Prý jste plánovala nadčasový dokument, ale pak jste narazila na nečekané okolnosti...
Ano, z různých zdrojů jsem začala dostávat signály, abych si zkontrolovala data a pozadí těch nejpropíranějších napadení a okradení, která se připisují Romům. Vyhledala jsem si proto všechny tyto delikty za poslední dobu a ukázalo se, že se opakují víceméně s týdenní periodicitou. Téměř pokaždé předcházejí o den či dva následné demonstraci. V dlouhé řadě kriminálních deliktů a demonstrací mě tahle pravidelnost pochopitelně zarazila. Pak jsem navíc zjistila, že u jednoho z těchto „romských“ přepadení (mladý muž tvrdil, že ho obstoupila skupina Romů, které ve strachu o život raději dal všechny své věci) policie záhy prokázala, že se jednalo o výmysl údajné oběti a že okolnosti několika dalších incidentů vypadají přinejmenším zvláštně. Přemýšlela jsem, jak získat co nejopatrněji další informace, ale záhy se ukázalo, že to, co jsem považovala za „velký objev“, je ve Varnsdorfu asi docela veřejnou pravdou.
Můžete být konkrétnější?
Hovořila jsem nejen s místostarostou Varnsdorfu Josefem Poláčkem (ODS), ale také dalšími lidmi na ulici, z nichž někteří chodili i na demonstrace. Často poukazovali na případ, který ve svém zpravodajství pod titulkem Další útok Romů! barvitě popsala TV Nova. Pomocí 3D animace ilustrovala údajné napadení bílé dívky, na kterou z křoví vyskočí šestice romských mladíků a obere ji o osobní věci. Podle záběrů z bezpečnostních kamer však k ničemu takovému nedošlo. Ta zpráva již ale proběhla médii a měla svůj dopad. Na titulek Zmýlili jsme se – domnělá oběť si vše vymyslela však budeme nejspíš čekat marně a panika se volně šíří dál. Kdo by na něčem takovém mohl mít zájem? Když vezmeme v úvahu důkazy, že Lukáš Kohout byl placený v rámci boje o křeslo starosty, je to vlastně docela logické. Rozdmýchání nenávisti vůči Romům může být účinný politický prostředek.
Je tedy podle vás základ demonstrací smyšlený?
To rozhodně ne. Ačkoli policie už potvrdila čtyři „případy“, které se nestaly, a „přepadení“ mohla velice efektivně sloužit jako rozbuška pro média i způsob legitimizace následných demonstrací, ve Varnsdorfu hraje roli více důvodů – kriminalita či fámy burcující strach jsou jen jedním z nich. Dalším je podle mého názoru nuda a náhle objevená možnost setkat se ve veřejném prostoru. Radostné očekávání viselo při demonstracích ve vzduchu. Hlavní je ale všeobecná naštvanost. Je krize, mnoho z těch, kdo chodili na demonstrace, už přišli o práci nebo se o ni bojí, a zlost se vždy lépe vybíjí na slabším. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy ti, kteří jsou sami nezaměstnaní či ohrožení chudobou, požadují zpřísnění podmínek – domněle pro Romy, ale neuvědomovaně i sami pro sebe.
ONI TAM MUSELI ZŮSTAT
Jak dlouho se Varnsdorfu věnujete?
Od začátku jsem sledovala, co se děje na Šluknovsku. Nezajímala mě ale jen média, nýbrž i skutečná situace na místě. Od známých jsem například věděla, jak to během nepokojů vypadá na místních ubytovnách. Tam se až na pár výjimek žádní novináři neukázali, přitom bylo o čem informovat: lidé nemohli celý den ven, byli vystrašení, zůstali tam úplně sami. Přišlo nám, že dělat za takových podmínek protidemonstraci nebo blokádu by nemělo smysl. Zároveň jsme ale chtěli, aby místní Romové věděli, že proti nim nestojí všichni bílí, že je naopak někdo podporuje a je ochotný se za ně postavit. Proto jsme se shodli, že v průběhu protestů budeme přímo na ubytovnách – nejen kvůli podpoře dospělých, ale také abychom dětem nabídli něco příjemnějšího než sledování sousedů, kteří je chtějí lynčovat.
Jak to tam na vás působilo?
Stísněně. Když jim sousedi křičeli pod okny, seděli jsme s nimi v kuchyni. Byli jsme schopní tam několikrát přijet, vymyslet program, ze kterého byly děti nadšené... odvedli jsme jejich pozornost. Narozdíl od nich jsme pak ale mohli sednout do auta a odjet domů. Oni tam museli zůstat.
Natáčela jste tyto situace?
Nikoli. Podobnému tématu jsem se věnovala už v dokumentu Kruh (portrét demonstrace neonacistů v Janově v roce 2008 – pozn. red.), a proto mi přišlo, že další film by byl opakováním téhož. A ačkoliv ty situace, které jsme zažili na ubytovnách, byly silné a fotogenické, mně osobně příliš nesedí natáčení lidí v jejich přirozeném prostředí. Zvlášť v takových situacích. Chtěla jsem je podpořit, s kamerou bych si tam připadala jako parazit.
Jak tedy vznikla myšlenka na dokument?
Oslovila mě Česká televize Ostrava – dozvěděli se, že tam jezdím, a měli zájem zpracovat problematiku Šluknovska do cyklu autorských dokumentů se sociální tématikou pod názvem Intolerance. Vzhledem k tomu, že se jedná o pořad, který se bude vysílat až za delší dobu, nemělo smysl se věnovat aktuálnímu vývoji. Zároveň jsem vnímala, jak důležitou a taky typickou roli tam sehrála média. Navzdory tomu, že jejich záběr a výstupy jsou skoro vždy selektivní, velká část veřejnosti je tady stále vnímá jako nositele pravdy. Novináři popisují specifickou část reality, ta však jejich „nasvícením“ získává, alespoň pro část publika, absolutní hodnotu.
Kdy bude možné váš dokument zhlédnout?
Pořad vzniká v předvýrobě. V televizi by se měl objevit až někdy mezi květnem a zářím příštího roku.
