Snad každé malé dítě ví, že zastavit se v každodenním shonu, lehce si zakoketovat se zahálkou, tu neplodným civěním z okna, tu kousáním si nehtů nebo snad nedbale vykouřenou cigaretou, znamená tak trochu přešlapovat před branami pekla. Leccos se o postoji západní civilizace k lenosti dozvíme právě z Písma. Patří totiž mezi smrtelné hříchy, kterými nás satan prostřednictvím svého sluhy Belfegora, arcidémona lenosti, nabádá k vyhýbání se práci, hledání zkratek a cest nejmenšího odporu, čímž nás jistojistě svádí na scestí. Lenost je zkrátka „ničitelkou vhodné příležitosti a vražednice duší. Zabíjí pokradmu, zákeřně, plíživě a tiše, ale zabíjí najisto“. Flákat se znamená odjakživa protivit se bohu, lhostejno zda tomu křesťanskému, bohu mamonu či zbožštěného dialektického materialismu, řeklo by se. Není nakonec na zahálce ale i něco dobrého?
SPOKOJENÝ SISYFOS
Zacházet rozmařile se svým volným časem paradoxně není jen tak. Jak moc nepříjemné může být na chvilku vypnout v době, která postavila činorodost na piedestal, a ocitnout se ve stavu (strastiplného) nicnedělání, docela dobře dokumentuje série studií amerických psychologů z nedávné doby. V nich výzkumníci požádali zúčastněné, aby se v holé místnosti bez podnětů věnovali relaxaci nebo se na chvíli zaměstnali jen svými myšlenkami. Ačkoli experiment zabral nejdéle patnáct minut, zažívala většina testovaných krajně nepříjemné pocity a lepší to nebylo, ani když se z umělého prostředí laboratoře přenesl experiment do tepla jejich domova. Když vědce zajímalo, jak silné pocity nepohodlí sebou cílená zahálka přináší, zjistili ke svému překvapení, že si polovina zkoumaných raději sem tam uštědřila slabý elektrický šok, aby se trochu rozptýlila a nemusela být pár minut jen sama se sebou.
K závěru, že pro lidské pokolení dnes platí vrchovatou měrou okřídlené lepší dělat něco než nedělat nic, došly také další výzkumy. A ačkoli jsou značně kulturně podmíněné, obecně platí, že jsou lidé západního střihu velmi vynalézaví v hledání důvodů, proč se ani na chvilku nezastavit a průběžně se zaměstnávat čímkoli sebebezvýznamnějším. Je to trochu s podivem, když uvážíme, že to není až tak dávno, kdy instinkt naopak jednoznačně velel energií zbytečně nemrhat. Otázka přežití nyní, alespoň v našich končinách, není na pořadu dne. Kde dříve stačilo soustředit se na krátkodobé cíle s okamžitým výsledkem, je dnes jakékoli lidské jednání, včetně nejzákladnějšího obstarávání tepla, jídla, přístřeší, výslednicí komplexních sociálně-ekonomických aktivit. Lidská přirozenost sice stále velí energií neplýtvat, zvýhodnění jsou ale ti s vyšším prahem frustrační tolerance, kteří jsou momentální pohodlí ochotni obětovat na oltář dlouhodobého více či méně racionálního zisku.
Nejde přitom ani tak o schopnost vrozenou a děděnou, která odlišuje chudé a neúspěšné od schopných a privilegovaných. O poznání větší měrou se na umění překonat zahálčivé sklony podílejí rodinné vzorce a s nimi související slepá víra, že se nám naše úsilí, třeba až za několik let, zúročí. Není obtížné domyslet, jak velkou roli v tom hraje silný kulturní, sociální a ekonomický kapitál. Nestojíme ale nakonec před poněkud nelichotivou volbou mezi neurózou z vražedného biblického nicnedělání a neurózou ze zběsilého zatápění pod kotlem vedoucího k... čemu vlastně?
MYSTÉRIUM PŘIČINLIVOSTI
Přičinlivost zakletou do věty lepší něco nežli nic, identifikuje Jan Stern ve své poněkud nedoceněné knize Mystika Západu jako jedno z podivuhodných mystérií západní civilizace. Zbožštění iracionální činorodosti ostentativně pohrdající zahálkou přitom ztotožňuje s vývojovou fází latence, v níž u dítěte ustupuje pudovost, a to si osvojuje aktivitu jako nástroj svého vztažení ke světu. Na úrovni dítěte jde ale o fázi přechodnou, kdežto společnost v ní podle Sterna neznámo proč uvízla a zavrhla tak cennější a dospělejší modality života. Činorodost je navíc nástroj poněkud dvousečný, když uvážíme, jak systematicky a efektivně fetišizace produkce a stálého pinožení likviduje nejen prostředí, které nás obklopuje, ale nakonec také naši schopnost prožívat radost.
Na první pohled se sice může zdát, že ze ztráty smyslu z všeobecného tlaku na výkon a s ním souvisejícím stresem, frustrací a syndromem vyhoření existuje cesta ven a umění odpočinku je velebeno přinejmenším stejně jako práce sama. Pohříchu jde však jen o druhou stranu téže mince, která vypnutí podřizuje logice produkce. Sáhodlouhé návody, jak správně (a hlavně aktivně) odpočívat a na jaké hračky si pro efektivní relaxaci našetřit, jsou především prostředkem, jak své vysoké tempo dlouhodobě udržet a jako lůzr nepadnout na trati k podivně rozmlženému cíli. Už méně se toho pak dočteme, jak pro změnu na chvíli nedělat nic. S patnáctiminutovkou zevlování totiž mohou přicházet myšlenky, pochybnosti a existenciální úzkost, které, než je vydržet, je snad lepší přehlušit elektrickým výbojem.
Že může být pravidelná vydatná porce jakoukoli aktivitou nezkalené zahálky lidem mimořádně prospěšná, se přitom ví už od poloviny 90. let. Vědecký tým neurologa Marcuse Raichla tehdy při screeningu na magnetické rezonanci přišel na to, že aktivita mozku lidí, kteří právě dokončili intelektuálně namáhavý úkol, se netlumí úplně, ale naopak dochází k pozoruhodnému zapojení jeho jindy neaktivních center. Když se totiž mozek z nedostatku vnějších podnětů samovolně vyladí na jakýsi volnoběh, začne opravovat opotřebené neuronové sítě a třídit informace a vzpomínky. Tím, že má lidská mysl možnost soustředit se jen sama na sebe, kdy myšlenky plynou mimo vymleté strouhy, se navíc tříbí tvořivost. Právě tento mechanismus pak zřejmě stojí za zvoláním heuréka!, když nečekaně rozlouskneme nějaký náročný problém, aniž bychom se jím v tu chvíli zdánlivě vůbec zaobírali.
UMĚNÍ ZENU
Toho, co může být dnes považováno za převratný milník na poli neurologie, si nicméně už dříve všimli také mnozí další. Za lenošení například horoval už v roce 1932 významný matematik a filozof Bertrand Russell ve svém kacířském eseji Chvála zahálky. Russell si tehdy dovolil nejen oslavovat nicnedělání jako tu nejlepší cestu ke štěstí a prosperitě, ale současně demaskoval čtyři století vládnoucí (protestantský) étos práce jako významnou destruktivní sílu moderního světa. Své argumenty postavil na postřehu, že až do dob průmyslové revoluce tvořili rukama pracující lidé jen nepatrnou nadhodnotu, která sloužila tehdy privilegované kastě válečníků a duchovních. Etalon tvrdé práce považoval za svého druhu autoritářskou propagandou mocných, kteří si jeho pomocí upevňovali své postavení.
Zlom podle Russella nastal během první světové války, kdy se ukázalo, že díky modernizaci a rozvoji průmyslu dokáže společnost docela snadno vyprodukovat více než dost zdrojů a bohatství pro všechny, ačkoli značná část pracovní síly tvrdla v zákopech. Přesto po jejím skončení nedošlo ke zkrácení pracovní doby na polovic a na místo toho vznikla armáda nezaměstnaných, v čemž Russell viděl jednoznačný posun od dříve mnohem subtilnější adorace etiky práce k těžko obhajitelnému prosazování pracovní morálky raných otrokářských států. Ve své úvaze Russell současně bere na milost opovrhovanou zahálčivou třídu, které přičítá zásluhy na pokroku, rozvoji vědy a obecně kultury. Přes své rozčarování zůstával optimistou, když věřil, že stav pošetilého marnění lidského potenciálu nemůže přetrvat navěky a jednou přijde doba zlaté éry lidských dějin, kdy bude tvořivost podněcující zahálka, dříve výsada privilegovaných, dostupná všem.
Na čem si Russellova vize emancipačního potenciálu zahálky vylámala zuby, je docela dobře patrné na zmíněné studii jejích psychologických dopadů. Nejde jen o nepřejícnost bohatých a mocných, kteří se po staletí zuby nehty brání děsivé myšlence hord utržených ze řetězu práce. Stejně tak se zahálky děsí i sami spoutaní a raději než riskovat pohled do nezměrných hlubin prázdnoty si na svá bedra pokorně nechávají nakládat víc a víc. Pěstovat si delikátní umění zahálky tak prozatím stále zůstává jen vyvoleným. Kdo by se chtěl inspirovat, může sáhnout třeba po pravověrném manifestu flákačů, knize Bohem zapomenutí lidé významné postavy pařížské bohémy Alberta Cosseryho.
Dozví se v něm, že bojovat proti systému založenému na diktátu výkonu prostřednictvím ostentativního celodenního polehávání není až taková řehole.
