Stala se jí znovu nedávno, když fenomenálně uspěla v soutěži Český lev a získala sošku nejen za nejlepší film, ale také za nejlepší herečku v hlavní roli, režii, scénář, kameru, zvuk a střih. „I Českého lva nám ukradli cikáni,“ začalo se brzy vtipkovat na facebooku.
Ten snímek převyšuje většinu českých filmů prostě tím, že nám strčí obličej rovnou do tvrdé reality. Vezme nás na výlet do světa chudých Romů, „sociálně vyloučených“, jak říká odborný žargon. Potkáme toho hodně, snad až příliš mnoho na jeden film – byznys s ubytovnami, nenávistné pochody, lichvu, ponižování na sociálce, bezvýchodnost.
Tolik sociálních problémů, že se člověk až musí ptát, do jaké míry se mezi nimi vůbec může rozvinout skutečný příběh a do jaké míry jsou jednotlivé postavy spíš jen věšáky na sociální problémy a nositeli správných či nesprávných reakcí na podněty. Neherečka Klaudie Dudová hraje skvěle – ale hraje člověka, uvěřitelnou postavu? Nebo je spíš nesnesitelná a neuvěřitelná, a to právě tím, jak se za všech okolností snaží o „cestu ven“, neustále odhodlaná vybřednout a chovat se správně, přesně podle toho, jak to učí příručky a dobré rady sociálních pracovníků? Ani talent Klaudie Dudové nedodá její postavě na životnosti, většinou je využitý hlavně k okřikování jiných postav, že se nechovají dostatečně správně, a tak se vlastní vinou udržují v problému. I když se snažíte, stejně se přistihnete při tom, že úplně nevěříte, že se někdo v reálném světě a v takových podmínkách chová takhle… předpisově. Spíš si kladete otázku, proč by vůbec měl? Snad se Cesta ven stane pozvánkou k tomu, abychom v „sociálně vyloučených“ viděli lidi s jejich vlastními příběhy, ne věšáky na problémy, které se mají chovat „správně“, aby se dostali „ven“.
