člověka,“ uzavírá Matěj.
Chci žít takhle
S jednadvacetiletým Jáchymem se scházíme v malém klubu na pražském Žižkově. Za hodinu mu začne směna za barem, a tak jdeme rovnou k věci. ZlýČin obýval od počátku spolu s ostatními, ale ocitl se v něm tak trochu náhodou. Původně se chtěl totiž vrátit na zimu do squatu v Barceloně, kde strávil už loňské jaro. „Pak jsem se ale víc seznámil s lidmi tady a řekl jsem si, že Barcelona počká. Myslím, že to bylo fajn rozhodnutí,“ vysvětluje změnu plánů.
Ačkoli v Praze zůstal víceméně náhodou, důvody, pro které si zvolil svůj životní postoj a z něj vyplývající způsob bydlení, se už náhodné nezdají. „Od čtrnácti jsem každé prázdniny někam jezdil. S kamarádem nebo sám, většinou stopem. Každý rok jiná země. Přemýšlel jsem, jak by se k sobě lidi měli chovat a tohle fungování, které jsem viděl různě po Evropě, bylo nejvíc v souladu s představou, kterou jsem si vytvořil. Takže jsem věděl, že až skončím školu, chci žít takhle,“ říká Jáchym.
Mezi španělškým a českým prostředím jsou podle něj četné rozdíly. „Ve Španělsku to bylo mnohem víc v klidu. Kromě toho, že nebylo třeba pořád shánět dřevo, aby bylo čím topit, tak jsme mohli třeba zamknout barák a všichni odejít. To v Praze nejde. Tady je celkově mnohem víc práce a povinností, což je ale na druhou stranu dobře – člověk aspoň nezleniví.“ Sám jako vyučený truhlář chtěl v objektu, kde se podle předem napsaného projektu připravovala knihovna, tělocvična, dílny a mnoho dalšího, zřídit truhlárnu, ve které by zároveň bydlel. Vyrábět se tu měly především věci pro „barák“: regály do knihovny, lavičky k ohni, stoly... Do vyklizení se mu ale podařilo realizovat jen něco. Jedno vestavěné patro už v rodící se truhlárně stojí. Stejně jako obrovské patro, na němž se pohodlně vyspí několik lidí, které postavil spolu s dalšími nad stolem ve „společence“.
Ani v situaci, kdy zličínský areál opět zeje prázdnotou, Jáchym neuvažuje, že by vstoupil do klasického nájemního vztahu. „Tak to rozhodně ne. Nevidím důvod. Když už bych měl něco měnit, vím o spoustě jiných cest. Navíc tenhle způsob nehierarchickýho kolektivního bydlení je v souladu s hodnotama, který mám,“ tvrdí rezolutně.
Zamotané klubko
Co ovšem nakonec vedlo k tomu, že Central Group ze své benevolence ustoupila a squaterům dala čas k vystěhování do konce Velikonoc? Do určité míry jistě to, že s počínajícím jarem se ZlýČin začal otevírat. Dvakrát se tu odehrálo divadlo, hrála živá hudba, uskutečnila se vernisáž fotografií nebo četba poezie. V opuštěných objektech v Praze žije spousta lidí, avšak dokud o sobě nedávají vědět navenek, mohou doufat, že budou trpěni.
Ale odpověď není tak jednoduchá, a tak se spíš nacházíme před zapeklitým klubkem výroků a interpretací. Na jedné straně stojí městská část, zastoupená Martou Koropeckou, která tvrdí, že jí se stížnostmi na squatery volalo pět až šest občanů. „Ulice podél areálu továrny je jediná, která spojuje stanici metra se sídlišti Zličín a Metropol. Je to osamělé místo, nic kolem není, a ti lidé říkali, že se tam bojí chodit. Prý se tam pohybují podivné osoby a za plotem štěkají psi,“ říká místostarostka s tím, že sama ulicí chodí, ale sama si ničeho neobvyklého nevšimla. Městská část se poté, údajně bez jakéhokoli kontaktu s policií, obrátila přímo na Central Group, která jí měla přislíbit brzké vystěhování osob na vlastní náklady. Podle této linie by se zdálo, že za odchodem squaterů ze Zličína stojí iniciativa městské části, respektive oněch pěti či šesti lidí, kteří se báli psa za plotem a neváhali zvednout telefon.
Lidé ze ZlýČinu to ale vidí jinak. Podle jejich výkladu byla hybatelem událostí policie, která je v uplynulých měsících například pod záminkou údajného konání závodů aut navštívila a kontrolou dokladů si učinila jasno, že má co do činění se „známými firmami“ z minulých pražských squatů. Že pak vytvořila nátlak na Central Group, tvrdí squateři s odkazem na rozhovory se zaměstnanci firmy. „Mohli jsme tu být, majiteli to nevadilo, ale je vidět, že aktivita policie směřuje k tomu, aby žádný podobný prostor v Praze neexistoval. Z pochopitelných důvodů. Nemám to přesně v hlavě, ale Machiavelli psal, že žádný vladař by neměl připustit existenci svobodného místa, protože lidi si k němu vytvoří vztah. Mám dojem, že samotný fakt, že chceme bydlet zadarmo, je provokuje. I když je tolik prázdných objektů, nechtějí připustit, aby lidi viděli, že je to možné, protože by se to rozšířilo, lidé by začali méně platit nájem, a to by ohrozilo kapitál a samotný jeho základ. Řešilo by to bezdomovectví, ale mocní, jak jsme viděli i v případě nafukovacího stanu v zimě, nemají zájem, aby se bytová otázka řešila jakýmkoli alternativním způsobem,“ tvrdí Matěj.
Sama policie se pak ke své roli vyjadřuje zdrženlivě. Podle policejní mluvčí Andrey Zoulové se příslušníci místního oddělení zajímali o objekt již delší dobu a byli v kontaktu s vlastníkem i městskou částí. Dění prý monitorovalo také protiextremistické oddělení. „Z taktických důvodů vám však nemohu poskytnout bližší informace,“ říká Zoulová. Světlo do případu by tak mohl vnést snad už jedině onen zaměstnanec Central Group, jenž byl v kontaktu se všemi dotčenými skupinami. Co zlomilo developerskou firmu? „Nechci se k tomu vyjadřovat. My je stejně musíme vystěhovat, máme to rozkazem. Tlačilo se to z různých stran,“ brzy ukončuje telefonický hovor, jenž se odehrál ještě před inkriminovanou technoparty. Jediné tak víme jistě. Na Zličíně bude opět ticho a klid.
