Platí stále, že jsi unavený anděl braku a kýče, jak jsi o sobě napsal v jednom textu?
Je to trochu mystifikační stylizace, ale v té době jsem se tak cítil. Brak a kýč jako něco méněcenného, anděl naopak jako něco vysokého, duchovního...
A unavený?
Unavený jsem. Je kolem mě dost intenzivní práce na textech a jejich realizacích. Stále taky vykonávám své povolání, mám rodinu, i když velmi samostatnou. Ale především jsem unavený z poměrů v kulturním provozu. Možná jen nešťastně narážím na nějaké podivné spiknutí různých poloduchů, družinářek, besídkářů... Stokrát jsem se zařekl, že už to dělat nebudu, ale nedá mi to a musím na ně reagovat. A to mě unavuje, protože se údery vrací. Ale v perverzním mechanismu. Věc, kterou napadneš, se vrátí v ještě horší, tupější podobě. Taky jsem léta pálil svíčku ze dvou stran... Takže ano, jsem unavený. Ale díky tomu jsem pochopil, jak důležitá je radost a lehkost, tak je poslední dobou hledám. I když to tady moc nejde.
Co se změnilo?
Snažím se nepřipouštět si tolik věci, které mě ničí, nebýt tak zarytej. Herec Abrhám někde říkal: „Umění vám nesmí vstoupit do rodinnýho života, to je selhání.“ To mě dojalo. Ještěže ty herce máme.
Rodina se v tvých textech ale objevuje, dostal jsi na to nějakou domácí recenzi?
Zvlášť ve Studené vlně. To bylo tak bezohledné, že se to mohlo jen přejít. Myslím ale, že z textu je znát, že to jinak být nemohlo. Co s tím chceš dělat? Toho nejsi pán. Musel jsem říct strašné věci a ještě je nabídnout všem lidem. Aby mě to pustilo dál. Parádní perverze. Hrůza, monstrum.
Zmínil jsi, že krom hraní a psaní textů chodíš do „normální“ práce. Ve tvých hrách jsou postavy profesionálních umělců zachycené hodně sžíravě, chtěl by ses uměním živit?
Mě upřímně řečeno láká už nechodit do háku. Ještě upřímněji, nikomu to nic dobrýho nepřináší. Vždyť já jenom nepíšu, ty věci i realizuju divadelně nebo vydavatelsky. Fedruju komix, milovaného Varléna, koláže, aby toho nebylo málo, znovu jsme rozjeli kapelu... Potřebuju čas. Určitě bych se nenudil, kdybych do práce nechodil. Když se pohybuju ve čtyřech oborech, asi bych z toho měl mít nějaké živobytí, ale nemám. Co dělat? V nějaké nedejbože umělecké instituci to lidi, co tam jsou, taky těžce válcuje a o to hůř, že si musejí říkat, že jsou tam, kde chtěli, u umění přeci.
Dlouho jsi pracoval jako hrobník, teď jsi správce fotbalového hřiště, proč jsi ze hřbitova odešel?
Už i do hrobnictví dorazilo manažerské řízení. Jak krize všechno vyhladověla, vrhli se už i na tenhle obor.
Jak vypadá manažerský styl v řízení hřbitova?
Byla a je to hrozná trapnost. Nejsou tam velké peníze, takže hrobnictví dřív dělali lidi, pro které to byl obor, brali to jako vážnou profesi. Nebo lidé, kteří neměli velké ambice. No a pak tam naběhli tihle týpci a začali prohlašovat, že je třeba dosavadní model zlikvidovat, protože je málo tvrdý. Zničili zbytek oborové paměti, oborový étos. Jakýpak prý hrobník, co je to za profesi? Vždyť to nemá status, vy nejste žádní hrobníci. Jsou tu nějaké úkony, metry, kubíky, a ty prostě děláte. A když ne vy, bude to dělat kdokoliv jiný. Přitom ti lidé za to brali pár korun a měli k tomu vztah. Jako nástroj destrukce do vyšších i nižších vedoucích funkcí prosákli naprostí ignoranti a závislí denuncianti. Řekl jsem si, že tohle ne. Teď mám podobně malý peníze, ale chovají se ke mně jako k člověku. Takže jsem prostě skončil, už toho bylo stejně hodně, skoro čtyřiadvacet let těžké práce. Spočítal jsem, kolik jsem za ta léta vykopal. Kdyby se ty hroby naskládaly na sebe, byla by to jáma hluboká přes jeden a půl kilometru. Manažerská jáma, že?
Nerozmazávat hovna
Baví tě někdo ze současných českých autorů?
Přemýšlím, jestli jsem teď v posledních letech něco četl. Já nevím... Kdo tady vlastně píše?
Tak aspoň něco z té „hruškovsko-borkovcovské linie“, kterou kritizuješ, jsi četl, ne?
Tu jenom definuju. Hele, já jsem fakt monstrum. Mně stačí sekundární vjemy. To říkal ostatně už Ladislav Klíma: Pokud vám bude někdo vyčítat, že napadáte, co jste nečetli, tak ten argument nepřijímejte. Když vidíte na ulici ležet hovno, taky nejste povinen ho ještě rozmazat. Já potřebuju věci, které mě uhranou, co se probořily do nějaké univerzální polohy... a nic takového v oficiální literatuře nevidím. V tý neoficiální, když přijmeme tohle debilní rozlišování tý oficiální, je několik mladších kluků, většinou je pochytalo nakladatelství Rubato, Honza Smutný, Rops, Elsa Aids, Vaníček, Lukáš Prokop. Ti někde jsou, něco říkají a hlavně myslí. U oficiálních literátů ten pocit nemám. Oni jsou spíš na ty trendy, ne? Produkci literatury. Do budoucna to bude ještě lepší, vyberete si obor, třeba literární, když jste romantik, vystudujete ho, nebo aspoň kurs tvůrčího psaní, dobré vše odoktorovat, ošavlit se a sekat nicotu. Ale tak či tak to nefunguje. Umělecké obory jsou jen nástroje k vyjádření úžasu, ke kterému dokážeš dojít.
Já jsem příznivec transu, silného vidění, nekompromisního přístupu a velké nadstavby. Nebaví mě zaměnitelnost. Tudíž mě také nebaví ti, co říkají, že jsou literární svět a ještě si to své políčko žárlivě střeží. Vidím v tom taky nedostatek pokory. Jaký literární svět? Pokaždé, když k tomu sedáš, musíš začínat v bodě nula. Nemůžeš si myslet, že se v literatuře válíš jako na gauči. Možná cituju něco, co už jsem napsal, ale já to prostě chápu tak, že každá věc, kterou dělám, je na jeden dotek. Nechci se válet na sofa, který se jmenuje literární provoz, kde to, co napíšeš, budou lidi automaticky číst, zkrátka proto, že to je současná česká literatura a oni chtějí být přeci její čtenáři, nechtějí být jen ta masa, která kouká na televizi – a tak jsou masa, která čte fastfood. Tenhle svět mě nezajímá, tomu nechci sloužit. Vždyť bych se tady zbláznil, kdybych nešel po silných věcech. A stejné je to s divadlem. Nakecají se hromady blábolů, ale kdo řekne, že je třeba držet divadlo v těch nejvyšších patrech bez ohledu na cokoliv, nedej bože i návštěvnost? Divácké, mainstreamové divadlo bude vždycky, ale kdo na to má, má povinnost držet se nejvyšších pater. To je moje přesvědčení a nemůžu z něj slevit, protože bych se popřel. To je můj život. Je to elitářský přístup, samozřejmě. Ale potřebuju zkrátka všechno metafyzicky silné.
Jaké zdroje můžou mít tvé silné podněty?
Ve vnějším světě je toho jen málo, je to spíš vnitřní život. Skoro na každé stránce mám slovo „duchovní“, ale nechodím kolem něj po špičkách. Jsem dobrovolným žákem Klímy, Váchala a Demla, je mi blízké jejich přesvědčení o duchovní podstatě světa a absolutní míra propadnutí svojí věci. A co mě fascinuje? Co je silné? Ne až tak to, co se děje, ale jak. V režimu zázraku. Že dokážeš tím – a nevím, jak to funguje – jenom tím, že se nevzdáváš, že se nepřestáváš ani před paradoxem a marností ptát... čas od času se díky téhle neustálé práci dá dojít, dostat se do výjimečnýho úhlu, do vzácně nastavenýho vidění, kde se překryjí zdánlivě neslučitelné segmenty stvoření a zjeví se nová, dá se říct zázračná informace, nový druh vjemu. Nepotřebuji nějaké vnější impulsy. Mě fascinuje prostá ontologická skutečnost. Je to přece s podivem: My tady existujeme, žijeme, jsme, vypadáme. Nějaké bytosti nás tak přijaly, můžeme se jich dotýkat a ony se mohou dotýkat nás. Nic přirozenějšího než tady být, by být nemělo. Zároveň tomu vůbec nerozumíme.
Naše životy jsou ke všemu nestálé.
Málokdo si rozumí.
Málokdo si aspoň chce rozumět.
Málokdo se chce konfrontovat sám se sebou.
Neustále narážíš. Už máš pocit, že to děláš dobře, ale pak se ukáže, že žiješ s existencí v neustálém nedorozumění. To jsou pro mě ty silné věci. Tohle.
Často se dotýkáš duchovna, zároveň ale nejde přehlédnout tvůj ostrý protináboženský tón...
To samozřejmě, protože se zlobím ze stejného důvodu, jako se zlobím na spisovatele. Protože náboženství, to je pokus o institucionální uchopení nejintimnějšího vztahu, jakej můžeme mít, o zneužití obsahu formou... Na to se zlobím. A zvlášť dnes je to hotové perverzní strašáctví. A že se nestydím pojem „duchovní“ používat, je proto, že ho chci rehabilitovat, sejmout z něj ty esoterický a religiózní nánosy. Protože to je samozřejmost, která není spojená s nějakými zvláštními úkony a zásluhami. To je to, co tu pořád je. A nic jiného tu není. Vždyť se podívejte – to nehorší zklamání, který můžeme prožívat, plyne z pocitu, že duchovní svět má nějakou povahu či se k nám má nějak chovat za to, že něco přinášíme nebo naopak odpíráme... To je vždycky to největší zklamání, když se ukáže, že duchovní svět takovou povahu a podstatu nemá.
Dobře to bylo vidět při tom chiliastickém očekávání konce světa v roce 2012. Těsně před tím všechny esoterické prostory a weby bobtnaly. A dnes je to úplně zdevastované, vyfouklé, zbývá jen pár spikleneckých teorií. A mnoho lidí podle mě prošlo, i když to v sobě skrývali, hlubokým zklamáním ze změny, která se nedostavila.
Představa duchovního života bez náboženství i esoteriky bude možná pro leckoho hodně obtížná...
A to já jim právě v těch svých textech chci ukázat, jak obtížný to je (smích). To je přesně, o co mi jde – předat něco z toho strašného vidění. Je pochopitelné, že si neumíme představit svět bez institucí nebo institucionalizovaného chování, v časech, kdy je institucí i toaleťák. Ale tak jsme tady od toho, abychom se emancipovali od těchhle sraček. Je důležitý se osvobozovat. Nic jinýho nám ve společenských systémech nezbývá. Pořád se potřebujeme osvobozovat, emancipovat, vylehčovat. Co tady taky jiného můžeme chtít? V paradigmatu tíhy? Jinak je ta existence strašná, prostě otřesná.
Horor mužství
Často kritizuješ práci a spotřebu jako nepřítele duchovního života, řekl jsi, že spotřební společnost je fašistická...
No tak to asi je, ne? Já nemám nic proti práci, já mám práci rád. Fyzická práce je pro mě už nutná potřeba. Zásadní problém mám s institucionalizovanou prací, do které se takzvaně chodí. Podívejte se, co ty lidi dělají, jak to dělají a co za to dostávají. Každej tam trpí. Lidi nad sebou potřebují šéfy a bič pouze při činnostech zbavených smyslu. Fašistické rysy to přece má, ne? Je to vulgární, ničivý, namířený proti lidskýmu potenciálu. Nepotřebuju exhibovat slovem fašismus, ale podívejte se, co to z těch lidí dělá. Pracujou v režimu, který se blíží otroctví. A co mě děsí, je ta rychlá cesta dolů. Během čtyř měsíců tě tenhle systém dokáže zruinovat. Musíš dělat, musíš bejt zdravej, radši bledší barvy a navíc nadšenej... To je zrůdný! Jak když máš pistoli na zátylku a ještě si ji sám držíš... Proto je tahle společnost tak neurotická. Nikdo tu nechce bejt, takže všichni chlastaj nebo fetujou nebo nakupujou nebo čuměj do televize.
Na začátku si mluvil o tom, že se poslední dobou snažíš vyhledávat radost... Jak to vypadá?
Je to takovej kratší nebo delší euforickej pocit, nejspíš popsanej v odborný literatuře, kdy vidíš věci, jak jsou, v jejich nejpřirozenější podobě, jakou dokážeme spatřit a nedokážeme popsat.
Kdy si to zažil naposled?
Naposled v Kostomlatech nad Labem. Dělám si takový výlety, třeba jen odpoledne vyjedu z Prahy a udělám si krátkou procházku. A takhle jsem šel v Kostomlatech a najednou jsem stál mezi tratí a silnicí, takové poměrně fádní místo... Byla tam zahrada s domem, kde seděl černý pes... A najednou všechno vidíš tak, jak má být. Máš neodůvodněnou, obrovskou radost, že tam jsi, s tím psem, s bytostí jiného druhu, že máš možnost pocítit, jaké je lidské vtělení dobrodružství. Vždyť je to neuvěřitelné, že se můžeš něčeho dotýkat, potkávat se se čtvernožci. Je to radostné, ale zároveň samozřejmé a nepotřebuješ k tomu žádné výklady. To se nedá popsat jinak než takhle vágně.
Máš hodně sžíravý humor, co tě k němu provokuje?
To je další věc, která mě znepokojuje, že humor je pojímaný jako nižší disciplína. Podle mě je to ta nejvyšší. A taky mě baví cítit takovou trapnou povinnost lidi nenudit. Psát bez humoru znamená ostatní zatěžovat, je to takové alibi. Já vám tady říkám...
…ty vážný věci...
…a tím pádem jste povinni mě vnímat. Toho vážného, seriózního, a tím pádem pozoruhodného, poslechuhodného člověka. Myslím, že je to projev slabosti.
Často píšeš o depresích a úzkostech, co pro tebe znamenají?
To je to, co prožívám. Spíš jsou to úzkostný stavy než depresivní. Nechci se s tím nějak ohánět ani to nepovažuji za průvodní jev svého života, jen mi přijde, že i s tím tady žijeme ve zvláštním vztahu. Čím víc si pustíš k tělu starost o kosmos, tím větší úzkosti budeš mít. Pokud máš ale odvahu vidět věci v jejich pravdivosti nebo spíš v přirozeném stavu a úzkost překonáš, vybavuje tě to, vidíš víc. A znovu tě to ruinuje.
V tvých textech jsou velmi výrazně portrétované ženy, zároveň tam zaznívá nejistota, co dnes znamená být mužem.
Horor mužství. S tím se pořád potýkám.
V čem to spočívá?
To, co jsme viděli u otců, přestává fungovat. A co ti zbývá než napodobovat rodiče. Jenže když jsem viděl, na jakých pozicích otec musel stát, věděl jsem, že to nechci. To vůbec nebylo dobrý. Ani pro ty chlapy. Ženy jsou teď v úplně opačném pohybu než muži. Takže vstupuješ do života a začínáš uplatňovat manýry otce, ale ono to nefunguje.
Co to je za manýry?
Taková ta předpokládaná autoritativnost.
Čím to je, že přestává fungovat?
Asi tím, že se věci změnily k lepšímu. Muselo se to stát. Vidím, že kluci, kteří jsou mladší třeba jen o půl generace, už ten problém nemají. Já moc nesleduji svou generaci, ta mě dost nudí. Ale ani já jsem neměl ambici být hlavou rodiny, ale nic jinýho jsem neznal. Celý vztahový paradigma se změnilo a musel jsem se s tím vyrovnat. Vyrovnat tak, abych rodinu neopustil. Zároveň nemůžu říct, že bych tu svou pozici zafixoval tak, že bych teď věděl, co a jak a co je správně. To bych lhal. Nevím. Můžeš mít třeba pocit, že jsi chodící kasička. A může to být úplně nespravedlivý, protože ta rodina to tak vůbec nevnímá. Proto horor mužství, protože se mi to úplně nepodařilo. Nicméně jsem si našel nějakej způsob, jak tu rodinu udržet nebo jak se v ní udržet. To je asi výstižnější.
Mají to muži těžké?
Máme to všichni těžký, pěkný klišé (smích). Jako kdybys měl řešit nějakou složitou situaci a zároveň u toho jít pozadu. Ale já jsem za to rád. Jistě je i horor ženství.
Ale stejně si říkáš: Co s tou rodinou vlastně? Co to tedy je? Co to vlastně je? Ekonomická jednotka? Upřímně řečeno zatím tomu tak rozumím nejvíc. To souvisí s tou nejistotou, s blízkostí pádu, s tím, jak je to exponovaný. Musíte vydělávat, a když dojde k tomu, že jeden z členů z toho vypadne, je zle... Nedávno vyšla studie, podle které trvá trpělivost rodiny s členem vypadlým z výdělečného kolotoče čtyři měsíce. No jasně, co taky s ním. Vždyť je to neudržitelný. A tahle zrůdnost je taky součástí hororu mužství. I přes pohyb žen nám tady zůstává něco z jejich statických časů. Jsme nuceni k paradoxu zastávání nuceně vyklizených pozic. Doufám, že to nevyznívá nějak misogynsky.
Ženy jsi z toho trochu vynechal.
To je pravda. Dělají to všichni, zabývají se s oblibou ženami jako bytostmi lepší budoucnosti, já to neumím, nedělám to, nezabývám se ani vztahy. Nebo jak se to v umění říká... mě to moc nezajímá. Samozřejmě vím, že třeba v mých divadelních hrách je poměr žen a mužů úplně tristní. Ale já takhle píšu – o věcech, u kterých mám pocit, že jsem je pochopil nebo uchopil nebo je aspoň vidím. Nemyslím si, že bych rozuměl ženám tak, abych mohl napsat něco, co by přinášelo přidanou hodnotu. I to souvisí s hororem mužství, že příliš nerozumíš ženám. Je poctivý se k tomu nějak zásadně nevyjadřovat. Samozřejmě bych mohl psát o vztazích, žiju v nich. Ale podle mě se to hrozně přeceňuje. Všechno se klíčuje přes vztahy, ale mně nepřijde, že tím jsme na to přišli. Ale opravdu bych nerad, aby si někdo myslel, že jsem nějaký misogyn. Vždyť já žiju vlastně jenom mezi ženami, a možná proto jim opravdu nerozumím. Nerozumím v těch širokých souvislostech, které potřebuju, abych mohl něco říct.
Vidíš z toho hororu nějakou cestu?
To nevím. Asi zestárnout. Není to pořád stejně palčivé. Já už mám dcery docela velké a rodinná vazba už není tak křehká. Čím jsou děti menší, tím je všechno zranitelnější. Jak se děti začínají stavět na vlastní nohy, tak se to rozjitření a starost trochu zavírá.
Skanzen underground
Napsal jsi, že volíš fanatiky, i když se ti hnusí, jindy zase, že nevolíš...
To jsou čisté provokace (smích). Volím, kam vidím, komunálně. V době, kdy jsem ještě trpěl tou iluzí, že to má nějaký význam, jsem opravdu chodil poctivě. Potom se parlamentní demokracie v mých očích, ale myslím i objektivně, retardovala, nebo hůř – demaskovala v podivný marketingový přízrak. Předtím jsem zkoušel volit tak, jak se to vždycky dělalo – to menší zlo. Když jsem pak šel z volební místnosti, vždycky jsem měl pocit, jako by mě někdo znásilnil. Vždycky jsem šel, splnil povinnost a vždycky přišlo rozčarování. A bylo to horší a horší. S emancipací od víry, že to má nějaký význam, jsem došel k tomu, že budu volit nějakou malou stranu jenom proto, abych volil a volil proto, že to chci. I s nějakou diverzní myšlenkou, že by bylo dobré, kdyby zrovna tyhle šílenci… To mě samozřejmě přešlo. Byla to velká deziluze. Volil jsem dvacet let a už nebudu, protože tomu systému nevěřím. Protože je to systém a není to organismus, neléčí se. To je moje volba. To je můj hlas. Tohle byla ta cesta. Získáš pocit, že jsi v kleci, hledáš extrém, který tě osvobodí, a pak z ní vylezeš, protože zjistíš, že není zavřená.
Ve svých textech se často posmíváš undergroundu, starejm androšům…
Jasně, že se jim posmívám. Svého času mě underground uhranul, vycházel jsem z něj. A dodnes mě spousta z toho zajímá. Posmívám se spíš té dekadentní fázi, tomu, co opět zavání institucí, a tomu, co je na tom už dneska směšný.
Co to je?
Udržování té instituce lidmi, kteří si nevšimli, že underground se dávno přesunul jinam, projevuje se jinak, je vlastní jiným subkulturám... To, co představuje dnes, je ze všeho nejvíc ideový skanzen a režimní politikum.
Institucionalizovaný underground?
No, nebo deklarovaný se tomu říká (smích). Vždyť to je jasný, že ve chvíli, kdy to o sobě řekneš, tak tím to končí. Ty se v tom uvidíš, někdo to popíše, lidem to pěkně vysvětlí, ale v ten okamžik už se to přesouvá jinam. Ale tahle parta v tom jede dál. Jasně, proč by nejeli, asi je to dobrá firma. Na druhým programu už nic jiného nedávaj (smích). To ale přeci není underground. Navíc ten český underground je zvláštní, katolický, pravicový. Samozřejmě si těch chlapíků vážím, ale vždyť je to legrační, dneska číst, že hraje undergroundová skupina The Plastic People.
… zrovna dneska jsou k vidění v Lucerně.
Na festivalu Svobody. Ten mě taky dojal. A ty jejich stránky! Socialismus je zpátky, říkal jsem si. Jak teď bylo to pětadvacáté výročí, tak jsem ho oslavil vynesením Bernhardovy knihy Vyhlazení na Karlštejn, protože jeho slovy samotnej text Vyhlazení znamená zničení. Večer jsem to vzal místy oslav a viděl na Národním muzeu bigboard s Havlem prosvícený okny foyer k nečitelnosti a neviditelnosti. Okradení lidé v jakýmsi sentimentálním modu zapalují svíce a čekají na symboly svobody pod stejdží znovunormalizovaného rozhlasu. Když se slaví listopad nebo svoboda, když se zachraňuje ohrožená demokracie, tak hrají Plastici. Když se bojuje proti komunismu, hraje Koller a performuje Černý. Kolem nás tolik aktuálního svinstva, ale tady se bude tlouct do soudruhů, se kterýma jsme si přece všichni podali ruce.
Nebojíš se, že se ti stane něco podobného? Že skončíš ve stejné roli?
Pak ať mi moji přátelé někde v průjezdu uříznou hlavu (smích). Asi se to může stát, ale neumím si to představit. Jakou institucí bych se mohl stát, když se snažím nebo spíš když přirozeně stojím, mimo? Ale nebojím se toho. Prostě by se to stalo. Zas bych se měl dobře (smích).
Dvakrát si vyhrál cenu Alfréda Radoka, jaký to byl pocit?
Co si budeme nalhávat. To byl dobrý pocit. S touhle cenou navíc nemám problém. Dramatická soutěž je anonymní. A taky proto jsem se jí účastnil, abych měl radost z vítězství. A radost z těch peněz. Jsem soutěživý typ. Soutěžení přináší do umění specifický pnutí. I když někdo říká, že to není správné, že umělci by neměli soupeřit. Tak to se mýlí.
„Spánek je prostředkem k probuzení do jinýho světa, ale my se furt budíme do stejnýho,“ psal jsi ve Studené vlně. Do jakého světa by ses chtěl probudit?
Do spravedlivějšího.
Jak by vypadal?
Možná bych se v něm nemusel dopouštět tolika kritiky kulturního provozu. Mohl bych psát třeba o duchovní přírodě. To by bylo hezký, ale to já už asi začnu i tak. Mě už tyhle věci trochu unavují. Přichází čas napsat čistou věc. Možná se mi budete smát, ale mně by stačilo, kdyby ten jinej svět byl pouze sociálně spravedlivější. Mě tohle týrá. Lidi hodně, nelidsky, nebo tvrdě pracujou, maj se špatně nebo se nemaj nijak, pořád jim někdo sere na hlavu, tahá za nos, natáčí je při oslavách do televize a tvrdí jim, že je to krásný... Já bych se chtěl probudit do světa, kde by tohle bylo v daleko menší míře. Ať to zní jakkoliv blbě, protože se děsím trapnosti a nemám rád komplikace.
S. d. Ch. (občanským jménem Miroslav Vojtíšek, *1970) je spisovatel, dramatik, autor koláží a lídr kapely Ruce naší Dory. Od roku 1990 do nedávné doby se živil jak hrobník, nyní pracuje jako správce fotbalového hřiště. Vydává v nakladatelství Divus sarkastické komiksy Varlén, vyšly mu mimo jiné knihy Nouzové Imitatio Christi. Závěť muže, který ukradl a uprostřed postpřírody vyprasil popel praktického filosofa Ladislava Klímy (2011), Studená vlna (2012) a Misantropium (2014).
