„Raději napsat jednu větu, co přežije, než tunu těch tvých srágor,“ povídal mi tuhle. Čtenářům se přitom za srágoru omlouvám, jen jsem citoval nesuterénního pěvce. A povídal mi také pěvec, že ty moje – no nebudu to opakovat – jsou něco jako langoše u stánku na pouti. Zasmrděj, zachutnaj a za minutu nevíš, co jsi jedl. On chce prý slovy vysochat Věstonickou venuši, co uhrane i po tom, co ruské kolo v Prátru obroste zmutovanými přesličkami.
No, já vám nevím. Co se týče té nesmrtelnosti, mám jisté neblahé tušení. Ne že bych byl přehnaně zatížen vzděláním a už vůbec ne tím klasickým, leč někde jsem tuhle četl takovou zajímavou historku ze starořeckých bájí. Jistá bohyně jménem Éós prý tak milovala svého nebožského manžela Tithóna, že pro něj u Dia vyprosila nesmrtelnost. Jenže to mělo takový háček. Nesmrtelnost není věčné mládí. Tithónos sice skutečně nikdy nezemřel, leč dále stárl a nakonec se scvrkl tak, až se z něj stal cvrček. A tak prý vlastně cvrčci vznikli.
No, cvrčci takto nevznikli, ale vy jistě správně tušíte, že jde o tak řečené podobenství. Tak trochu si myslím, že se týká právě těch „nesmrtelných vět“, těch „Venuší s věčně plnými ňadry, co přežijí Prátr“. Ne že by nešlo stát se nesmrtelným. Homér nesmrtelný je. Jenže jen k tomu, aby obtěžoval v seznamech povinné četby. Lze přežít, ale nelze nezestárnout. Já vím, že ten Homér je snad i lepší než Harry Potter. Jenže si ho do vlaku nikdo nevezme. Je to snad nespravedlivé, ale je to tak. Za nesmrtelnost se vždy platí krutá daň. Vaše veliká slova se časem promění v cvrlikání, které sice je stále slyšet, ale nikdo ho už neposlouchá. Je to jen zvuková kulisa, kterou někteří sice považují za poetickou, ale většina jen zaskuhrá: proboha, mámo, zavři ty okna, nebo se z toho vrzání zblázním. Nelze mluvit k budoucnosti, lze se jen proměnit ve cvrčka, v kulisu civilizace. Co se mne týče, raději zasmrdím a zachutnám pod ruským kolem. Raději promluvit k nicotě, než cvrlikat do věčnosti.
A když jsme u toho smrdění, povídal mi tuhle výše uvedený básník, že jen napjatě čeká, kdy v těchto fejetonech začnu žertovat o vyměšování a exkrementech. Díky čemuž jsem si uvědomil, že jsem se k tomuto zásadnímu problému dosud nevyjádřil.
Mohu k tomu ze svého vědeckého langošovského hlediska říci asi toto: Lidé se dělí na vyměšovací aktivisty a vyměšovací pasivisty. Aktivisté při vyměšování tvoří, čtou, bádají, kouří, případně píší na facebook, že vyměšují a jak jim to jde. Přiznávám, že patřím mezi pasivisty, kteří při vyměšování jen vyměšují. Přesněji čumí. Ale i zde je jistý prostor pro výzkum.
Když jsem byl malý, pověsila matka na dveře našeho záchodu Lukáše Vaculíka. Celé dětství musel jsem při aktu civět na tu fotografii z časopisu Zápisník spotřebitele. Vaculíkovi se nešlo vyhnout, šmouly mi matka vedle něj nalepit nedovolila, prý mají nezdravou barvu.
Nesu si přitom celoživotní následky. Kdykoli projíždím třetím patrem, dají se mi střeva do pohybu. Ke spuštění peristaltických pohybů stačí, když přede mne někdo postaví dobrou vodu, to je pak projímavá reakce vcelku jasná. Krok se mi zrychlí také, kdykoli procházím pasáží, jakkoli s nenávistí. A to vůbec nemluvím o tom, že je celkem k posrání, že mám vítr v kapse.
Přesto jsem na klozetní pasivismus nezanevřel. Dodnes tam jen čumím, případně si nevědomky broukám, že až doteďka jsem byl jen samá bota. Ale občas si představuji, jaké by to asi bylo, kdybych tam místo čumění dokázal něco velkého. Teda rozumíte mi, nemyslím velkého tam dole, ale třeba báseň, jako můj vznešený přítel.
No jo, báseň. Jenže najděte rým na Vaculík! Žigulík? Pikolík? Katolík? Náš kapelník strýc Matalík?
Kdepak, tohle pro mě není. Já jsem spíš na ty srágory. Teda, rozumíte mi.
