Mění se režimy, měny i jídlo, které odborníci označují jako to nejzdravější. Střídají se módní vlny, to, co je „in“ a co je „out“, co stojí za to vidět a co ne, kdo je blbec a kdo není. Volný čas kultury znalých lidí byl vždy zběsilou snahou alespoň elementárně se zorientovat v produkci soudobých nýmandů, aby jako celoživotní intelektuálové mohli na smrtelné posteli s uspokojením konstatovat, že „já to přece říkal už tenkrát“. Takto se to dalo provozovat po mnoho generací dozadu. Jenže časy, kdy byla kultura jasná jako fotbalové utkání, kde stál „Gott vs. androš“, dnes připomínají pohádku o venkovu před nástupem industrializace, kterou v televizi sleduje úředník byrokratického kolosu snící svůj sen o nezkaženém životě v obklopení králíků a slepic.
ORIENTACE NADE VŠE
Veškeré komplikace začnou vždy, když se rozšíří vzdělání a různé představy o světě, které si častokrát dokonce odporují. Síla osmdesátkových superstar ve všech oborech, které dali svým fanouškům léta zbožného uctívání bez zbytečných rozporů, se začíná ztrácet v propadlišti dějin. V normalizovaném Československu byl hvězdný princip ještě posílen cenzurou a black listy s nepohodlnými umělci. To na jednu stranu způsobovalo, že Hanzlík nejspíš trpěl se svými čtyřmi stovkami natáčecích dnů ročně přepracovaností a syndromem vyhoření a Karel Gott se zhruba někdy v těch letech zbláznil, na druhou stranu ale tehdy aspoň nezabralo publiku čas se v kulturní produkci zorientovat. Lidé – a to ani ti od knih, od kterých se očekávají v této oblasti nadprůměrné výkony – se nedostávali do trapných situací, kdy by jen tápali a ke jménu u stolu probíraného režiséra neměli co říct. Hanzlíkova přepracovanost se nakonec účinně umělecky odrazila v roli depresivního doktora Jandery v seriálu Sanitka a samizdatové plátky uspokojily ty náročnější, aniž by je však příliš informačně zahltily.
S tím, jak blednou hvězdy, a naopak nesnesitelně roste počet lidí, kteří „to taky zkoušej“ a některým se docela daří (nebo to o nich aspoň někdo říká), se míra možných znalostí o umění a kultuře jako celku rozšiřuje víceméně donekonečna. Díky internetu je pak z této nekonečnosti možné čerpat. Roli „znalce, který ví“ už v žádném případě nemůže hrát právník s předplatným jednoho literárního časopisu. Musí nastoupit expert zcela jiných kvalit, bez práce a s dostatkem času nebo s prací přímo v oboru.
KULTURA - NEPLACENÝ FULL-TIME
Vedle stále většího množství produktivních a něco tvoř ících lidí se naneštěstí roztrhl pytel i se samotnými aktivitami, které se považují za hodné zájmu, což situaci nadále nadmíru komplikuje. Byť se žádný pomyslný kánon nestihne ani ustavit, čili žádná znalost není povinná jako dř ív, tekutý kánon je náročnější na zvládnutí i pro ty, kdo jej sami vytvářejí. Nestačí vědět a znát, ale je potřeba i permanentně zařazovat sebe sama tak, abyste k probíranému tématu zaujali vždy takový postoj, kter ý odpovídá tomu, za co sami sebe považujete. Aby toho nebylo málo, opakující se návraty retra mezi kurátory, muzikanty a popsociology stanovují požadavek i na aspoň elementární orientaci v minulosti. Nezvladatelnost dosáhla zcela nových met.
Za takto rozdaných karet to každý prostě po čase vzdá. „Jsem barbar,“ řekne si nakonec s úlevou každá kancelářská krysa a místo namáhavé cesty ve starém kabátu směrem na vernisáž zasedá spokojeně k plazmové televizi s třicetipalcovou úhlopříčkou. Moderátor Jan Kraus mu ve svém pořadu přečte, co ho pobavilo na internetu, a hlava úředníka si tak v klidu odpočine od pracovních starostí. Stejnou strategii si ale nemůže vybrat prekarizovaný pisálek, kterému otázku: „Co posloucháš za muziku?“ položí i v případě, že to v oboru vzdá a půjde se ucházet o místo barmana v nějakém aspoň trochu cool podniku.
Nepřehledná situace kulturního provozu ale rodí i povolání, a to dokonce i taková, ze kterých mají opravdoví lidé opravdové peníze na účtech. Sice ne moc, ale pokud nejsou příliš ambiciózní, můžou s nimi v černém roláku honit vodu víceméně až do důchodu. Oprávněná rodičovská obava o to „co s tím bude dělat?“ se tak často mění v hrozivé zjištění, že „on to fakt bude dělat!“, které znamená, že piplaná ratolest u svých nesmyslů zůstane už nadobro. Naštěstí pro blaho rodinných krbů některé profese se odehrávají pod klenbami a hlavičkami věhlasných institucí, které znějí lahodně i usedlému uchu. Nakonec i Eric Idle z Monty Pythonů uspokojil své rodiče až tehdy, kdy jim řekl, že pracuje v BBC, což pro ně znamenalo přiměřenou prestiž, pravidelný příjem a do budoucna jistý důchod. Co tam pak dělal za blbosti, už bylo vedlejší.
KONEC HVĚZDNÉ EXTÁZE
Velké soubory informací z kultury se nakonec scvrkávají na funfakty, kterými jedinými rozesmějete okolí, a jedině na rozporuplném detailu v tvorbě či životopisu středně významného umělce dokážete obhájit svoje tvrzení o jeho zavrženíhodnosti nebo naopak nebývalé kvalitě. Bizarnost hodnocené tvorby a přímý vztah k obyčejnosti, kdy navíc každého aspoň trochu znáte, tak zasazuje poslední ránu nedosažitelné velikosti. Odkouzlení umělci se nemohou stát hvězdami a nenabídnou prostému lidu ani velké příběhy, jako byl takřka starozákonní boj Vondráčkové s Kubišovou o povahu normalizace a jejich nepovedené usmíření po revoluci, to vše navzdory tomu, že se vlastně měly holky vždycky rády. Zbožňovaní pitomci byli demaskováni jako pitomci, což technicky brání jejich dalšímu zbožňování. Bulvár tak musí žít z prostého posměchu a přestává nabízet utěšující iluze o lepším, frivolním životě kdesi nahoře. Spadlé růžové brýle tak dávají nahlédnout jen do nudného světa kreténů s pseudoproblémy a naprosto scestnými představami o sobě samých. Po deziluzi z politiky tak můžeme sledovat vlastní životy ve všech rozměrech jejich ubohosti napříč společenskými skupinami.
Autor je šéfredaktor blogu Prigl.cz.
