Měsíc bez facebooku je jako žít měsíc o chlebu s taveným sýrem. Dobrovolně jsem se uvrhla do této slonové kosti, abych si vzpomněla, jaké to bylo předtím. Předtím, než jsem začala nakračovat po městě tichými kročejemi v naději, že někdo retardovaný řekne něco vtipného. Nebo že někdo uklouzne na banánu – starý princip. Že to pak připíchnu na nástěnku stejně, jako jsem kdysi šířila ve škole stránky časopisu Hrom (this is so nineties).
Je to nepříliš originální thoreauovská idea: očistit se od nánosů civilizace alespoň trochu – koupit si lávový svícen vyrobený hluchoněmými Turky a vstřebávat jen věci, jejichž původ je neposkvrněný jako početí Ježíška. Marmelády s příběhem, vejce od šťastných kuřat a autentickou hudbu od rozervaných introvertů, které nezajímají peníze.
ŘEKA, KTERÁ UTOPÍ VŠECHNO
Zbavit se facebooku může vycházet z předpokladu, že je projevem života neautentického, že se tam „věci“ nedějí opravdu, jak by se to líbilo Heideggerovi. Jak vyřešit tohle dilema? Pomůže swot analýza kladů a záporů?
V neprospěch facebooku hovoří plýtvání času. Hlavní postava ve Velké nádheře vysvětluje, proč nenapsala víc než jednu knihu. Chodil jsem příliš mnoho ven, říká na omluvu. Možná však není lelkování na fejsku třeba hned kádrovat protestantskou pracovní etikou.
Dal by se den strávit tzv. kvalitněji? Jistě, ale kdo pak ocení studium japonštiny nebo quiche z domácího taženého těsta, pokud tato jsoucna neproženu instagramem? V takzvaném běžném životě si zpětnou vazbu mohu pouze domýšlet, nemám-li lajk nebo jsem nezesnula a nehovoří o mně pastor. Humor se stává sportovní disciplínou, výlet do Adamova objektem zkoumání jako dražená koza. FB umocňuje soutěživost a nutkavě nabádá: ve vedlejší stodole je lepší party, zelenější trávník a kokain tam nosí v kýblech na uhlí, měj se také tolik dobře!
Ale kde jinde lze do rozhovoru vložit piktogram s tleskající liškou, která má na sobě nápis Happy Chanukah? Kde jinde Vám cizí pán napíše, že má v kuchyni moly? Kde jinde můžete rok bez následků stalkovat naprosto cizí rodinu olomouckého údržbáře, jemuž manželka upekla dort s portrétem Kabátů? Kde jinde se můžete zúčastnit eventu „Slavnostní otevírání modernizované prodejny Lidl s pekárnou v Rýmařově“? Zcela rovnocenně tu pod sebou leží fotky psích dortů, články o šoa, klipy od Pearl Jam, které by člověk dobrovolně nehledal ani v případě vlastní nesmrtelnosti a mnohé variace slov LOL a OMG. Takové kolektivní vědomí. Facebook připomíná řeku, která utopí všechno – a můžeme si být jisti, že nedojdeme k jejímu konci, nedozvíme se „výsledek“, ale každý den se musíme prohrabat dalšími nánosy PET lahví doufajíce, že najdeme lahev s mystickým vzkazem nějakého zkouřeného amerického yuppíka (All you need is love). V tomto ohledu facebook svou demokratičností a nulovou selekcí zrna od plev velmi napodobuje „obyčejný“ život. Mohl by i lidem, kteří se vidí jenom o Vánocích, přiblížit porozumění tomu, co se ostatním „honí hlavou“.
ŠPÍNU NEUMYJEŠ
Pomůže odpojení od přístrojů vrátit pocit, který nejmenovaný rapper popisuje jako „ruku z vokna a neřešit hovna“? (Pozn.: Jde o ruku z okna auta, sama ruka z libovolného okna vystrčená nic moc neznamená.)
Matoucí je, alespoň pro mne, vyvozování závěrů z příspěvků, které slouží k sebepotvrzení uživatelů: slepá závist vůči někomu, kdo má kapacitu kromě Ph.D. dokončit i kváskový chleba a u toho se ještě smát. To, že peče v paneláku (ano, předsudky vůči panelákům), totiž není zřetelné. Málokdo se bohužel na facebooku svěřuje s hemeroidy nebo fotkami z LDN. Facebook vytváří imperativ: běhej, buď zajímavý, buď vtipný, čti Dopisy Olze a u toho se vyfoť se sušenkami v urban legínách!
Psí hračky, které pískají, psy současně neurotizují. Samer Issa se vyfotil na facebook na ulici před belhajícím se a nic netušícím starým hercem: velmi vtipné, ale i kruté. Ironie je od darmochleba, píše Exupéry (Coelho těch, co nečtou Forbes). Nelze se dobrat žádné původní čistoty, protože nikdy neexistovala: před facebookem byla nástěnka, před nástěnkou zeď a na ní namalovaný kosočtverec. Stejně jako Daft Punk nelze popřít zálibou v alikvotních tibetských zpěvech. Součet všech neřestí je vždy stejný, napsal jeden moudrý pán na facebooku. Už se klepu, až napíšu na Twitter, že jsem napsala článek.
Zdají se mi sny o tom, jak mi někdo lajkuje ponožky. Metapóza je poté napsat na sociální sítě, jak špatné jsou sociální sítě. Nabízí se paralela s uměleckým dílem: umělci tvrdí, že „to“ dělají pro sebe, ale i Kafka nosil romány přehlíživému, pragmatickému otci. Zůstává otázkou, jestli je ještě možné mít s nikým jiným nesdílený zážitek. Na konec připojuji pomyslné LOL psané ironicky opovrhovaným Comic sansem a piktogram s mávajícím huskym. Protože i válečným veteránům pahýl na ruce sice zaroste, ale ve snu jím krájí mrkve a hrají softball.
