NP č.453 > Téma číslaMateřství není bezmocApolena Rychlíková

Zápisky z nejvyššího stádia seberealizace.

Byl počátek zimy roku 2012 a v kuchyni žižkovského autonomního infocentra se nervózně tísnilo kolem dvacítky dospělých. Většina z nich se připravovala na vstup do zatím neprobádaného světa „otců a matek“. Postupně nahlas zdůvodňovali svou přítomnost na místě. „Rodičovství by nemělo znamenat naši privatizaci,“ zaznělo takéa tohle vyjádření výstižně popsalo odhodlání většiny přítomných nenechat se po narození dítěte „vyřadit“ z veřejného života. A tak vzniklo MamaTata. Alternativa ke klasickým představám o úloze rodičů, sebevzdělávací platforma a kočárkový předvoj všelijakých demonstrací.

 

VYTĚSNĚNÉ TĚHOTENSTVÍ

Já, tehdy třiadvacetiletá, jsem byla někde v půli těhotenství a vůbec mi nedocházelo, jak se můj život promění. Zpětně si myslím, že jsem se k tomu postavila s vytěsňovací taktikou. Prostě jsem si nepřipouštěla, že jsem těhotná. Chodila jsem do školy, pracovala, v pátém měsíci odjela chránit Romy před vystěhováním na ubytovnu do Krásného Března, připravovala autorský ročníkový film – příznačně nazvaný RODINA. V osmém měsíci jsem natáčela pro seriál Expremiéři díl o Mirku Topolánkovi, chodila s ním hodiny po Brdech, televizním autem pendlovala po ose Praha-Ostrava-Brno-Praha. Večery jsem až do rána trávila na koncertech a prostě tak normálně fungovala jako dřív. A potom jsem 25. 5. 2013 porodila dceru René.

Bylo to v době, kdy v Istanbulu hořely parky, u nás dodělávala Nečasova vláda a víkend co víkend se na severu chodilo „na Cikány“. Účast na některých akcích jsem zvládala až tvrdohlavě – snad pět dní po porodu jsem už demonstrovala před tureckou ambasádou. Radost z narození dítěte ale byla v té době narušována určitou „bezmocnou odpovědností“ – novým pocitem, který jsem do té doby nemohla vůbec zažít. Jakkoliv banálně zní zjištění, že už navždy zůstanete jako rodič s dítětem provázaní, myslím, že prvotní šok z míry oné odpovědnosti zažije každá matka. Je to paralyzující pocit. Ležela jsem tehdy s několikadenní René v posteli a očima hltala televizní zpravodajství. Především každotýdenní pokusy o pogromy i v oblastech, které mají k nálepce „sociálně vyloučená“ daleko (třeba sídliště Máj v Českých Budějovicích), ve mně vyvolávaly až panický strach. Jednak jsem se těžko smiřovala se skutečností, že nemůžu pomoci na místě, a také mě ona míra nenávisti děsila víc než kdy jindy – už jsem nebyla sama. „Co když jsem právě porodila dítě do světa, který pro něj nebude bezpečný?“ honívalo se mi tehdy psychoticky hlavou.

 

MOCI SE POTKAT

Většina z rodičů kolem mě se pohybuje v blízkosti různých aktivistických hnutí. Právě touha po žité alternativě nás koneckonců svedla dohromady do MamaTata. Historicky první squatterská obsazovačka s dětskou spoluúčastí se odehrála v půlce června 2013 na pražském Žižkově. V radostné atmosféře se vniklo do léta prázdného domu v Řehořově ulici – my, rodiče, jsme vyhnali z jedné místnosti kuřáky a přetavili ji na dětský koutek. Do prachu se položily deky, z projektoru se pouštěl Krtek. I když jsem tam zvládla vydržet jen necelé dvě hodiny, při pohledu na zbytek lidí v baráku mi došlo, co se děje. Najednou jsme normalizovali angažovanost i rodičovství.

Hlavní náplní MamaTata bylo vzdělávání zdola a pravidelné setkávání. Možnost vidět, že stejné problémy, s jakými se potýkáte vy, zažívá i někdo jiný a řeší je úplně jinak (nebo třeba stejně), pomáhá držet si odstup a nadhled. Když jsem ještě měla dost nesnesitelného pediatra, který na mě poslal sociálku, navzdory tomu, že odjakživa drobná René byla zdravá (nemám mu to za zlé, z jeho pohledu jsem měla skoro podvyživené dítě a on za něco takového nechtěl nést odpovědnost), bylo hrozně důležité moci své obavy s někým sdílet a neslyšet přitom pořád dokola, jak svou neschopností ohrožujete dítě. Tam, kde většina matek zůstává v izolaci, ať už vinou rigidního společenského pohledu na mateřství či ze své vůle, a ke sdílení jim slouží hlavně internet, jsme měli co čtrnáct dní společná setkání, jindy karnevaly nebo squatterské akce. Řešili jsme očkování, výživu, vzdělávací metody, ale co bylo hlavní – nereprodukovali jsme jen cizí normalizované představy o tom, jak je to správně.

Když se při pohledu na René zamýšlím nad tím, co je vlastně mateřství, z mysli se noří slovo „seberealizace“. Taková, která se rodí ve chvíli, kdy si naplno dokážeme připustit fakt, že odpovědnost za dítě není bezmocí někam nejít a něco nemoct dělat, ale nedozírnou mocí někoho bezmezně milovat a se vší opatrností ho vybavit na život. Je kolikrát těžké si to uvědomit, ale je to tak. Mateřství je nejvyšším možným a nejtrvalejším stádiem seberealizace.

 

***

Na našem posledním společném MamaTata výletě na hory (žádný sníh, zato spousta bahna) jsme každý večer vyčerpaně hleděli na desítku pobíhajících dětí. Už dávno neřešíme očkování, výchovu nebo stravu. Trpělivě čekáme, až děti usnou, abychom si v klidu mohli dát pivo. Jsme už spíš „MatkyFotrové“, ale stejně díky za to.

 

 Autorka je dokumentaristka na mateřské dovolené.


autor / Apolena Rychlíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Přerušit běžný chod věcí / Daniela Kantorová > NP č.453 > Reportáž Černý muž už dávno v USA nežije pod bičem otrokáře. Stovky Afroameričanů ale umírají v důsledku policejní brutality. Proti násilí zatím nepovstává kapitán John Brown, ale hnutí, které křičí: Nelze vést normální život v zemi, kde policisté běžně střílejí lidi. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Musím nějak vydržet / Tomáš Havlín > NP č.453 > Uličníci U cirkusu měl vlastní karavan s domácím kinem, dnes pan Ladislav přespává v rozbořené garáži v Brně. K normálnímu bydlení se chce dostat i s pomocí Nového Prostoru. číst dále Třicet dní bez facebooku / Zuzana Fuksová > NP č.453 > Fejeton Jak jsem se odpojila od sociální sítě a vydala se na strastiplnou cestu hledání autentického života. číst dále

Nejčtenější články autora

Limity krátkozrakosti / Apolena Rychlíková > NP č.458 > Pošli to dál Je až s podivem, jak často se ze zdevastované a poznamenané severočeské krajiny vynořuje duch dalšího prolamování těžebních limitů. Horní Jiřetín a Černice jsou vesnice stejně tak věčně na stráži, jako věčně v ohrožení a svou existencí na pokraji zániku nám ukazují, že pokud jde o těžbu uhlí, nemá politika příliš mnoho odstínů. číst dále Plnou parou na pracák! / Apolena Rychlíková > NP č.469 > Pošli to dál Poslední výzkum týkající se integrace matek po skončení rodičovské dovolené zpátky „do systému“ ukázal, že to u nás není s návratem na trh práce vůbec ideální. Po skončení tří až čtyřleté rodičovské dovolené se mezi neza- městnané zařadí bez ohledu na vzdělání až sedmdesát procent žen. Pro spoustu z nich tak často od přebalování vede přímá cesta do chudoby. číst dále Kořeny nenávistI / Apolena Rychlíková > NP č.459 > Pošli to dál Nebývalou odvahu nebýt dnešní projevila v diskuzním pořadu Otázky Václava Moravce Helena Langšádlová, když na adresu uprchlických kvót prohlásila: „Nemůžeme přijmout ten systém kvót, ale máme být i odvážní a říci, že když přijmeme uprchlíky, tak že chceme přijmout křesťany, kde je větší šance, že se budou integrovat do naší společnosti.“ Výrok, který prošuměl médii bez menšího pozdvižení, přesně ukazuje, jak dalece jsme dnes schopni zajít v touze ubránit naši civilizovanou Evropu před nájezdy novodobých barbarů, tedy muslimů. Ostrakizovat kohokoliv na základě jeho náboženského vyznání by měla být minimálně od druhé světové války, jejíž konec si v dnešních dnech pompézně připomínáme, naprosto překonaná, nemyslitelná věc. Přesto však je možné – soudě podle výroku paní Langšádlové – otevřeně dělit lidi skrz jejich vyznání a ještě se tvářit, že je to jediná správná cesta jak předejít zničení všeho evropského. číst dále Jejich venkov / Apolena Rychlíková > NP č.455 > Reportáž Jak se žije lidem bez domova na vesnicích a malých městech? A s jakými nástrahami se potkáte, když vás to začne zajímat? číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů