Nejsem těhotná, jsem jenom tlustá. To je poslední facebookový status mé kamarádky Magdy, rádoby vtipný, zajímavé ale je, že na něj na sociální síti nikdo nereaguje. I když těhotenství – to je zřejmě to nejzásadnější, co přátele, rodinu a společnost na Magdě poslední dobou nejvíc zajímá.
Ještě před pár lety jsem hluboce litovala matky po mateřské, které nemůžou sehnat práci. Teď cítím, že existuje další velká skupina žen se stejným problémem. Ženy, kterým ona mateřská „hrozí“. Navzdory tomu, že ji v nejbližší době neplánují.
Oproti zasloužilým matkám se ale tato skupina žen navíc vyrovnává se silným tlakem společnosti, protože nesplňuje její představy o tom, kdy a jestli vůbec má žena mít děti. Tyto ženy jsou pod neustálým drobnohledem stran dětí a těhotenství a jakýmkoli, byť i konstruktivně míněným komentářem na adresu institutu mateřství mohou být rychle zaškatulkovány. Z pohledu společnosti jsou to buď kariéristky, fúrie, které děti mít nechtějí, anebo ženy frustrované, jelikož neplodné.
A tak zatímco žena s dětmi už svou společenskou roli splnila a v práci může hrát roli loajální klidné síly, žena bez dětí je v zaměstnání odjištěný granát, který může vybuchnout prakticky kdykoli. Těmto granátům se nedává smlouva déle než na rok, navíc kdykoli si tento granát sáhne na břicho nebo odmítne skleničku s alkoholem, stává se terčem narážek.
KARIÉRISTKA
S Danou se znám několik let. Čtyřiatřicetiletá scénáristka, která pracuje pro několik médií, miluje svou práci, ale taky širokou rodinu na Moravě, kam se z Prahy často vrací. Několik let strávila v Kanadě. Děti? Brala by je hned. Její stejně starý přítel na ně „ale ještě není připravený“. A Dana proto čeká. „Ambiciózní kariéristka,“ šeptá se o ní v práci, kde po několika letech povýšila. „Kdy plánujete děti?“ ptal se jí její budoucí nadřízený se shovívavým úsměvem. Sám má doma tři a manželku k nim. „Tohle české buranství je pro mě nepochopitelné. V Kanadě by tohle nikoho nenapadlo. Když tam posíláte životopis, neuvádíte ani pohlaví nebo věk a nikdo nemá nárok se na nic takového ptát. Chápe vůbec můj šéf, jak je pro mě tahle otázka bolestivá, když bych děti ráda měla?“ říká Dana.
Pamatuji si, že Dana před dvěma lety dostala dobrou pracovní nabídku. Musela jim tehdy slíbit, že nejméně dva roky neotěhotní. Nakonec se nedohodli. U jiných pohovorů to bylo podobné. Její smůla byla, že prostě ještě neměla děti. „Mé kamarádky s dětmi mi přitom říkají, jak to mám oproti nim s prací jednoduché,“ stěžuje si. Když přijede na Moravu, stres z toho, že nemá děti, se násobí. Její rodiče jsou společenští lidé, čím dál víc jsou ale vyčleňovaní z party přátel, kteří si na schůzkách vykládají o vnoučatech. Rodiče tak smutně sledují Danu, kdykoli si dá skleničku vína. A pak se zeptají. Kdy. Kdy už.
FÚRIE
Dáše je třiatřicet a je asi čtyři roky po rozchodu s dlouholetým partnerem. Nikoho nemá a rok od roku si připadá víc a víc méněcenná. Neodvedla společnosti svou daň – dítě. Teď zvažuje, že si možná dítě nikdy nepořídí.
Dáša pracuje u biochemické firmy a k tomu studuje postgraduál na univerzitě. Je to ohromně aktivní člověk, pomáhá jako dobrovolník na jedné lince důvěry, práce ji moc baví, i když není dobře placená. Dáša pracuje hodně, rozhodně nad rámec běžné pracovní doby. Když jí večer zavolám, bývá unavená, nemůžu jí kolikrát ani nikam vytáhnout, jak je za celý den „umluvená“. V práci je i dvanáct hodin denně.
Z jejích kamarádek jsem nakonec jedna z posledních, které si udržela. Že je unavená, jí totiž věřím. Jsem na tom stejně. „Když zavolá moje máma, když zavolá kolegyně, kamarádka, kterákoli žena, která má děti, slyším to stejné. Co máš být co unavená, prosím tě, vždyť ty nemáš děti. Přitom je mi přes třicet, musím splácet hypotéku, musím se postarat sama o sebe a o všechny výdaje. To, že to zvládám, ale není dost,“ popisuje Dáša. Poslední noční můra mé kamarádky jsou tramvaje a kočárky. „Sama sebe přistihuju, jak automaticky vyskakuju ze sedačky, když vidím matku s dítětem, i když si třeba stokrát potřebuju sednout. Vrhám se naproti kočárkům, abych je mohla jejich majitelkám pomoct vynést do vozu. Jako bych měla na nose napsáno: Jsem zdravá, bezdětná, tudíž silná a všechno zvládnu. A navíc – já přece nemám za nikoho zodpovědnost,“ říká Dáša.
Když jsme spolu mluvily naposledy, její nálada byla pod bodem mrazu. Pokusila si na studijním oddělení jedné z nejznámějších českých státních univerzit přerušit doktorandské studium. Potřebovala v práci dodělat složitý projekt a splatit tak část vysoké hypotéky. „Nemáte děti? Tak to vám ale poběží čas, to pak musíte stihnout dokončit přesně v termínu,“ řekla jí zaměstnankyně univerzity. Kdyby totiž Dáša děti měla, přerušení studia by žádný problém nebyl.
Jediný, kdo z jejího stavu těží, je nevládní organizace, kde pracuje jako dobrovolník. Prosím tě, ještě rok, ještě aspoň rok to vydrž, říkají jí.
FRUSTROVANÁ NEPLODNÁ
Petře je třiatřicet a s přítelem děti plánují. Zatím se ale necítí na to, aby během několika měsíců otěhotněla, nejsou totiž spolu s partnerem moc dlouho a chtějí tomu nechat čas.
Petru znám celý život a vím o ní především to, že není romantička. Ve svém životě jede na jistotu a výlety do krajin fantazie nepořádá. Má ráda ve všem pořádek a nesnáší improvizaci. A tak zatímco po roce vztahu by jiná navlékala snubní prstýnek a z šatů koukal protiletecký balon, ona nechce nic uspěchat a výbavičku zatím nechystá.
A protože je Petra taky velmi konzervativní, z duše se jí protiví, jak ona tomu sama říká, trend biomatek. Skupiny žen, které prosazují kojení na veřejnosti nebo porody doma, označuje za hysterky a na facebooku si zablokovala všechny kamarádky, které mají místo profilové fotografie obrázek svého dítěte. „A že mi jich tam moc nezbylo,“ konstatuje lakonicky. V jejím věku totiž mají její kamarádky děti všechny.
„Facebook je zkrátka plný fotek dětí a nemít děti je dnes hrozně nemoderní. Když jsem se nepřidala k hlasitému obdivování dětí všech svých kamarádek, které tráví celou svou mateřskou hledání baby-friendly hotelů, kaváren, mateřských center a kupování eko-lněných a bambusových plenek, získala jsem pověst frustrované nešťastnice, která nemůže mít děti. Kolem mě se teď tedy chodí po špičkách,“ usmívá se Petra, ale do smíchu jí teda moc není. Od svých přítelkyň má plnou e-mailovou schránku s radami, jak na to, od jihoamerické zázračné houby na zvýšení spermií v ejakulátu až k doporučením na špičkové kliniky reprodukční medicíny.
Kamarádkám, které mají děti, tyhle příběhy raději nevyprávím. Slyším od nich totiž až příliš často větu: „Dokud to sama nezažiješ, vůbec nevíš, o čem mluvíš…“
