„V tom znamenitém létě 1917, v okamžiku mezi dvěma revolučními dobami, se zdálo, že spolu s lidmi manifestují a pronášejí projevy i cesty, stromy, hvězdy. Vzduch byl až po okraj zachvácen vroucím tisíciverstovým nadšením, byl jako člověk se jménem, byl jasnovidný a oduševnělý.“ Těmito slovy vystihl atmosféru těsně před Říjnovou revolucí jeden z největších ruských básníků Boris Pasternak. Jakkoli revoluční klima uvolňovalo tvůrčí síly, nebyl vztah k revoluci u většiny velkých básníků doby přímočarý. Sotva jej lze vystihnout pouhým pro či proti. Právě první polovina dvacátého století je přitom zlatým věkem ruské poezie (devatenáctému století dominuje próza, pomineme-li velikány Puškina a Lermontova).
BARD REVOLUCE, JENŽ SEŠEL VLASTNÍ RUKOU
Jméno Vladimir Vladimirovič Majakovskij (1893–1930) je skoro synonymem revoluce. Majakovskij měl k marxistickým myšlenkám blízko již od mládí. Jeho raná tvorba je spojena s ruským futurismem, který oproti onomu původnímu, italskému, přinesl výrazné umělecké plody (mezi jeho další autory patřil např. pozoruhodný experimentátor Velemir Chlebnikov). Majakovského mladistvé básnění se vyznačovalo drzým rebelským gestem, skvostnou neobvyklou metaforikou a mistrovsky zvládnutým řemeslem. Tak se jeví ve svých poemách Oblak v kalhotách a Flétna páteř.
Revoluci Majakovskij přivítal s nadšením, a ta se ihned přelila do jeho veršů – pokus spojit propagandu s futurismem zplodil např. poémy, jejichž názvy jsou více než výmluvné: 150 000 000, Lenin, Správná věc. V atmosféře prvních revolučních let se Majakovskij angažoval také v tvorbě reklamních sloganů a filmových scénářů. Revoluci věnoval takřka veškerý svůj um. V roce 1923 založil literární sdružení LEF (Levyj front iskusstva, Levá fronta umění) – činné v letech 1922–1929 například v Moskvě a Oděse. Spolu s ním byli členy např. básníci Boris Pasternak (do roku 1927) nebo V. V. Kamenskij, blízko k němu měli také někteří další umělci, např. režisér S. M. Ejzenštějn. Lefovci propagovali agitační umění, měli nedůvěru ke kulturní minulosti a vyznávali formální experimenty.
Později Majakovskij skupinu opouští a zakládá další sdružení REF (Revoljucionnyj front). O Majakovského přesvědčení vypráví jedna anekdota: v předvečer svého odjezdu do exilu jej potkala v Moskvě na ulici básnířka Marina Cvetajevová. Řekla mu, že odjíždí na Západ a zeptala se jej, co má v té Evropě vzkázat. A on prý odpověděl: „Vyřiďte jim, že pravda je zde“. Právě tato žena o něm napsala, že je „siloměrem ruské poezie“.
A přece se za maskou rétora nové doby skrýval muž hluboce zranitelný, nejistý, sužovaný láskou a možná i pochybnostmi o dalším vývoji revoluce. Ví se, že trpěl rozličnými obsesemi – chorobným strachem z nečistoty, zásadně podával ruku v rukavici, kávu srkal brčkem, mnohokrát denně si myl ruce. Bolestná část Majakovského duše, která se projevovala v jeho milostné poezii, postupně nabyla vrchu a v roce 1930 ukončil svůj život sebevraždou – výstřelem z pistole. Příčiny nejsou zřejmé, snad směs osobní bolesti i vědomí, že revoluční nadšení vyprchává a jeho pozice začíná být vratká. V dopise na rozloučenou napsal: „Jak se říká, incident skončen. Loďka lásky ztroskotala o život. Jsem s životem vyrovnán a zbytečný je součet vzájemných trampot, trpkostí a psot…“ Pro budoucí stalinské teoretiky byla smrt barda nemilou záležitostí. Leč Stalin nelenil a nechal básníka zalít do mramoru coby vzor všech sovětských básníků – a tak jeho dílo na mnoho desítek let pohřbil.
VŠE REVOLUCI DÁM, JEN SVOJI LYRU NEVYDÁM
Jiné jsou příběhy tří básníků, jejichž vztah k revolučnímu Rusku zůstával přinejmenším ambivalentní – Borise Pasternaka (1890–1960), Sergeje Jesenina (1895–1925) a Alexandra Bloka (1880–1921). Borise Pasternaka označila v kontrastu s Majakovským Cvetajeva „hloubkoměrem poezie“ a v trefném aforismu poznamenala: „Majakovskij – ve všem já, Pasternak – vše ve mně.“ Ačkoli si s Majakovským byli blízcí, s revolucí se Pasternak, syn malíře Leonida Pasternaka a klavíristky Rosalie Isidorovny Kaufmanové, vyrovnával obtížněji. Na jedné straně se zdá, že revoluci přivítal, dokonce se zapojil do LEF a napsal báseň Vznešená nemoc, kde jsou strofy věnované Leninovi, kterým se dostalo ocenění i z vysokých míst. Na druhé straně, jak je patrno z jeho slavného románu Doktor Živago, pojednávajícího osudy ruského intelektuála během revoluce a občanské války, za nějž byl oceněn Nobelovou cenou ( již byl přinucen odmítnout), revoluční násilí mu bylo cizí a jeho niternému lyrismu nekonvenovalo ani agitační umění. Za stalinismu se stal tento občansky statečný muž nepohodlným. Když se nad předním bolševickým vůdcem a pozdější obětí čistek Nikolajem Bucharinem stahovala mračna, napsal mu v dopise: „žádná síla mě nedonutí uvěřit ve Vaši zradu.“ A rovněž odmítl v roce 1937 podepsat petici žádající smrt pro Jakira, Tuchačevského a další vojenské činitele, ačkoli to pro něj mohlo mít nedozírné následky. V jedné své básni napsal „Jsi vedle mne, dálko socialismu…“
Byl-li Pasternak jedním z nejhlubších básníků této generace, dozajista jejím nejpřirozenějším zjevem byl věčně opilý, křehký lyrik Sergej Alexandrovič Jesenin. Psát začal v devíti a ve dvaceti se psaním už živil – zázračné dítě, v jehož poezii se snoubila lyrika ruského venkova s městskou bohémou, okouzlilo záhy celé Rusko. Čtyřikrát ženatý, jednou se slavnou tanečnicí Isadorou Duncan, milenec mnoha žen a snad i jednoho muže, opilec, chvastoun, rváč, v jehož srdci se rvala stará mužická Rus s Ruskem revolučním. Jesenina přitahovalo obé. Právě on napsal: „Vše revoluci dám/ jen svoji lyru nevydám.“
Nad Jeseninovým koncem visí krvavý otazník. V roce 1925 byl nalezen oběšený a oficiální verze zněla – sebevražda. Tuto verzi podpořil i nález krví napsaných veršů v kapse jeho přítele Volfa Erlicha:
„Na shledanou, drahý, na shledanou,
zůstaneš v mém srdci navěky.
Spočten osud, není na vybranou
Svede nás až zítřek daleký.
Umírat – na tom nic nového není.
Ani žít však není novější.“
V poslední době řada odborníků jeho sebevraždu zpochybňuje a přiklání se k verzi, že byl coby nepohodlný básník zavražděn. Tuto hypotézu podporuje např. fakt, že smrt nenastala udušením, ale přetržením krčních obratlů, lékařská zpráva zmiňuje i modřinu pod okem. Pokoj, v němž byl nalezen, nesl stopy po zápasu. Navíc přítel Volf byl agentem tajné policie GPU…
Posledním básníkem, jehož vztah k revoluci osciloval mezi přijetím a odstupem, byl Alexandr Blok. Větší část života tíhl k hnutí ruských symbolistů. Inspirovaný mystickým filosofem Vladimirem Solovjovem vzýval božskou Sofii – věčné ženství, které v jeho smyslově bohatých a hudebně nápaditých verších získávalo tvary a tváře konkrétních žen. K revoluci se Blok přihlásil svým posledním velkým dílem – poemou Dvanáct, která evokuje dvanáct bojujících rudoarmějců. Nicméně závěr poemy pozdější sovětské kritice nadělal vrásky na čele – v čele revoluce se totiž nakonec zjeví Ježíš Kristus. V Rusku zůstal, protože s ním chtěl „zůstat v těžkých dobách“.
ZAVRAŽDĚNÍ A UMLČENÍ BÁSNÍCI
Revoluce se netěšila přílišné podpoře autorů z okruhu tzv. akmeistů. Tato skupina vznikla v reakci na symbolismus a zdůrazňovala ideály básnické střízlivosti, pozemskosti, architektonické výstavby básní, intimních témat a příklon k dědictví západní kultury. Její poezii dominoval jas vědomí a ruské poezii dala několik velkých postav: Nikolaje Gumiljova (1886–1921), který byl za protisovětskou činnost odsouzený v jednom z prvních inscenovaných procesů a následně kdesi u Petrohradu popraven; Annu Achmatovovou (1889–1966), geniální lyričku, která byla Gumiljovou chotí a jejíž dílo bylo po revoluci – především za stalinského období – tvrdě cenzurováno a jejíž syn byl odsouzen k dlouhému věznění; a konečně Osipa Mandelštama (1891–1938), jednoho z největších ruských básníků vůbec.
Mandelštam, básník židovského původu, patří mezi nejtragičtější figury ruského básnictví. Ve svém díle tento hluboce kultivovaný a současně bytostně nepraktický člověk navazoval na Danta a Ovidia. Z počátku spíše apolitický básník si podepsal ortel, když v roce 1933 napsal antistalinský epigram „Žijeme a necítíme pod sebou svoji zemi…“ Ten byl pravděpodobně inspirován pobytem na Krymu, kde na vlastní oči spatřil důsledky hladomoru. Za epigram byl další rok zatčen a odsouzen do vyhnanství v Čerdyni. Údajně se vyhnul gulagu na rozkaz Stalina, který měl prý na životě básníka zájem. Později mu byl po pokusu o sebevraždu trest zmírněn a Mandelštam si mohl vybrat místo svého vyhnanství. Zvolili s manželkou Voroněž. V této době se Mandelštam pokouší režimu zalíbit a napíše Ódu na Stalina. Nicméně už v roce 1937, na počátku „velké čistky“, je Mandelštam opakovaně napadán tiskem za protisovětskou činnost. Posléze je zatčen a odsouzen k pěti letům nucených prací a deportován do pracovního tábora u Vladivostoku, tam pak následkem tyfu umírá. Místo jeho spočinutí zůstává dodnes neznámo…
Autor je básník a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar.
