Vracíte se z jednání na americké ambasádě ohledně vašeho dalšího pobytu v Česku. Byl jste úspěšný?
Na ambasádě jsem se nedozvěděl nic moc nového. Uvidíme, jak to dopadne. S americkým pasem můžete pohodlně cestovat v podstatě kamkoli, alespoň po Evropě, a nepotřebujete žádná víza a nic podobného. Má to jedinou vadu na kráse – po třech měsících musíte zmizet (smích). Když chcete zůstat déle, musíte požádat o svolení ještě před vstupem do schengenského prostoru a prokázat, že máte dost peněz na životní výdaje a zdravotní pojištění.
Jak se přihodilo, že jste před devíti lety Spojené státy opustil?
To bylo v roce 2006, když byl prezidentem George W. Bush a kulminoval konflikt v Iráku. Bylo pro mě skličující vidět, jak jsou lidé nadšení z toho, že jsme v další válce. Nemohl jsem se už na Bushe a všechny ty figurky, kterými se obklopoval, dál dívat a musel jsem zkrátka pryč...
Myslím, že do určitého věku většina lidí automaticky přijímá, co slyší kolem sebe – ve škole, v kostele, doma. Klást otázky se učíme kolem puberty. Tu moji poznamenala válka ve Vietnamu. Do té doby jsem žil láskou k bohu a vlasti, jako spousta ostatních. Pak mě ale nadchlo hnutí květinových dětí. Celá ta myšlenková tradice vyzdvihující lásku k životu i bližním, táhnoucí se od epikurejců třeba k mistru Janu Husovi, Martinu Lutherovi nebo později k beatnikům a hippies, mi během dospívání učarovala. Zároveň však Spojené státy bombardovaly vietnamské vesnice na druhé straně planety, aniž by místní zemědělci vůbec tušili, že existujeme. Myslím, že právě tehdy jsem začal o své zemi poprvé vážně pochybovat. Poprvé jsem se také zapojil do protestního hnutí. Byly doby, kdy jsem byl politicky aktivní a jindy zase ne, ale postupem času jsem si více a více uvědomoval, že v USA se poměry nezmění. Říká se, že kyvadlo dějin kmitá mezi liberálnějšími a konzervativnějšími obdobími, jenže já celý svůj život čekal na to, až se to kyvadlo přehoupne zpět do lepších časů hippies, což se ale nikdy nestalo (smích). Válka v Iráku pro mě byla asi poslední kapka.
USA jste tedy opustil z politických důvodů?
Bylo to jedno s druhým. Pár let před tím mi zemřela matka, pak mi zemřela přítelkyně a pak… No, nechci si z toho utahovat, ale pak mi zemřel pes (smích). Navíc jsem přišel o důma už mi nezůstalo moc důvodů, proč zůstávat. Můj tehdejší život byla jedna velká hrůza, ocital jsem se ve stále větší izolaci. Známí z minulosti si našli práci, nebo se rovnou stali součástí establishmentu a já měl pocit, že jsem se svými ideály zůstal osamocený.
Ze které části Spojených států pocházíte?
Jsem z největšího města v Kentucky, z Louisville.
Kentucky se počítá spíše k americkému Jihu, že?
Nerad to říkám, ale je to tak. Jen chci poznamenat, že během občanské války jsme stáli na straně Severu (smích). Hodně se o to zasloužil prezident Lincoln. Ne snad, že by to bylo až tak vidět (smích). Kentucky leží v tzv. biblickém pásu a je plné vidláků a rasistů. Tak špatné jako v Mississippi to ale zase není (smích). Louisville je ale dost výjimečné město, je to centrum vědy a umění.
Říkal jste, že jste přišel o dům. Co se stalo?
Do roku 1992 jsem pracoval v bankovním sektoru. Banky v USA jsou ale v rukou podvodníků, kteří se politickou korupci ani nesnaží maskovat. Máme tzv. politické akční výbory, které mají své oficiální kanceláře přímo v budově Kongresu, a obří společnosti prostřednictvím těchto výborů uplácejí poslance a senátory, aby prosadili legislativu, která jim jde na ruku. Je jim jedno, jestli nakonec někoho zmrzačí, zničí životní prostředí apod.
S tímhle jsem se smiřoval těžko, až jsem nakonec kvůli tomu napsal nesouhlasný dopis šéfovi mé společnosti do Clevelandu. Odepsal mi ve stylu: „No kámo, jinak to nejde; bla bla, bla; proč myslíš, že jsem šéf, jsem úplně bezpáteřní kus vola.“ Každopádně tímhle dopisem moje kariéra v bance skončila a nejen v téhle. Dost možná i v jakékoli korporaci vůbec. Musel jsem odejít a začal jsem uvažovat, co budu vlastně dělat. Mám rád architekturu, tak mě napadlo, že bych se mohl živit tím, že budu kupovat staré rozpadající se nemovitosti, které opravím a se ziskem prodám.
Chtěl jste se pro změnu živit rukama?
Neměl jsem vlastně žádný smysluplný byznysplán, byl jsem zkrátka zoufalý a nevěděl, co se sebou. V Louisville jsem koupil jednu takovou ruinu, ze stěn doslova odpadávaly cihly. Ze začátku jsem měl peníze, ale absolutně jsem postrádal povědomí o tom, jak dům opravit. Po deseti letech jsem věděl, jak se míchá malta, pokládají cihly, vyznal jsem se v tesařině, poradil jsem si i jako instalatér a elektrikář, navíc jsem měl spoustu různého nářadí. Zkrátka nakonec jsem věděl o rekonstrukci úplně všechno a chybělo mi jen jedno – peníze (smích).
Soud mě nakonec donutil dům prodat. Prodejem jsem získal nějaké peníze a pár let jsem pak žil v bytě v Louisville a pořád si říkal, že z USA musím vypadnout. Neměl jsem ale tušení kam, jen mi v hlavě pořád rezonovalo Holandsko, o kterém jsem věděl, že je hodně liberální. Doufal jsem, že právě tam si zase budu moci trochu užívat života ve stylu sex, drogy a rokenrol (smích).
SEX, DROGY A KALVINISMUS
Překvapuje mě, že jste si vybral zrovna Holandsko. Zemi, o které se říká, že hodně ovlivnila podobu USA a podnítila zde kdysi rozvoj moderního kapitalismu rozšířením ideje spásy prostřednictvím tvrdé práce a shromažďování majetku. Máloco má asi k epikurejcům dál.
Pro mě ale bylo hrozně úlevné, že jsem přijel do země, kde si můžu dát jointa a nemusím se před nikým schovávat. Druhá věc byla legální prostituce – ne že bych o tyhle věci stál, ale přišlo mi, že to musí být hrozně svobodná a pokroková země, když si tam člověk může dělat, co se mu zlíbí.
Naplnilo Nizozemí vaše představy?
Celkem brzy jsem narazil na to, že je Holandsko fajn země, když jste Holanďan, ale pro ostatní až tolik ne. Postupem času jsem si uvědomil, že přestěhováním se do Holandska jsem stejně USA tak docela neopustil. Spousta věcí je tam stejně. Vzhledem k tomu, jak se to pak semlelo, to byla bolestivá lekce, ale přesto jsem rád, že jsem to udělal.
Jaké jste měl s Holandskem plány?
Chtěl jsem se nejprve trochu rozkoukat a najít si práci. Prvních pár měsíců jsem bydlel po hotelích, ale protože byly drahé, tak jsem se přesunul do levnějších hostelů a nakonec jsem si pronajal pokoj, což bylo úplně nejlevnější. Když mi došly peníze úplně, tak jsem začal pracovat jako uklízeč v baru v domě, kde jsem bydlel. Majitel, byl tak trochu mafián, mě budil třeba uprostřed noci, že je potřeba uklidit. Bavil se tím, že mě ponižuje. Nakonec jsem skončil bez střechy nad hlavou…
Jaká byla vaše první noc na ulici v Amsterodamu?
Hrozně zvláštní. Vůbec jsem nevěděl, co si počít, protože na takovou zkušenost mě život vůbec nepřipravil. Protože mi byla hrozná zima, musel jsem pořád chodit. Prvních čtyři pět dní na ulici jsem vůbec nespal, skoro jsem nejedl – byl jsem na hranici úplného vyčerpání. V tomhle stavu mě nakonec zastavil policajt. Musel si myslet, že jsem opilý, když se tak potácím. Řekl si o doklady, a když moje jméno projel databází, zjistil, že jsem několik měsíců zpátky nezaplatil pokutu. Původně to dělalo čtyřicet euro, pak o sedmdesát víc.
Neměl jsem na zaplacení, takže mi řekl, že mě bude muset zatknout. Byl jsem mu za to hrozně vděčný (smích). Zůstal jsem na cele dva dny a vůbec se mi nechtělo odcházet. Byl jsem tak hrozně vyčerpaný, že mě ze začátku napadaly šílené věci. Třeba že bych se jim mohl o ty cely starat, stěhoval bych se z jedné do druhé a rekonstruoval je a výměnou za to by mi tam dovolili zůstat (smích).
Postupem času jsem se ale trochu otrkal a zjistil, kam se jít osprchovat, kam si dojít pro jídlo a tak. Bylo ale těžké vyrovnat se s tím, že jste najednou nežádoucí osoba, lidé s vámi nechtějí navazovat oční kontakt a celkově o vás nikdo moc nestojí.
Proč jste nakonec z Holandska odešel?
Moje první práce v Holandsku byl úklid odpadků, rozvážel jsem jídlo, myl jsem nádobí. Dost jsem se snažil. Vystřídal jsem spoustu zaměstnání, ale postupně jsem ztratil naději, že na mě budou Holanďané koukat jinak než spatra – ať jsem pracoval sebeusilovněji, na konci dne to nic neznamenalo. Přišlo mi, že když nejste Holanďan, nejste nic. Sedm let jsem se snažil získat legální status, ale bezvýsledně, tak jsem si řekl, že je čas zkusit to jinde.
EVROPSKÝM POSTRKEM
Měl jste nějakou nepříjemnou zkušenost se strážci zákona?
Holandské policii jsem začal po určité době říkat gestapo. Jsou hodně nepříjemní. Nenechají vás vyspat na veřejných prostranstvích, a když si třeba ustelete ve spacáku v křoví v parku, svítí na vás baterkou a nutí vás odejít. Na druhou stranu je jim úplně jedno, jestli jste v Holandsku sedm let nelegálně (smích). Zatímco ve Francii, kam jsem se rozhodl odejít, si můžete v podstatě spát, kde se vám zachce, ale když už se o vás policie začne zajímat, je hodně důsledná.
Třeba ve Štrasburku, kde mi krátce předtím ukradli všechny mé věci, mě na nádraží zatkla cizinecká policie a já tehdy skončil v nedalekém vězeňském táboře skoro na maximální možnou dobu, což znamená 45 dní. Vzali mě pak do Paříže, kde mě pořád dokola vyslýchali, vyhrožovali mi a tlačili na mě, abych se vrátil zpět do USA. Dokonce mě odvezli na letiště a eskorta mě nutila, abych nastoupil do letadla. Když jsem odmítl, spoutali mě a posadili do letištního vězení. Po pár dnech jsem měl soud, který mě sice osvobodil, ale zároveň mi přikázal do sedmi dnů Francii opustit. Místo toho, abych jednoduše přešel hranice ze Štrasburku do Německa, jsem musel dát všechny své peníze za autobusovou jízdenku zpátky do Štrasburku a pak do Berlína.
Měl jste v Německu větší štěstí?
Bylo to dost podobné jako ve Francii. Německá policie mi dokonce zabavila pas s tím, že mi ho vrátí ve chvíli, kdy jim přinesu ukázat letenku do některé země mimo schengenský prostor. V Berlíně mi pak hodně pomohl jeden sociální pracovník. Důrazně mi doporučoval Irsko kvůli jazykové výhodě. Dokonce mi i zaplatil letenku, která stála okolo dvou set eur. Jenže v Německu mi před odletem zavazadlo oblepili policejní páskou, takže na letišti v Dublinu mi pak imigrační úředník řekl: „Hej, vy půjdete do téhle fronty.“ Žádná fronta tam ale nebyla, jen já (smích). Skončil jsem přes noc zase v policejní cele a druhý den mě posadili na letadlo zpátky do Berlína, protože jsem neměl ani pojištění, ani peníze. Jako by to nebylo už dost absurdní, tak mi pak v Německu řekli, že jsem vstupem do země spáchal zločin. Dostal jsem pak tip na Česko od jednoho hudebníka, který žije na střídačku v Berlíně a Praze. Říkal, že lidi jsou tady otevřenější, máte hezčí architekturu a že se mi tu bude snadněji žít.
Obvyklejší bývá pohyb opačným směrem...
Opačným směrem kráčím už asi od doby, kdy jsem přiletěl do Amsterodamu (smích).
V Praze jste od poloviny července, jaké jsou zatím vaše dojmy?
Pořád se ještě rozkoukávám, takže nemůžu úplně objektivně soudit. Teprve nedávno jsem třeba dostal brožuru pro lidi bez domova, kam se obrátit pro pomoc. Praha je ale každopádně nádherné město.
Jak vám jde prodej Nového Prostoru?
Prodával jsem street paper taky v Amsterodamu a Berlíně. Vidím velký rozdíl v tom, že v Německu a Holandsku lidi o časopis moc nestáli, spíše mi jen dali peníze a šli dál. Tady je to jiné.
Nenarážíte na jazykovou bariéru?
Vlastně ani ne. Lidé, kteří ode mě časopis kupují, jsou možná trochu překvapení, ale někteří to berou jako docela dobrou příležitost pocvičit se v angličtině (smích). Největší potíž nastala asi ze začátku na výdejně, kde byl moc ochotný sociální pracovník, ale zároveň byl skeptický, jestli to bude se mnou vůbec technicky možné. Jen smlouva mezi prodejcem a časopisem má několik stran v češtině, kterou ovládám minimálně. Slovo od slova jsem si ji ale v knihovně přepsal do překladače a vrátil se zpět na výdejnu, že všemu rozumím a se vším rád souhlasím (smích). Bral jsem to jako skvělou příležitost pocvičit se v češtině, kterou bych se rád brzy naučil.
Chtěl byste se v Česku zdržet?
Moc rád. Rád bych si taky našel nějaké zaměstnání, kde budu někomu prospěšný. Jaké je mi úplně jedno. Problém jsou ale pracovní víza. Abych je získal, musel bych se nějakým zázrakem dostat mimo Schengen s dostatkem peněz na zaplacení zdravotního pojištění. Nezbývá mi než doufat, že by se třeba za mě mohl nějaký zaměstnavatel zaručit...
Dost možná ale budu brzy stát před volbou, kam pokračovat, když mě tady úřady nebudou chtít. Přemýšlel jsem nad zeměmi mimo Schengen, třeba Bulharskem, Bosnou nebo Tureckem. Mám z toho ale strach, protože tyhle státy jsou ještě mnohem chudší než Česko, které toho lidem bez domova moc nabídnout nemůže, když to srovnáme třeba s Německem nebo Francií. Uvidíme.
***
Peter McGrath (64) pochází z amerického Louisville ve státě Kentucky. Do Česka přicestoval z Holandska přes Belgii, Francii a Německo v polovině července tohoto roku. Nový Prostor prodává ve vestibulu metra Muzeum. Pokud se mu podaří vyřídit si povolení k pobytu, v Česku by rád trvale zakotvil. Během posledních devíti let, kdy žije životem bezdomovce, přišel na chuť čtení a radí: „Když chcete rozumět světu, musíte rozumět historii.“
