A vy ten klíč máte.
– Sem rád, že mluvíte o pokladnici. Kolik za to pindání vlastně je?
– Promiňte?
– No kolik jako dostanu, za to „učení“.
– Honorář je solidní, nemusíte mít strach.
– No z toho jsem právě vždycky strach měl. Že je solidní.
– Jak to myslíte?
– No nic ve zlym, doktore, já to samozřejmě beru, dyť takovejhle šolich hledám už roky!
– Šolich?
– Hele, a co tam třeba učíte?
– Já na svých kurzech třeba zapnu televizi. Záběr z demonstrace. Náhle je detail na ženu v první řadě. Já to zastavím, ukáži na tu ženu a studenti o ní musejí napsat povídku.
– To jim to dost usnadňujete, ne?
– Jak to?
– No já bych vyndal první věc ze šuplíku a řek bych, že je to vo tý bábě z televize.
– Proč byste to dělal?
– Abych to měl z krku, ne?
– Ale to byste se nijak nerozvinul, sám sobě byste škodil. Velmi oblíbené cvičení také je, když pošleme žáky za bezdomovci. Musejí s nimi pohovořit, vyslechnout je a pak napsat povídku o jejich životním osudu.
– To znám, na žurnalistice jsem dostal za reportáž o bezdomovci zápočet.
– A jak dlouho jste si s ním povídal?
– S žádnym sem si nikdy nepovídal, prosimvás. Bezďáckou story si snad ještě dokážu vycucat z palce, ne?!
– Ale ten živý člověk vám v tom přeci musí chybět, to musí být cítit!
– Ale no tak, doktore, vzpamatujte se, živý lidí nám jenom kazej dobrý nápady. Reportáže dycinky na kanapi, doktore, to je novinářská zásada.
– Ten váš drsný novinářský humor… Člověku to chvilku trvá, než mu přivykne, řeknu vám… Ale nemyslete si, někdy studenty pěkně překvapím. Včera jsem třeba přinesl encyklopedii, zabodl do ní nůž a na té náhodné stránce stejnou náhodou vybral heslo. A oni o něm museli napsat povídku. Pro vás by to jistě byla hračka, ale někteří frekventanti se řádně zapotili. Heslo bylo totiž „ferrokyanid draselný“.
– To si pište, že by to byla hračka, napsal bych povídku o blbovi, co píchá do slovníku a chce napsat nesmysl o nesmyslu. Za solidní honorář (hurónský smích).
– Někdy vám úplně nerozumím, kolego.
– Hele, sou tam ňáký mladý holky?
– Dívek je mezi studenty většina.
– Vida, vida (olizuji si rty).
– Řekněte mi, humor je přeci těžká disciplína, kam vlastně chodíte na ty své nápady? Pro ty své legendární fejetónky. – Kradu je.
– Ne, vážně, kolego.
– No vážně. V humoru se jenom krade. Vtip nejde vymyslet, všechny už sou vymyšlený. Když ste originální, je to zaručeně blbý a nikdo se smát nebude. Když to poctivě ukradnete, lidi poznaj, že se maj smát.
– Vy šibale, člověk by vám na to málem skočil. Vždyť třeba ten váš fejeton, jak vaše žena cvičí v posilovně. To je přeci přímo ze života!
– To je z Kristýny. Já sem svobodnej.
– Z Kristýny? – New Adventures of Old Christine. To je americkej sitcom. Já kradu hlavně z americkejch sitcomů, protože je dělaj profíci, co už vědí, vo co de.
– Kreativci.
– To nevim, voni to taky kradou. Ze Šou Johnnyho Carsona z 50. let. Všechny fóry v americký tývý jsou vod Carsona, to se ví.
– Toho neznám.
– To je jedno. Von to všechno ukrad ze sbírky židovskej fórů, co vyšla roku 1910 na East Side.
– Pane Sterne, nechte toho. Přeci mi nechcete říct, že jste nikdy neměl žádnej vlastní tvůrčí nápad?
– Mějte rozum, doktore, kde bych je měl furt brát? Pětadvacet fejetonů ročně, sedum let v kuse!
– Poslyšte, kolego, bojím se, že se asi na spolupráci nedomluvíme.
– Ale neblázněte, tohle je jenom mezi náma, samozřejmě, já se nějaký ty vejšplechty o kreativních potenciálech naučim. Já to dám, doktore! Nikdo nic nepozná!
– Ne, ne, toto nepůjde.
– No, škoda, no. Byla by to supr ulejvka.
– Pane, vrchní, zaplatím.
– Takhle z toho vytěžim jen jeden blbej fejeton.
