První je zvuk lidského dechu rozfoukávajícího plameny. Pak se na pozadí praskajícího ohně ozve dlouhý držený tón varhan, který se po chvíli promění v nenápadný náznak melodie, do níž ospalý hlas recituje větu: „Mám pocit, že svět už neexistuje. Jen tato místnost ve sněhu.“ To je poněkud enigmatický úvod nové desky amerického hudebníka Phila Elveruma vystupujícího pod hlavičkou projektu Mount Eerie. Je text výrazem radikálního solipsismu, v němž se hrdina z vlastního nitra pokouší rekonstruovat zbytek kdysi spatřeného světa? Anebo snad posledním vzdechem individuality před rozpuštěním vědomí v jednotě singularity? Název jeho sedmé desky Sauna dost možná odkazuje k uzavřenému prostoru, který omezuje a zároveň osvobozuje od vnějších vlivů – Elverum desku natáčel v opuštěném kostele v městečku Anacortes v státu Washington a v epických skladbách Sauna a Spring, překračujících desetiminutovou stopáž, znějí zvuky zaznamenané uvnitř budovy. Sauna je mimochodem skvělý název desky, písničky Mount Eerie vždycky zněly, jako kdyby byly ponořené v neprostupné páře, a na novince je éteričnost jeho písničkářství ještě podtržena častým použitím syntezátorů a jejich mlžných efektů. Pro Elveruma je to první deska od dvojice nahrávek Clear Moon a Ocean Roar vydaných v rozmezí tří měsíců v roce 2012, na nichž prozkoumával opačné póly své hudby – na první jmenované byly ztišené písničkové kontemplace, na té druhé neučesané, syrové experimenty. Aktuální počin Sauna obě polohy Mount Eerie propojuje a zasněný drone folk se tady potkává s atmosférickým post-rockem s výlety do černočerného metalu. Že jsou to nespojitelné žánry? Ve světě Mount Eerie jejich kombinace funguje velmi přirozeně.
BOLAVÁ KAŽDODENNOST
Elverum se na začátku tisíciletí proslavil pod jménem The Microphones a jeho dvojalbum The Glow Pt. 2 z roku 2001 je považováno za milník moderního psychedelického folku. Unavený z věčného srovnávání se svým majstrštykem, změnil o čtyři roky později jméno na Mount Eerie, což je skutečná hora nedaleko jeho domu. Ona tajuplnost či přízračnost obsažená ve jménu projektu se v jeho hudbě vrací, když vás (v Something) na chvíli ukolébá křehká cinkací melodie, vynoří se v následné Boat zpoza rohu nikým nečekány hradby temných kytarových poryvů, jakési připomínky odvrácené strany folku, kde se pod mírumilovností a harmonií skrývají temné zvířecí instinkty.
„Udělám si kafe a když se dívám ven z okna, tak si uvědomím, že si nepamatuji kdy – nebo zda vůbec – jsem se probudil,“ zpívá Mount Eerie ke konci desky. Vracíme se zase zpět k leitmotivu celé desky – „já“ jako epicentru všeho prožívání, které může – když se mu zachce – uzavřít všechny smysly a vrátit se k sobě samému. To, co chaos kolem nás nakonec drží pohromadě, je jazyk a naše nutkavá snaha popisovat svět kolem nás. Elverův hlas na Sauna nezní nikdy příliš silně či sebevědomě, vlastně je v podstatě nenápadný, přesto hraje pro hudbu Mount Eerie zcela zásadní roli v propojování nesourodých motivů. „Hudba má bezmála mystickou moc zkratování nastavení naší mysli a pomáhá nám vidět svět novýma očima nebo se zbavovat otravného harampádí v naší mysli,“ říká Elverum v jednom rozhovoru k nové desce a úkol „těžkých“ písniček z jeho desky je zase o něco jasnější. Proposlouchat se albem Sauna je jako vynořit se ven z horké páry a přes trochu nepohodlí uvnitř být absolutně osvěžen.
Mount Eerie – Sauna (P. W. Elverum & Sun, 2015)
