Sjíždíme z dálnice na Brno a míříme k metropoli kraje Vysočina. Už před městem vidíme z okna autobusu betonové ploty a sledujeme, co se sprejem malující mládeži zrovna honí hlavou. Na nádraží vystupujeme a vydáváme se na Masarykovo náměstí. Samozřejmě, z centra na okraj to v Jihlavě není tak daleko, od náměstí k prvním panelákům jen pět minut pěšky. Přesto se dá říct, že od periferie se hustota graffiti snižuje. V samotném centru už nevidíme ani tag.
„Je možné, že to farníci zamalovali dřív, než jsem se o tom stihl dozvědět. Ale za těch šest let, co tu straším, si nepamatuji, že by někdo posprejoval kostel, morový sloup nebo radnici. Ti sprejeři snad ještě ctí něco jako památka,“ říká Radek Tulis, mluvčí jihlavského magistrátu.
Přestože se mu zrovna rozpadla kapela, vítá nás tento mladý muž s úsměvem a provádí nás historickou budovou radnice. Když už ale usedneme v jeho pracovně a dojde řeč na graffiti, samozřejmě nás zajímá: Kde je ono „z nejpočmáranějších měst“ v republice? Opíraji se hodnostáři města o nějakou statistiku? „To jde asi vyhodnotit jen těžko. Spíš funguje obyčejný pohled. Když se projdete po tom městě,“ vysvětluje mluvčí a dodává: „Ten problém je tu ale dost velký.“
Odcházíme zmatení a poprvé se rodí dojem: co když se radnice může při destrukci historické továrny a stavbě prvního shopping mallu na Vysočině s jistotou opírat o maloměstskou touhu po velikosti? A zároveň v případě boje proti graffiti mobilizovat maloměstský obranný reflex? Není Jihlava vesnicí, jež se chce i nechce stát městem?
Ačkoli tušíme, že asi každé město se záplavě barev brání, dokud se v ní neutopí, a víme, že ani to české hlavní netvoří výjimku, přesto bychom po odchodu z radnice rádi probrali, zda jsme přeci jen neuvízli v komplexu nafoukaného Pražáka. Bohužel si to musíme nechat na jindy. Na Masarykově náměstí totiž nevidíme jedinou lavičku.
AKČNÍ PLÁN
Rozsah problémů s graffiti v Jihlavě zakusil v posledních letech nejhlouběji Radek Vovsík. Původně speciální pedagog a ředitel dětského domova se školou, tou dobou však první náměstek primátora a významný muž jihlavské ODS, svolal první schůzku v březnu 2007. Výsledkem jednání zástupců města, policie a justice se tehdy stal osmibodový akční plán s více či méně vážně míněnou ambicí zatočit s „čmáranicemi“.
Zmiňme alespoň jeho nejpropíranější body: kdo podá informace vedoucí k dopadení pachatele, získá odměnu ve výši pěti tisíc korun. Jména plnoletých a pravomocně odsouzených sprejerů budou radnicí zveřejněna. Kdo očistí fasádu svého domu od graffiti, může si nárokovat dotaci od města. A bude také třeba zdokonalit policejní kamerový systém.
O prvních úspěších koordinovaného postupu radnice se dozvídáme z Jihlavských listů, míst- ního nejčtenějšího deníku. V článku Jména sprejerů jsou veřejná (leden 2008) začínají listy záhy rezonovat v oficiálním rytmu, když hned v druhé větě prohlašují status Jihlavy jako „jednoho z nejpočmáranějších měst v republice“ za holý fakt. Pokračují citací ředitele městských strážníků Jana Frence, týkající se pranýřování sprejerů: „Určitě jsem pro jejich zveřejnění, protože to, co oni dělají, je podle mého pouze výplod chorého mozku.“ Ačkoli Frenc se vyjadřuje ke kroku radnice, větu můžeme číst i jako zelenou pro Jihlavské listy. Vždyť jména šestice výtečníků čteme na konci článku. Hned za upozorněním, jak si vylepšit rodinný rozpočet a apelativním ujištěním ředitele strážníků, že občané benefitů plynoucích z udávání aktivně využívají.
DOBŘÍ A ŠPATNÍ
Podobné veřejné divadlo se na stránkách novin, spojených s radničními listy osobou vydavatele, opakuje i v následujících letech. Mimo to však Jihlavské listy sledují téma průběžně. Dozvědět se tak můžeme například o aféře Gauner. Tomuto kamennému obchodu v centru, zvláštně propojenému s Hudy Sportem a doplňujícímu tuny street-wearu několika spreji, se podařilo získat pozornost novinářů umístěním databáze stovek graffiti výtvorů na své webové stránky. S odvoláním na rozhořčení čtenářů se reportéři vrhli do práce. „Stopa vede k mladíkovi Martinovi,“ přednášejí publiku výsledky své investigativní činnosti. Martin se následně hájí, mimo jiné tím, že databáze může posloužit jako pomůcka pro policii. Ale nic naplat, jeho činnost je hned v úvodu článku postavena do problematického světla: „Někomu to vadí, jiný v tom nevidí nic špatného.“
V loňském roce se zase objevuje článek, jenž zdůrazňuje, že jeden ze dvou zveřejněných sprejerů je studentem soukromé Vyšší odborné školy grafické. Ačkoli vedení VOŠG popírá, že by škola byla semeništěm sprejerství, a stejný názor zaznívá z řad writerů, zdá se, že zmíněné škole náleží v jihlavském kolektivním vědomí právě tato role. Ostatně i mluvčí radnice Radek Tulis žongluje: „Dlouho jsem se to bál říct nahlas, nemám pro to důkaz. Ale je to tak zažité tvrzení. Obecně se má za to, že to tak může být.“
Ať už je pravda kdekoli, je zřejmé, že mnohem vyšší místo na žebříčku cti bude náležet Integrované střední škole stavební. I v ní lze sice narazit na tagy, ale její studenti chodí odstraňovat graffiti v rámci praxe. Jihlavské listy tentokrát věnují projektu veskrze pozitivní článek Sprejeři počmárají, studenti očistí. Jelikož stavební škola je ale hned za rohem od grafické a jejího ředitele Pavla Tomana ten den nezatěžuje delegace z Francie, nic nám nebrání přeptat se na projekt přímo u něj. „Vzniklo to ze setkání s adventistickým kazatelem Alešem Zástěrou, jehož syn k nám začal chodit,“ vysvětluje ředitel a předseda Sdružení výtvarných umělců Vysočiny. Celý projekt pak funguje tak, že škola získá dotaci města a studenti praxi. Během ní se podle ředitele naučí nejen čistit zdi, ale také vyřídit potřebnou administrativu, s níž se vlastníci soukromých nemovitostí nechtějí obtěžovat. Informaci z webu adventistů, že součástí studijního balíčku je též podání trestního oznámení na neznámého pachatele, Pavel Toman odmítá. Stejně jako veškeré pochybnosti, zda by studenti, jejichž uplatnění má být například v oblasti architektury nebo designu, nemohli přeci jen dělat něco smysluplnějšího a starost o graffiti přenechat technickým službám města. „Kdyby se o to staraly… Navíc, ve srovnání s obvyklými praxemi, kde studenti často jen posedávají nebo zametají, má tohle svůj význam. A studenty to baví.“
Pro úplnost dodejme, že snaha dělat něco s graffiti se v Jihlavě objevuje i na dobrovolnické bázi. Brigádníci adventistické humanitární organizace ADRA čistili město v letních měsících předchozích let bez nároku na odměnu. Listy informují o akcích v pochopitelně pozitivním, možná však až budovatelském tónu. Pro něj nezbude čas na otázku: Má být čištění graffiti obsahem poslání humanitární organizace?
NEMLUVIT
Vraťme se ale do horké současnosti. Je duben 2011 a hlavou boje proti sprejerům už není Radek Vovsík. Vaz mu nezlomily internetové výroky o diskriminativních „nájezdech“ romských dětí na veřejná hřiště, ani varování před islámskou expanzí do Evropy, potažmo Jihlavy. Z pozice náměstka odstoupil krátce před loňskými komunálními volbami, týden poté, co lhal do médií o svých opakovaných dopravních přestupcích. Ztrátou pozice druhého muže Jihlavy se navíc politikův pád jen přibrzdil. Následně přišel i o místo volebního lídra a stal se řadovým členem ODS. Letos v březnu Radek Vovsík vystoupil ze strany a vrátil se na post ředitele dětského domova.
Nová radnice v čele s dosavadním primátorem Jaroslavem Vymazalem (ODS) v „boji“ pokračuje, letos ovšem nezveřejnila jména odsouzených. Mluvčímu Tulisovi je to na jednu stranu líto: „Chodili nám děkovné dopisy od rodin, které si myslely, že mají doma spořádaného vysokoškolského studenta a on se přitom věnoval téhle zábavě.“ Zároveň prý ale nebylo zbytí: „Kdykoli jsme to udělali, dočkali jsme se odvetné akce sprejerů. Během pár nocí toho pomalovali víc než za zbytek roku. Proto jsme se rozhodli bojovat tiše a neprezentovat případné úspěchy.“ Musíme se tak smířit s tím, že o výsledcích čtyřletého snažení neuslyšíme z úst radnice nic. Situace je napjatá a každé další slovo by vedlo k ohrožení věřejného pořádku.
HLAS Z DRUHÉ STRANY
Před odjezdem se setkáváme s Michalem (jméno bylo redakcí změněno). Writer, jenž skončil před dvěma roky, avšak pamatuje začátky graffiti v Jihlavě z poloviny devadesátých let i jeho boom na přelomu tisíciletí, se nyní považuje za svědka postupného úpadku: „Posledních deset let to jde dolů. V současný době už tu není scéna. Je málo lidí.“ Muž, jenž má za sebou několik soudů, desítky tisíc na pokutách i stovky hodin veřejných prací, z toho však neviní radnici. „Divím se, že jste kvůli represím přijeli právě sem. Státní zástupci teď sice možná žádají vyšší tresty, ale třeba zveřejňování jmen tu bylo už dřív. Pro rodiny je to ostuda, okolí se na ně dívá jako na problémové, ale těm klukům je to většinou jedno. A policie, ta dělá prostě svojí práci. Ostatně je to s ní lepší než dřív, kdy bylo běžnou součástí zadržení také bití – sám jsem to zažil několikrát,“ popírá, že by v Jihlavě zuřila nějaká válka. Spíše má dojem, že hry radnice a ulice jsou zcela mimoběžné: „Malování si jede vlastním životem bez ohledu na postupy města. Kdyby lidi byli zapálený, tak by se malovalo, a když nejsou, tak se nemaluje.“ A co si myslí o hordách maskovaných sprejerů, jež reagují organizovaným agresivním útokem i na zprávu, že radnice upouští od zveřejňování jejich jmen? Jednoslovnou odpověď necháváme nevyřčenou.
