Zabýváte se medicínskou antropologií. Co si pod tím představit?
Jde o disciplínu v rámci sociální antropologie, která se zjednodušeně zabývá kulturou medicíny. Tím, co medicína obnáší, jaké má významy a jaké z ní v daném prostředí plynou důsledky. Kritické medicínské antropologii pak jde o způsoby, jak prostřednictvím medicíny interpretovat společnost. Zajímá se o mocenské vztahy – třeba mezi pacientem a lékařem, nebo farmaceutickou firmou a lidmi, na nichž testuje léky. Sleduje i to, jak pohyb kapitálu ovlivňuje péči a také nerovnosti v rámci medicíny – z čeho plynou a jak je změnit.
OSADY OPŘEDENÉ STEREOTYPY
V rámci své specializace jste před několika lety zavítala i do romské osady na Slovensku...
Mezi lety 2009 a 2010 jsem v jedné početné osadě na východním Slovensku prováděla etnografický výzkum. Žije v ní několik tisíc lidí, ale víc už ji z etických důvodů specifikovat nechci. Strávila jsem tam jedenáct měsíců zkoumáním tzv. reprodukčního rozhodování.
Jela jste tam od začátku s tímhle plánem?
Původně mě zajímala otázka nucených sterilizací. V té době to bylo hodně aktuální téma. Zrovna probíhaly soudní spory na evropské úrovni se sterilizovanými romskými ženami, z nichž část dostala odškodnění několik tisíc eur. Nepodařilo se mi ale sejít se s žádnými lékaři, kteří by je prováděli, takže jsem od toho tématu upustila.
Jak ženy nucené sterilizace vnímaly?
Podařilo se mi udělat rozhovory se ženami, které sterilizaci postoupily dobrovolně i nedobrovolně. Na druhou stranu může být těžké mezi tím rozlišit. Když je vám osmnáct, zavolají vás hromadně na obecní úřad, kde vám slíbí hrozně moc peněz a všemožné výhody, když se necháte sterilizovat, nemusíte ani pořádně vědět, s čím souhlasíte.
Mluvila jsem se ženami, které měly jedno dvě děti. Nechaly se sterilizovat a pak toho hrozně litovaly a chtěly to zvrátit, což nebylo možné. Jiné ženy to zase viděly tak, že děti už měly, takže je vlastně dobře, že k tomu došlo. Působilo to na mě jako zpětná racionalizace a způsob, jak se s tím vyrovnat. Třeba to tak opravdu prožívaly a sterilizace jim umožnila zaměřit se v životě na jiné cíle. Část žen, s nimiž jsem mluvila, zase říkala, jaká je škoda, že dnes už se za ten zákrok neplatí. Existují i ženy, které dodnes sterilizaci po určitém počtu dětí dobrovolně podstupují. Není to tedy černobílé.
Na co jste při výzkumu reprodukčního rozhodování v osadách přišla?
Zajímalo mě, jak je v rámci osady reprodukce stratifikovaná. Jinými slovy, kdo má děti a proč, jestli je plánuje, případně proč je nechce a co všechno tohle ovlivňuje a jaký dopad má podobné rozhodování na životy lidí.
Romská reprodukce je opředena mnoha stereotypy. Mají hodně dětí, protože je to součást jakési nedefinovatelné romské kultury, říká se. Myslím ale, že takhle jednoduše se na to dívat nejde. Reprodukční rozhodování je hodně různorodé v osadě, stejně jako kdekoli jinde. I v rámci osady jde o hodně třídní fenomén a mezi různými vrstvami bývá v tomhle ohledu propastný rozdíl.
Třeba v Maďarsku proběhly před nedávnem výzkumy, které ukazují, že je vysoká fertilita v jedné romské osadě ryze novodobým fenoménem. Ničím, co by vznikalo dlouhodobě. Zkrátka jde o nový trend mezi děvčaty. Autorka výzkumu pak na srovnání s jinou osadou ukázala, že fertilita klesá úměrně blízkosti nějakého centra, kam lze před životem v osadě uniknout. Neřekla vlastně nic jiného, než to, co všichni víme – čím větší mají lidé možnosti, tím více se jejich reprodukční rozhodování vymyká tradici a v důsledku klesá i jejich plodnost.
Hrají roli v rozhodování i generační rozdíly?
Podle jednoho výzkumu, který pátrá tímhle směrem, se v posledních generacích počet dětí v osadách na východním Slovensku omezuje na pět či šest. Když jsem se bavila s holkama, které děti neměly, bylo jim patnáct, šestnáct, tak mi většina říkala, že za ideální počet považuje čtyři pět dětí. Dost se to ale mění a závisí to na pozici rodiny v rámci komunity. Jedna z věcí, kterou chci svým výzkumem ukázat, je to, jak různorodý fenomén romská reprodukce je. Nedá se tedy rozhodně říct, že by všichni chtěli mít hodně dětí. Pravda ale je, že jako bezdětná jsem byla v osadě považována za velkou anomálii (smích).
Handikepovalo vás to?
Tak trochu asi ano. Jednoznačně to bylo něco, co mí informátoři pořád řešili – kdy už budu mít dítě. Svým způsobem mě i litovali. S některými nejbližšími rodinami jsem pořád v kontaktu a tohle se vyvážilo, až když jsem porodila. Už mě neberou jako teenagera, ale víc jako dospělého člověka (smích).
Strašně těžko se vysvětlovalo, že děti nemám, protože mě baví moje práce. Když pracujete jako uklízečka nebo na stavbě, koncept kariéry nedává smysl. Nemá ani moc smysl se to snažit vysvětlit, protože to nikoho nezajímá. Nicméně teprve od doby, kdy mám sama dítě, jsem opravdu pochopila jejich argumentaci, proč je fajn děti mít. Častokrát jsem v terénu slýchávala, že děti znamenají štěstí. To samozřejmě vnímáte – vidíte, jak obrovskou radost jim dělají. Zároveň jsem ale viděla, jak obrovské starosti pro ně děti představují, takže jsem to brala s rezervou. Teď už tomu úplně rozumím. Sama to žiju.
Je možné tenhle zážitek štěstí přeložit i do výzkumného jazyka?
Určitě, dnešní antropologie se už nesnaží schovávat za nějakou domnělou objektivitu, antropologové naopak subjektivní prožitky a pocity odhalují, ukazují je tím, z jaké perspektivy se vyjadřují.
Co vás během vašeho pobytu v osadě nejvíc překvapilo?
Nejspíš to, jak se mi tak trochu rozbil koncept reprodukčního rozhodování. Jedná se o komplexnější fenomén, než jak já jsem si jej původně představovala. Jak to rozhodování vzniká? Ve chvíli, kdy se začnete bavit o dítěti? Nebo naopak už jen tím, že se o tom nebavíte? Málokdo má nějaký moment, kdy si řekne: tak, teď budeme pracovat na dítěti. Moje zkušenost je taková, že se děti přihodí stejně nahodile v osadě, jako v jakékoli jiné sociální třídě. Když se podívám na své známé, mnoho dětí se narodilo jenom proto, že k tomu shodou okolností došlo. Většina těch párů ve střední třídě pak po jistém počtu dětí už další nemá, ani náhodně, a stejně tak je to i v osadě. Je ale hrozně těžké říci, co to reguluje. Nejsem si jistá, že zrovna vědomé rozhodování.
Obecně reprodukční strategii máme všichni, rozhodujeme se podle různých faktorů, zčásti finančních, zčásti individuálních, zčásti kulturních nebo podle různých tlaků. Máme různé touhy, různé pochyby. Mě tehdy dost zajímalo, jak právě tohle vypadá v osadě. Teď si myslím, že jde vlastně v principu o velmi podobný fenomén jako všude jinde. Jen ho třeba ve střední třídě ovlivňují jiné faktory – finanční, přístup k antikoncepci, ke zdravotní péči, informovanosti atd.
Zmínila jste antikoncepci. Jde v osadě o běžnou věc?
Ano, antikoncepce se v osadách běžně užívá. Zaznamenala jsem velký zájem manželů a partnerů o reprodukční současnost a budoucnost rodiny. Muži aktivně přemýšlí, kdy a kolik mít dětí. Antikoncepci řeší a někteří jsou ochotni používat i bariérové metody. Ten obraz je znovu dost rozmanitý. V rámci intimních vztahů ženy i muži vyjednávají o způsobech antikoncepce a počtu dětí, což ovšem neznamená, že se na tom vždy dokáží shodnout. Nicméně v zásadě Romové přemýšlí a řeší úplně stejně jako gádžové, jestli mít děti. Přestože si to spoustu neromů nemyslí.
Zajímavé je také zkoumat, jak reprodukční rozhodování ovlivňuje sociální politika státu. Stát se odjakživa snaží zvýhodnit při reprodukci jistou část společnosti na úkor jiných. Takovou, která zapadá do jeho představy o své ideální podobě, třeba co do barvy kůže. Do té Romové jednoznačně nezapadají.
Co třeba taková asistovaná reprodukce?
Mí informátoři o ní měli povědomí, překážkou ale byly zpravidla peníze. V osadě se řešila i mužská neplodnost – znala jsem třeba několik párů, kde muž podstupoval vyšetření plodnosti a bral léky na její posílení. Tedy nejen lidé disponující větším sociálním kapitálem se rozhodují o své fertilitě a aktivně ji ovlivňují. Dělají to i chudí Romové, přestože jsou nejčastěji zpodobňováni jako oběti svých tradic a „přespříliš plodných“ děloh.
ÏNTIMITA SE SNADNO VYTRATÍ
Mohla byste popsat, jak vypadal váš den v osadě?
Klasickou antropologickou metodou je takzvaný hanging around (smích). To ale neznamená, že bych se jen poflakovala, vždycky jsem měla nějaký výzkumný plán nebo se snažila nějak zapojit do života osady.
Bylo těžké se adaptovat na jiný rytmus, než jste byla zvyklá?
Zpomalení tempa dá člověku zabrat. Zkouknete miliardu telenovel, protože v osadě, podobně jako téměř všude jinde, se toho zas tolik zásadního neděje. Hrozně často jsme se třeba bavili jen o tom, že je nuda. Zpočátku jsem pořád doufala, že už přijde nějaká zásadní věta, která všechno osvětlí. Ono to tak ale nefunguje. Občas jsem se cítila do těch interakcí natolik ponořená, že se mi začal ztrácet výzkumný záměr. Zúčastněné pozorování může být zákeřné, když vedle něho nemáte normální život.
Smutný a bolestivý byl pak návrat z osady. Něco ze sebe jsem tam nechala a současně jsem měla problém se orientovat ve svém původním životě a světě.
Kolem čeho se, krom nudy, řeč točila nejčastěji?
Podstatné je, co se bude ten den vařit, to je taková klasika. Vaří se třikrát za den a přikládá se tomu velká důležitost. Nosila jsem třeba zprávy, co se vaří jinde. Počet jídel bývá docela omezený, takže inspirace přijde vhod. Jinak takové ty běžné věci – děti, jestli někdo vyhrál ve sportce, dávky, kdy se bude uklízet, kdy se půjde do obchodu...
Co vztahy?
Spíš výjimečně. Ono to ani moc nejde, protože v domácnostech jsou děti a chodí dost návštěvy, takže bývá hrozně těžké být alespoň chvíli mezi čtyřma očima. Dělalo mi to potíže i během rozhovorů na jiná témata – děje se toho pořád tolik, že se intimita snadno vytratí.
Sama teď máte roční dítě a přitom pracujete. Je pro vás snadné obojí skloubit?
Dělat jedno či druhé by bylo určitě jednodušší. Za svět sám pro sebe považuji hlídání. Ještě před rokem jsem o tom nic nevěděla a teď to naplňuje můj život (smích). Chodíme do takového coworkingového centra, což v překladu znamená sdílené kanceláře, kde jsou v jedné místnosti děti do tří let, o které se starají chůvy. Můžete dítě zajít kdykoli zkontrolovat, nakojit nebo pohladit, a pak se zase vrátit k práci. Stojí to moře peněz, ale co naplat, jinak to nejde. Babičky nemáme v Praze a nedokážu si představit, že nechám dítě na osm hodin s někým cizím.
***
Edit Szénássy (*1981) je slovenská antropoložka maďarského původu. Vystudovala Americká studia se specializací na gender studies. Zabývá se kritickou medicínskou antropologií, zejména reprodukcí a populační politikou. V letech 2009 až 2010 strávila rok v romské osadě na východním Slovensku, kde zkoumala reprodukční rozhodování místních obyvatel. Momentálně se věnuje výchově ročního dítěte a externě spolupracuje se Sociologickým ústavem na výzkumu týkajícím se základních lidských práv.
