Umělé rakety, německé V-2, poprvé opustily atmosféru za druhé světové války, když nahlédly do kosmu cestou na Londýn. Nenesly zatím jadernou bombu a stavěli je vězni v koncentračním táboře. Pokrok se od té doby jenom zrychlil. Přišla Hirošima, Nagasaki a zbylé vlády pokračovaly v šílené cestě ke stále efektivnějšímu ničení a odstrašování. Od padesátých let jim přitom stálo v cestě mírové hnutí, jehož logo, legendární „muří noha“ Erica Austena jako odznak kampaně za jaderné odzbrojení, vytvořilo symbolickou antitezi radioaktivního „trojlístku“, který Mezinárodní agentura pro atomovou energii ještě v roce 2007 nechala pro jistotu přepracovat tak, aby chránil opravdu i negramotné.
Z hlediska možné anihilace v případě nukleární války musel znamenat jistou úlevu rok 1957. V ten sice Sovětský svaz poprvé úspěšně odzkoušel interkontinentální balistickou raketu (slepá střela R-7 letěla 5500 km, než spadla do Pacifiku), ale zároveň začal Mezinárodní geofyzický rok, jenž se nesl v duchu sbratření. Oba bloky na jeho počest vypustily družici, Sputnik I se přitom stal prvním satelitem na oběžné dráze, a vědci z obou stran se dělili o své poznatky. Symbolem roku byl glóbus, na jehož odvrácenou stranu padá stín – avšak žádná zakreslená území na něm nenajdeme. Kapka rozumu dopadla nejprve na Antarktidu: dvanáct účastníků geofyzického roku se v roce 1959 shodlo, že oblast jižního zemského pólu zůstane místem míru. Tato úmluva o Antarktidě se pak stala příkladem pro Kosmickou smlouvu, která vstoupila v platnost v roce 1967, a do předminulého roku se k ní připojilo 113 států. Sítě práva se díky ní rozprostřely i za takzvanou Kármánovu hranici ohraničující vesmír 100 km od povrchu Země.
Státy v Kosmické smlouvě souhlasí, aby byl vesmírný prostor užíván ve prospěch všech zemí a žádná z nich přitom nemohla vznášet nároky na suverenitu nebo kosmos jiným způsobem uzurpovat. Důraz je kladen na svobodu vědeckého bádání. „Smlouva též položila základy demilitarizace vesmíru, i když státy přijaly jen některá opatření,“ řekl český průkopník kosmického práva, loni zesnulý profesor Vladimír Kopal, který se od šedesátých let minulého století účastnil jednání příslušných orgánů OSN. Státy se v tomto ohledu zavázaly, že nebudou na oběžnou dráhu umisťovat nosiče nukleárních zbraní ani jiné zbraně hromadného ničení. Tento osud má podle Smlouvy minout i Měsíc a další nebeská tělesa, na nichž však smí pobývat vojenské jednotky. Pouze stavba opevnění a instalace zbraní je zakázána.
Kosmická smlouva vytvořila legální rámec pro kosmické aktivity zúčastněných států. Nebyla ale jedinou příležitostí, kdy se šlo v minulosti setkat s občas snad překvapivou kooperací, jež však musela zředit ideologické představy o existenci dvou nesmiřitelných bloků. Již v roce 1971 se obrátila na Sověty Francie, aby pomohli s vysláním francouzsko-německých satelitů Symfonie na oběžnou dráhu. Američané to předtím zamítli s odůvodněním, že nebudou vysílat satelity ke komerčním, ale jen k experimentálním účelům. Ani na spolupráci USA a SSSR se však nečekalo do roku 1993, kdy se Rusko stalo partnerem trvale obydlené Mezinárodní vesmírné stanice (ISS), na níž je od konce amerického programu raketoplánů výhradním dopravcem personálu. Již v roce 1975 se obě velmoci sešly nad testovacím projektem Apollo-Sojuz, který přinesl první společný let do vesmíru.
KDYŽ OBRANA ZNAMENÁ ÚTOK
Myšlenka zaměřit pomocí satelitů rakety nesoucí jaderné bomby a následně je sestřelit, ještě než dopadnou, se objevovala na stolech amerických vojenských plánovačů už v padesátých letech. A není divu. S vojenským využitím vesmíru se pojily naděje na nalezení obrany před apokalyptickou jadernou zbraní. V rukou vojáků to ovšem byla naděje dvojsečná: vyjití ze vzájemného šachu „vzájemně zaručeného zničení“ znamenalo návrat k převaze jednoho nad druhým. Schopnost ubránit se protivníkovým jaderným zbraním by znamenala přinejmenším teoretickou možnost použít ty svoje, skutečně efektivní obrana by zároveň nastolila jadernou převahu. Účinný obranný systém tak byl v jistém smyslu nejdůležitější útočnou zbraní.
Už od konce čtyřicátých let pracovali američtí vědci na raketě nazvané po starořecké bohyni Niké, která měla být schopna sestřelit sovětské bombardéry s jadernými bombami. Pak ovšem přišel rok 1957: po již zmíněném vyzkoušení první sovětské mezikontinentální balistické střely Američané pochopili, že ze Země nosič sovětské jaderné bomby nezaměří. A tak již od roku 1958 bádaly tisíce nejlepších amerických vědců v přísně tajném programu na projektu stovek satelitů umístěných ve vesmíru a nazvaných zkratkou a zároveň ženským jménem Bambi. Ty měly být schopny aktivovat raketu, která by dokázala nepřátelskou balistickou střelu zničit ještě během letu. Experimentovalo se s kdečím, s lasery i střelou, která měla svou účinnost zvýšit velkou sítí ocelových drátů. Už od počátku šedesátých let se ale objevovala kritika – např. fyzik a poradce Pentagonu Ralph E. Lapp už roku 1962 upozornil, že náklady na funkční raketovou obranu by byly nedozírné a profitovaly by z nich soukromé společnosti. Právě ty se ovšem nezastavovaly v rozletu – např. jedna studie z té doby od firmy Lockheed navrhovala umístit na oběžné dráze na 3000 bojových stanic, každou vybavenou hlavicí s trhavinou o síle čtyř megatun.
Právě roku 1962 došlo na první velké testy, a to nad Havajskými ostrovy. „Obloha začala mít fialovou barvu, pak oranžovou a nakonec červenou. Nebe se naplnilo podivným světlem,“ vzpomínal na to po letech jeden očitý svědek. Přestalo fungovat pouliční osvětlení – úder zničil místní elektrickou síť.
O rok později byl celý projekt zpomalen – Pentagonu začalo docházet, že aktivity, ve kterých se utopily miliardy dolarů, možná nemusejí nikdy přinést výsledky. Dnes se vědci vesměs shodují, že by je s tehdejší technikou skutečně nepřinesly. Pro obě strany studené války znamenala značnou úlevu smlouva, kterou USA a SSSR podepsaly roku 1972 a která znamenala výrazné a vzájemné omezení systémů protiraketové obrany. Obě strany totiž uznaly, že takové systémy jsou neobyčejně nákladné, s nejistým výsledkem, který by navíc i v případě úspěchu byl kontraproduktivní – úspěšná protiraketová obrana by jen roztočila další kolo závodů o to, kdo vytvoří co nejúčinnější útočnou zbraň. Útok s obranou v podmínkách jaderné války splývaly v jedno a jako jediné řešení viděli tehdejší vůdci obou bloků nastavit jim společné meze.
NÁVRATY ŠTÍTU
Situace vydržela jedenáct let. Pak, roku 1983, vyhlásil americký prezident Ronald Reagan, Strategickou obrannou iniciativu, jíž se s jistou ironií začalo brzy říkat podle populárního seriálu „Hvězdné války“. Prezident bez ohledu na dohodu se Sověty vyhlásil rozhodnutí chránit americké území „mírovým štítem“, s množstvím senzorů umístěných na Zemi i v kosmu. Cílem bylo ubránit Ameriku před sovětským jaderným úderem. Futuristické vize plné laserů, senzorů a satelitů s termografickými kamerami byly na první pohled nepopiratelně impresivní.
O účinnosti plánovaného systému ovšem panovaly silné pochyby. Americká fyzikální společnost došla roku 1987 k závěru, že skutečně účinný štít nelze se stávající technologií sestrojit a jen výzkum toho, zda je vůbec možný, by si vyžádal dalších deset let. Z vojensko- technického hlediska se tedy jednalo o podobné fiasko, jako v případě předchozích iniciativ. A přece bude mít na rozdíl od nich patrně už jisté místo v učebnicích. I když totiž zůstala nedotažená a neúspěšná, sehrála svou roli v Reaganově politice a především se stala součástí převládajícího vyprávění o studené válce. Podle něj USA „uzbrojily“ Sovětský svaz, způsobily v něm vnitřní změny a nakonec jeho rozpad tím, že projektem hvězdných válek demonstrovaly drtivou převahu, případně ji alespoň dokázaly předstírat natolik věrohodně, až to vedlo k zastrašení a demoralizaci „siloviků“ v sovětském vedení.
Vyprávění je to přesvědčivé a má jasnou pointu, mnozí autoři jej ale zpochybňují. Například přední historik komunismu Archie Brown se přiklání spíše k hlasům, které tvrdí, že Sověti nikdy nevěřili, že by „hvězdné války“ mohly fungovat a skutečně zabránit jadernému útoku. Pokud se něčeho obávali, pak především toho, že ohromné investice do výzkumu a vývoje spojené s hvězdnými válkami dají USA technologický a ekonomický náskok. Brown připomíná, že jazyk konfrontace, s projektem „hvězdných válek“ spojený, jestřáby v sovětských strukturách spíše posiloval, než oslaboval; do slabší pozice stavěl naopak ty, kdo jako Gorbačov chtěli Sovětský svaz reformovat. Prostor k tomu dostali až díky přechodu od protiraketové obrany k uvolňování napětí a odzbrojovacím smlouvám.
Po skončení studené války se program hvězdných válek ocitl na vedlejší koleji. Bush starší jej chtěl globalizovat, Clinton jej přejmenoval a americkému daňovému poplatníkovi přestávalo být jasné, proč tento futuristický způsob přerozdělování veřejných peněz soukromým firmám platit. To ovšem změnilo 11. září 2001 a představa, že se jaderné zbraně dostanou do rukou teroristů či darebáckých států. Otázka, zda by se v takovém případě jednalo o sofistikované systémy balistických raket, se už příliš neřešila a rok po 11. září vyhlásil prezident Bush ambiciózní plán protiraketové obrany. Jedním z významných dějišť debaty o protiraketové obraně se stala v letech 2006–2009 i Česká republika, kde měl být umístěn radar jako jedna z komponent systému. Tentokrát už to mělo doopravdy fungovat…
Víc než o fungování a smyslu celého systému se ovšem diskutovalo o českém vztahu k USA nebo o traumatech z dosavadních pobytů cizích vojsk. Argumenty, že jaderná převaha USA by mohla být vnímána Ruskem jako hrozba, se ocitaly pod stolem s poukazem, že systém přece není zaměřen proti Rusku, ale proti Íránu, Severní Koreji, Al-Káidě… Dnes se naopak hovoří o tom, jakou chybou vzhledem k vývoji v Rusku je, že tu radar nemáme a že to celé beztak zmařili ruští agenti. Otázkou ovšem zůstává, k čemu přesně by nefunkční systém, který vyvolává hlavně obavy a další zbrojení, přesně byl.
VESMÍR NA ROZTRHÁNÍ
Kde si uděláme dovolenou? Pojedeme na Slapy, poletíme na Island, nebo se vypravíme rovnou do vesmíru? Může se to zdát přehnané a třeba i je. Ale od roku 2001, kdy podnikl první turistický výlet do kosmu americký miliardář Dennis Tito, jej následovalo dalších sedm výletníků a první podnikavec sestavil model měsíčního hotelu v měřítku 1:3.
Takzvaný vesmírný turismus je jen jedním z výrazů komercionalizace vesmíru, která se projevuje nejpozději od konce 20. století. Co vesmír pro globální kapitalismus znamená? Do značné míry je už dnes jeho součástí – bez satelitů na oběžných drahách, zajišťujících komunikační systémy a poskytujících práci řadě lidí, by se ekonomika v dnešní své podobě zastavila. Zároveň ale zůstává jeho vnějškem – potenciálním zdrojem energie a investiční příležitostí při klesajícím výnosu kapitálu na povrchu vytěžené Země.
Zatímco napříč kontinenty aktuálně obchází ekonomická recese, vesmírné odvětví příznačně posiluje. Kosmický průmysl včetně příslušných kapitol ve veřejných rozpočtech vzrostl v krizovém roce 2009 o sedm procent na 261 miliard dolarů. „Vesmírné odvětví zaznamenává návrat. Celkové množství materiálu dopraveného do kosmu se za posledních sedm let zdvojnásobilo,“ rekapituluje zpráva ASD- -Eurospace z roku 2011. Národní státy hrají v tomto návratu stále určující roli, avšak soukromé firmy, které dovedly části vesmírných programů zprivatizovat, zvyšují svůj podíl. „Veřejné instituce a privátní subjekty nyní sehrávají srovnatelnou úlohu,“ uvádí ASD-Eurospace. Aktivitu nestátních subjektů ve vesmíru předvídala už zmíněná Kosmická smlouva, i když odpovědnost za ni přenášela na bedra příslušných států. „Šlo o jistý kompromis mezi těmi, kdo chtěli rezervovat vesmírné aktivity pro národní vlády a mezinárodní organizace (což byla v té době realita), a těmi, podle kterých měly právo na vesmírnou aktivitu i nevládní aktéři,“ zmínil profesor Kopal. Spolu s nárůstem vlivu privátního sektoru pak vyvstala skupina kosmických právníků, která klade nové otázky: je-li ve vesmíru vyloučena národní suverenita, musí v něm být nutně vyloučené i soukromé vlastnictví? Podle jednoho návrhu by měly být uzavřeny dohody, které umožní soukromě vlastnit pozemky v okruhu téměř sedmi set kilometrů kolem původní základny. Přínos pro lidstvo, kterým se ani soukromý byznys v duchu kosmické smlouvy nepřestává zaštiťovat, by tak byl vykoupen pozemky zhruba dvacetinásobné rozlohy České republiky.
„Spory o území“ přitom nejsou jen hudbou budoucnosti. Za v současnosti nejlukrativnější statek vesmíru bývá považován takzvaný geostacionární orbit (GEO), zhruba třicet kilometrů široký pruh, jenž se nachází necelých 36 tisíc kilometrů nad rovníkem. Satelity, jež jsou do tohoto kapacitně omezeného prostoru vynášeny, se pohybují rychlostí rotace Země, takže se z pozemského pohledu jeví jako nehybné a antény, které z nich přijímají signál, se za nimi nemusejí otáčet. Jen ze tří satelitů na GEO je přitom možné sledovat celý povrch Země. V roce 1976 vzneslo osm rovníkových zemí nárok na rozhodování o obsazenosti této oběžné dráhy, ale nikdo jej nevzal vážně.
Kam až může zajít komercionalizace vesmíru, jež se aktuálně dotýká třeba i Měsíce s jeho nerostným bohatstvím a na Zemi vzácným heliem-3, tolik vhodným pro jadernou fúzi? Nároky na výlučné vlastnictví obvykle nepodporuje jen litera zákona, ale také zbraně a moc, která je vymáhá. Galaktický kapitalismus slibuje řešení vezdejších problémů. Není ale ve skutečnosti spíš rozšířením krize do vesmírných rozměrů?
