Začátkem prosince roku 1971 došlo v New Yorku k nevídané události. Členové pouličních gangů z Bronxu a Harlemu, kteří se do té doby pouštěli do nemilosrdných šarvátek, nyní proudili v zástupech do tělocvičny místního mládežnického centra. Nezvyklé procesí sledovali sociální pracovníci, novináři, i odstřelovači ze střech blízkých domů. Byli připraveni zasáhnout při sebemenší zámince.
Atmosféra v tělocvičně byla krajně napjatá. Jen o necelý týden dřív byl totiž při prvním pokusu o dojednání smíru mezi pouličními gangy zabit Černý Benjy, člen Ghetto Brothers, jednoho z největších gangů v Bronxu, který měl v té době přes dva tisíce členů. Násilná smrt mohla celé setkání snadno zhatit a uvrhnout gangy do dalšího kola nekonečné odvety, jenže nekorunovaná hlava Ghetto Brothers Benjamin Melendéz, syn portorikánských přistěhovalců vystupující pro změnu pod jménem „Žlutý Benjy“, byl proti pokračování v bludném kruhu vzájemného násilí. Pod vlivem schůzky s členem strany Černých panterů Josephem Mpou byl přesvědčený o tom, že vzájemná nevraživost gangů je mrhání silami, které by šlo využít ke zlepšování podmínek v sousedství i k boji proti skutečnému nepříteli – elitám, které nesou hlavní odpovědnost za vytváření ghett. Smír mezi gangy byl proto v tělocvičně pod basketbalovými koši skutečně podepsán.
„Bylo na čase složit zbraně, přestat se vzájemně napadat a místo toho se zkusit organizovat,“ prohlásil jeden z účastníků mírového setkání z roku 1971 Afrika Bambaata. Příměří situaci v Bronxu bezpochyby změnilo. Ať nosil člověk na zádech nášivku jakéhokoli gangu ( jejich členové si je vytvářeli co „nejdrsnější“, po vzoru motorkářských Hells Angels), mohl se nyní bez obav pohybovat po ulicích, které by mu jindy byly zapovězeny. Horizonty se rozšířily a gangy se nyní neváhaly navzájem zvát třeba na mejdany pořádané v prázdných a polorozpadlých domech, které obsazovaly a zřizovaly v nich své kluby. V roce 1973 tak na jednom z nich poprvé Clive Campbell, potomek přistěhovalců z Jamajky a někdejší člen gangu Kofon Cats, zahrál na dva gramofony a stal se pod jménem Kool Herc průkopníkem moderního DJingu. Jeho stopy následoval i již zmíněný Bambaata, „vládce“ sídliště v Bronxu, který přeměnil svůj gang Black Spades v hudební skupinu Universal Zulu Nation. Příměří uzavřené mezi pouličními gangy tak dalo vzniknout dnes světoznámému žánru – hip hopu.
Z DĚTSKÉ PARTY
Newyorským smírem z roku 1971 se dějiny gangů ve Spojených státech psát nepřestaly, ale ani nezačaly. Obecně se má za to, že první gangy vznikaly v USA již krátce po vyhlášení nezávislosti. Jako první se jimi však začal zabývat ve dvacátých letech minulého století sociolog Frederic Thrasher, jehož výzkumným terénem bylo Chicago.
Thrasher ve své klasické práci The Gang (1927) napočítal v Chicagu dohromady 1313 gangů, v nichž se mělo sdružovat asi dvacet pět tisíc mladých chlapců a mužů. Gang pro něj přitom představoval do značné míry „přechodový“ jev. Přechodový v tom smyslu, že je vlastní zejména mladým chlapcům na rozhraní dětství a dospělosti, i v tom, že se gangům nejlépe daří v přechodových oblastech, na hranicích, kde panuje uvolněná sociální kontrola a tak se vábí jedinci, kteří mají složitý vztah k autoritám. Divoký západ, kde vedle mnoha jiných řádil po konci občanské války gang Jesse Jamese, je tak podle Thrashera protějškem bujícího průmyslového Chicaga dvacátých let. Tam vlny přistěhovalců snících o lepším životě nacházejí přístřeší v nevyhovujících domech a miniaturních bytech, jejichž rozparcelováním se dá lépe vydělat a ze kterých se stejně nejspíš budou zanedlouho stěhovat.
Pro genezi gangu nás Thrasher, který jako žák chicagské sociologické školy klade důraz na přímé pozorování a svou studii prokládá mnoha rozhovory a příklady z praxe, zavádí do tehdejších migrantských komunit. Nahlédneme s ním do prostředí irských, polských a židovských sousedství nebo například do „Malé Plzně“, české enklávy, která v Chicagu existovala, než musela ustoupit Chorvatům a Polákům. Stačí si představit blok domů, kde to za letního večera bzučí jako v úlu, rodiče si vytáhli stoličky na ulici a klábosí, zatímco jejich děti se kropí vodou z hydrantu. Právě taková obyčejná dětská parta je zárodečným stavem gangu, který však v pravém slova smyslu vzniká a upevňuje svoji soudržnost až tehdy, když nalezne společného nepřítele – gang ze sousedního bloku, policii nebo třeba asijského prodavače zeleniny.
Zatímco podle některých autorů je tvorba podobných skupin nutný nebo dokonce pozitivní jev, do kterého by se ani nemělo zasahovat, pro Thrashera se jedná o symptom dezorganizace společnosti. Dětem, jež vyrůstají v ulicích velkoměsta, nemají jejich rodiče převážně z rurálních oblastí Evropy příliš co nabídnout, stejně jako školy nebo náboženství, jehož nebesa se z chicagských slumů jeví příliš daleko. Gang pak představuje jakousi paralelní společnost odcizeného mládí. Organizuje se na feudálním principu, když přejímá hierarchickou strukturu a ze své bašty – nároží, kulečníkové herny nebo boudy stlučené z prken – vykonává svrchovanou vládu nad nárokovaným územím, odkud též vyráží na spanilé výpravy.
Mladí členové gangů jsou podle Thrashera vlastně již amerikanizování, ovšem patologicky: nechodí do školy, poflakují se a čas si krátí všelijakými lumpárnami. Jednu kladnou vlastnost jim však chicagský sociolog neupírá. Zatímco masy běžných Američanů trpí konzumenstvím nebo „diváctvím“, člen gangu je ponořen do neustálé aktivity. Jakmile má možnost, vyrazí s partou hrát kostky do parku, ovšem pokud ho zastaví známý, že jde otevřít vagón odstavený na dráze nebo přenést zakázaný alkohol, okamžitě se přidá. Thrasher cituje případ, kdy se skupina mladíků přiznala policii k čtyřiadvaceti krádežím na různých místech během jedné noci. Kariéra mladého „gangstera“ je pak narušována pobyty v zařízeních pro mladistvé nebo ve věznicích, mnoho jich přijímá názor, že je beztak čeká oprátka. Častěji však život člena gangu končí prozaičtěji – manželstvím, a tím i definitivním odklonem od přezíravých postojů k druhému pohlaví.
VE JMÉNU RASY
„Městská divočina“ je prostor, ve kterém se podle chicagských sociologů daří gangům. Sem přicházejí přistěhovalci z různých zemí, aby se provizorně usídlili v národnostně homogenních enklávách a po své kulturní i ekonomické aklimatizaci se přestěhovali za lepším a asimilovali se v americkém tavicím kotlíku. Chicagští si tak dávají dobrý pozor, aby nespojovali aktivitu gangů nebo zločinnost s konkrétním etnikem. Jak ale uvádí profesor trestního práva taktéž z Chicaga, John M. Hagerdorn, takový přístup vede k přehlížení vlivu rasy nebo rasismu na situaci gangů v USA.
Jak například ukazuje studie historika Thomase Philpotta, představa národnostně uzavřených enkláv – například zmíněné „malé Plzně“ – je spíše nesprávná. Sousedství v Chicagu dvacátých let byla promíšená a žádná národnost v nich neměla většinu, s jedinou výjimkou: takzvaný „černý pás“ obydlovali téměř výhradně Američané, kteří přicházeli do Chicaga po zrušení otroctví z jihu USA, a jednalo se tak o jediné skutečné ghetto v Chicagu.
Přestěhovat se z něj a dosáhnout vzývané asimilace bylo krajně náročné, i kvůli odporu bílých obyvatel Chicaga. V roce 1919 vypukly v tomto městě pětidenní rasové nepokoje, které odstartovalo zabití černošského chlapce, který se odvážil vykoupat na segregované pláži. Nepokoje měly za oběť 23 Afroameričanů a 15 bílých. Rozhodně se nejednalo o poslední případ rasové nevraživosti. Ještě v roce 1953 „vítal“ nepřátelský dav zhruba dvou až pěti tisíc lidí jedinou černošskou rodinu, která se chtěla usídlit ve čtvrti Cicero.
Důležitou roli v této rasové válce sehrály právě gangy. Jestliže vyšetřující komise po nepokojích z roku 1919 uvedla, že „mezi černochy neexistují žádné gangy srovnatelné s gangy mezi bílými“, neměla tím na mysli, že by v „černém pásu“ žádné gangy nevznikaly, ale že v žádném případě nemohly aspirovat na cíle podobné svým bílým protějškům. Mnohé bílé gangy totiž překvapivě dobře soužily s politickou mocí. Časem se měnily ve sportovní kluby a získávaly podporu politiků, za které odváděly špinavou práci.
Asi nejkřiklavějším příkladem proplétání gangů a politiky se stal Richard Daley. Jako devatenáctiletý se coby člen převážně irského gangu Hamburg účastnil rasových nepokojů, ale v šedesátých letech se už jako starosta Chicaga zasazoval za „válku proti gangům“. „Irské gangy se přetavily v chicagské policejní oddělení,“ tvrdí John Hagerdorn a dodává, že jestliže se z řady bývalých gangsterů stali díky politickému krytí policisté nebo třeba požárníci, obyvatele uzavřené v „černém pásu“ žádný podobný výtah k zajištěnému životu nečekal. Prodej drog se pro ně stal v ghettu leckdy jediným prostředkem obživy.
BIČ NA CHUDÉ
Gangy dnes znovu přitahují velkou pozornost médií. Média zvýrazňují pokud možno co nejsenzačnější zprávy plné násilí a zasévají nejen v americké společnosti znepokojení a strach z chudých vrstev, často mladých přistěhovalců a jejich potomků.
Moc gangů v konkrétních komunitách se přitom často přeceňuje, leckdy se za zločiny spojené s gangy označují i takové, které s nimi nemají nic společného. Už samotné používání slova „gang“ je navíc velice selektivní. Když například Eric Harris a Dylan Klebold v roce 1999 spáchali masakr na střední škole Columbine, kde zastřelili dvanáct studentů a jednoho učitele, o řádění gangů se nepsalo, přestože se oba mladíci hlásili k takzvané Trenchcoat Mafia. Na místě by tedy bylo více opatrnosti. Donald Trump, dost možná budoucí kandidát republikánů na prezidenta, prohlásil: „Zatočíme s těmi gangstery tak rychle, až se vám protočí panenky.“ Kam takové chlapácké postoje vedou, není žádným tajemstvím.
