Nový Prostor prodáváš už dvanáctý rok…
Taky nedávno přišla paní, že by pro mě měla práci i s ubytováním nebo lidi jen tak zmíní, že jsem přeci zdravý, tak ať jdu dělat něco jiného. Jenže nemají pravdu. Slupku mám zdravou, ale jsem důchodce, mám průkaz TP, jsem po operaci s plotýnkami…
Fakt je, že NP už prodávám nějaký čas. Začínal jsem kdysi v Hradci Králové, pak to bylo takové kolečko mezi Pardubicemi a Hradcem, dvakrát jsem zkusil Olomouc. Nakonec jsem zakotvil v Brně a mám pocit, že už tady zůstanu. Lidi jsou tu milí a hlavně se tady narodila máma, která mi před půl rokem umřela. I když vztahy nebyly dobré, cítím ji tady, a to pouto mě v Brně drží.
Nikam se tedy nechystáš?
Občas mě napadne, že bych si rád zkusil prodávat Nota Bene na Slovensku. Prostě pro ten pocit přejít z koruny na euro (smích). V jednom minulém vydání Nového Prostoru jsem také viděl, kde všude se pouliční časopisy na světě prodávají, mimo jiné i v Africe, a všechno to vypadalo lákavě. Jenom do Prahy bych asi nešel. Nedávno jsem tam byl a hledal jsem prodejce. Všichni stáli přilepení u metra a nikdo se nepohyboval vyloženě na veřejném prostranství. To by mi chybělo.
V Africe s výjimkou Jihoafrické republiky se ale už žádný street-paper neprodává. Nebyli tam lidé, kteří by si ho kupovali.
Tam je chudoba, že.
V Brně chudoba není?
Myslím, že ne. Já když prodávám u IBC, tak mám stálé zákazníky všech věkových kategorií, kteří za mnou chodí a ještě mi nechají tringeld. Někdy dostávám i stravenky. Takže bych řekl, že zase taková chudoba nebude. Lidi mají našetřeno a podle mě jsme na tom pořád ještě dobře.
Rozsvítím, kdy chci
Jak se daří tobě?
Já jsem v podstatě povýšil. Našetřil jsem si na mobil, který má osm megapixelů, ale hlavně jde o bydlení. Protože jsem začínal od Armády spásy, pak jsem bydlel různě po ubytovnách a teď bydlím u kamaráda v Lužánkách v podnájmu. Jsem v bytě, což byl můj cíl, on neumí vařit, tak uvařím, pouklízím a nestěžuju si. Mám to kousek na prodejní místo, na výdejnu Nového Prostoru i do města. Je to v pohodě.
V čem je pro tebe největší rozdíl mezi Armádou spásy a podnájmem?
Když je člověk na áčku, tak je omezovaný. Když nemůžeš spát, ven už tě nepustí. Nemůžeš si tam pořádně uvařit, musíš dodržovat jejich domovní řád… Na ubytovnách to bylo podobné, také tam bylo hodně lidí a na všechno byla pravidla. Neustále chodily kontroly po pokojích, jestli se smí nebo nesmí kouřit, rozdávaly se pokuty… To tady, když nemůžu spát, tak si kdykoli rozsvítím a třeba se kouknu na televizi. Uvařit si také můžu, kdy chci a jak chci. Je to o něčem jinačím, opravdu jo.
Jakou roli v tom pro tebe hraje Nový Prostor?
Přivydělám si, ale já to v podstatě neberu ani tak jako práci, spíš jako zábavu. Mezi lidmi jsem nejšťastnější, smějeme se na sebe, jsme tady dobrá parta a já už si v podstatě nedokážu představit, že bych to nedělal. Dneska jsem se o tom s jedním zákazníkem bavil. Kdyby Nový Prostor skončil, věřím, že bych se neztratil. Jsem takový bojovník, takže bych šel dál a něco bych si našel. Ale ti lidé, se kterými jsme už něco jako rodina, by mi chyběli. A i ta práce jako taková mi vyhovuje. Nejsou v ní píchačky a jsem svým pánem. Se zákazníkem můžu kecat klidně deset nebo patnáct minut. Zatímco kdybych byl někde na smlouvu, tak hned slyším: Dělej, co se vykecáváš, makej…
Co vím, jak prodáváš, tak bavení se s lidmi k tomu neodmyslitelně patří…
Člověk musí nabízet, mluvit, usmívat se a získat si ty lidi. Já se směju na každého, na chlapa i na babu. I když si nekoupí, třeba se za chvíli vrátí a rozmyslí se… Takhle kolem mě několikrát procházel jeden pán. „Já vás zlomím, věřte tomu!“ volal jsem na něj na dálku, ale on se vždycky smál a odpovídal: „Nezlomíte.“ A asi na popáté se to stalo. Říkám mu: „Tak co, pane, Novej Prostor, půjdem do toho?“ A on na to: „Vy jste hroznej chlap.“ A koupil si ho (smích).
Nestalo se ti někdy, že bys přestřelil?
Všechno má svou míru, nesmí se to přehánět. Prodával jsem i u dětské nemocnice, a tam se to muselo hlídat. Rodiče mají třeba děcko v nemocnici, na to je třeba dbát, vystihnout to, nabízet jinak. Například se mi stalo, že za mnou přišla paní, která mě tam viděla několikrát. Měla v nemocnici dítě a potřebovala se svěřit. Nebo za mnou asi před šesti lety, to jsem prodával u divadla, přišla ubrečená zákaznice, které našli rakovinu. Byla z toho nešťastná, tak jsem udělal to, že jsem pro ten den prodej zabalil a šli jsme si sednout na kávu a popovídali si. Ona se vyzpovídala, já ji uklidňoval a pak to dopadlo dobře. Šla na úspěšnou operaci a dodnes jsme velcí kamarádi.
Na takové emocionálně náročné příběhy nemusí mít člověk vždycky hlavu…
Já už jsem na to v podstatě zvyklý. Stejně tak se mi tolikrát stalo, že mě někdo poslal do háje nebo na mě byl sprostý… Jenže já vím, že ani to není jednou provždy. Tak třeba za mnou přišel pán a utrhl se, co by s tím časopisem měl jako dělat, jestli si s tím má vytřít prdel. A druhý den se vrátil – nejen, že se omluvil a koupil si časopis, ale ještě mě pozval na oběd. To jsou ve své podstatě lidi. Mají nárok mít blbou náladu, ten, kdo musí mít dobrou náladu, jsem já. I když to jde hůř, tak se usmívám a nenechám si zkazit náladu. Vždycky si řeknu, že když dneska není posvícení, tak si to zítra vynahradím.
Chce to oddech
Kromě prodeje Nového Prostoru se účastníš i různých mimoprodejních akcí…
Ano, například před třemi lety jsem dokonce vystupoval na módní přehlídce, kterou dělal Nový Prostor ve spolupráci s návrhářem Pavlem Jevulou. Být na chvíli za modela, to mě bavilo.
Naposledy ses účastnil projektu „Živá kniha“, mohl bys ho představit?
To vyprávím svoje příběhy studentům, středoškolákům i vysokoškolákům. Je nás tam šest a každý má svůj příběh. Já mluvím o NP, bezdomovectví a týrání. Mám deset minut na to, abych se představil, a pak mají studenti deset minut, aby se ptali. Udělají se dvě třídy, pak je přestávka a po ní další dvě třídy. A to je všechno.
Co studenty, se kterými ses potkal, zajímalo?
Dneska se mi tom zrovna nějak nechce mluvit. Právě jsem měl jet na další živou knihu, ale zavolal jsem jim a řekl jsem, že bych rád chvilku vynechal. Opakoval jsem to v poslední době snad dvacetkrát, jsou to příběhy z dětství, jak jsem byl týranej, a když se o tom každou chvíli mluví, tak to pomalu leze na hlavu. Chce to oddecha.
Když takhle vyprávíš svoje zkušenosti na veřejnosti, je to i příležitost si něco o sobě uvědomit?
Ale já už jsem si dávno uvědomil, že to stojí všechno za bačkoru. Že dětství bylo špatné, protože naši se hádali a rozváděli se… Jediné, co mi to dalo, je, že jsem se naučil vařit a dokázal se brzy sám o sebe postarat. A že mám nějakou práci a pořád něco dělám. Nebylo to jednoduché a nedá se to vymazat. Ale když jsem na té živé knize, tak si to pořád znova připomínám.
Zmínil jsi, že to chce oddech. Jak oddechuješ?
Třeba právě tak, že se o tom nebavím. Jsou chvíle, kdy má člověk taky blbou náladu, taky má krizáka, to má dneska pomalu každej. Jsou dobrý dny a špatný dny. Já si většinou řeknu, že se z toho vyspím. To dělám, když mám špatnou náladu – vyspím se z ní.
Jinak oddechuju tak, že jdu po pracovní době domů, uvařím, pak se jdu projít po městě, odreaguju se, někde se stavím na pivečko a zase jdu pomalu zpátky.
Myslíš na budoucnost?
Já ani nepřemýšlím, co bude zítra. Můžu dneska jít a porazí mě auto. Plánovat něco dopředu, to bych se nejspíš zbláznil. A navíc mám pocit, že teď ani nepotřebuju něco vylepšovat. Můj cíl byl dostat se do podnájmu a to se podařilo. Jsem spokojený a nic mi v podstatě nechybí.
___
Olda Verner (41 let) toho na sebe poví hodně, ale jedno přece jen možná nevědí ani mnozí jeho stálí zákazníci. „Ještě když jsem byl v Hradci, vyhrál jsem fotografickou soutěž,“ říká a dodává: „Dodnes rád kreslím. Kdyby mi chtěl někdo darovat něco k narozeninám, radost mi udělá i obyčejná tužka.“ Oldu můžete potkat v brněnské ulici Příkop u obchodně-administrativního centra IBC.
