Vaším tématem jsou přechodové rituály mezi dětstvím a dospělostí – o co se jedná?
Jde o téma, které přinesly antropologické a etnologické studie počátku dvacátého století, kdy v souvislosti s dobovou atmosférou docházelo k rozvoji zájmu o přírodní kmeny. Zjednodušeně řečeno se jednalo o zjištění, že napříč různými kulturami existují ustálené způsoby toho, jak se mladí chlapci a mladé dívky stávají přirozeným a zdravým způsobem dospělými muži a ženami. Obvykle jde o poměrně strukturované rituály či obřady, které probíhají podle podobných vzorců a mladému člověku přinášejí jedinečnou možnost dospět. Podobné archetypální vzorce lze najít rovněž v různých mytologických příbězích.
Co přechodové rituály v současnosti?
Ve většině západních zemí, i v těch, které jsou, tak jako Česká republika, mnohem starší než Amerika, dědictví původních obyvatel dávno vymizelo. Můžeme studovat rituály domorodých kultur Afriky či Austrálie, ale ty jsou nám velmi vzdálené. Naše kultura se již před tisíci lety začala přesouvat z volných prostranství do příbytků a později z venkova do měst. Stali se z nás civilizovaní lidé se vším všudy. Civilizace naše vnímání rituálů původních národů samozřejmě ovlivňuje. Co skrze ni můžeme vidět?
Obřady, při nichž jsou děti zraňovány, někdy dokonce krvácejí. Děje se jim něco, co pro ně musí být bolestivé, zatímco my svoje děti přeci před bolestí chráníme. Ještě v dobách, kdy většina lidí žila na statcích a vesnicích, byl život těžký a nebezpečný. Existovala řada činností, které byly pro malé děti nedostupné – nemohly chodit na lov, osmiletého kluka nikdo neposadil na velkého koně – ale jednoho dne přišel čas, kdy už na ně byly staré dost. Jednoho dne se s tím mohly pochlubit. Byl tam tedy ještě jakýsi neformální rituál, který mohl fungovat. Aspoň do doby než se proměnil do té míry, že je možné se nyní pochlubit hlavně několika pivy, které si dáte v hospodě, zbraní, kterou u sebe nosíte, nebo jinými a leckdy nebezpečnějšími věcmi, o který se říká, že jsou cool.
Když dítě nepočká
Děti, se kterými pracujete, podle vás nahrazují přechodové rituály rizikovým chováním, co je v současné době ohrožuje nejvíc?
To, co dřív mladým lidem poskytovaly a umožňovaly přechodové rituály, dnes bylo v Americe nahrazeno gangy. Je to skutečně masivní problém, kvůli kterému zbytečně každý rok umírají desetitisíce dětí a další desetitisíce jsou zavírány do ústavů. Vezměte si, že jen v Kalifornii je nyní zavřených dvacet tisíc mladistvých delikventů a to je jen jeden stát z padesáti. Navíc proti minulosti se s problémem mladistvých gangů potýkají nejen velkoměsta, ale i malá městečka. Máte třeba obec se šesti sty obyvateli, v níž proti sobě bojují dva gangy. Žádné ghetto, žádná velká kriminalita, jen jedno fotbalové hřiště a žádný jiný důvod než ten, že je to cool.
Čím je členství v gangu pro mladé lidi atraktivní?
Děti potřebují být zasvěcené staršími. Je to přirozená lidská věc, jenže chování, na které narazí u starších v gangu, to, co musí sami „dokázat“, aby byly přijaty, je skutečně ohrožující. Fakt, že jste dospělí, silní a cool tam předvádíte braním drog, rizikovým stylem řízení, kdy záměně balancujete na hranici života a smrti, spaním na ulici a napodobováním dalších věcí, které dělají starší. V určitém věku začnou mít mladí chuť vstoupit do světa dospělých. Stejně jako oni chtějí činit vlastní rozhodnutí, mít sex, kouřit, vydělat peníze, ale to, co slyší od společnosti, je: „musíš ještě pár let počkat“. Jenže oni čekat nechtějí. A zároveň se jim nabízí moderní způsoby sebeiniciace – nejsou to jen gangy, ale taky školní šikana nebo třeba různé vstupní „rituály“, kterými jsou pověstné některé americké vysokoškolské koleje. Silnějším, tvrdším a vyspělejším vás tam učiní ponižování druhých.
Mluvíte o propasti, kterou vytvořila civilizace. Může společnost mladým mužům v současnosti ještě nějaké přechodové rituály poskytnout, aniž by je ohrozila?
My s dětmi děláme především zážitkovou terapii, jsme hodně v přírodě. Přechodové rituály ale mohou fungovat pouze tehdy, když jsou akceptovány celým společenstvím. Pokud dítě projde nějakým formativním zážitkem, ale rodiče nad tím ohrnou nos a jeho učitel se o tom ani nedozví, nemají možnost se rozvíjet ani oni, ani komunita, v níž žijí. Je to ale otázka celkového pohledu na věci. Podívejte se kupříkladu na masakr na střední škole Columbine, šlo o jeden z nejrozsáhlejších případů střelby ve škole, a to jich máme mnoho. Zemřelo tam dvacet pět dětí. Tehdejší prezident Clinton je politoval a přeživší ujistil, že jim bude poskytnuta řádná terapie, možnost konzultací po zbytek života a tak dále. Ale co kdyby místo toho přišel a řekl: „děcka hrozně nás mrzí, že jste museli projít tak obtížnou zkouškou, ale právě jste prožily neuvěřitelný přechodový rituál. Vy dva jste vlastním tělem chránili tamtu dívku a v mých očích jste se stali dospělými muži. Postarám se, aby to dozvěděli ostatní.“ Když se podíváte na ty dva možné přístupy, který z nich může pomoci takovou zkušenost zvládnout lépe? Ten, který děti na dalších dvacet let zakonzervuje, nebo ten druhý, který je uvede do dospělosti odměnou za to, jak moc byly statečné? Myslím, že místo toho, abychom z dětí dělali oběti, bychom z nich měli dělat hrdiny. To mi přijde jako smysluplná cesta.
Nemyslím, že přechodovým rituálem musí být nutně nějaká starodávná ceremonie přírodních národů Afriky. Jde spíš o zušlechtění naší mysli. Lidem se špatné věci zkrátka dějí a je otázka, jak se jim postaví. Mohou jít cestou nápravných terapeutických programů nebo využít podané ruky komunity, které vede k růstu.
Porazit draka
Zaměřujete se především na přechodové rituály chlapců, jak jsou na tom v tomto ohledu dívky?
Ani s dívčími rituály to není snadné, je to však mnohem jasnější. Když dívka začne menstruovat, okolí se k ní začne chovat jako k ženě, či alespoň jako k ženě v „zácviku“. Skutečným přechodovým rituálem ženy, děsivou a nebezpečnou situací, kterou musí podstoupit, je však, myslím, především porod. Na cestě od dívky k matce a ženě, spojené s hledáním odpovědí na všechny otázky typu kdo jsem a kam směřuji, je porod jasně rozpoznatelným mezníkem. Od chvíle, kdy se dívka objeví s dítětem na rukou, je každému jasné, že proti němu stojí žena. Často se jedná o velmi náročnou zkušenost, ale z přechodového pohledu je ta cesta přímočařejší. Chlapci a mladí muži potřebují projít podobným procesem, ne z fyziologického hlediska, ale z osobnostního, vnitřního. V tomto ohledu jde o tu stejnou potřebu, kterou mají dívky.
Je tedy cesta žen k nalezení identity jednodušší?
Na workshopech, které pro muže děláme, se velmi často setkávám s třicetiletými, ale i mnohem staršími muži, kteří vlastně nevědí, kým jsou. A to navzdory tomu, že pohledem společenských měřítek jsou poměrně úspěšní. Taková nejistota není dobré znamení. A ačkoli existuje mnoho žen, které dnes nechtějí nebo nemohou mít děti, nevede je to k tomu, aby si své ženství dokazovaly jiným způsobem. Otázka po vlastní identitě přichází mnohem častěji od mužů. Hledají úkoly či výzvy, kterými by si to dokázali. Koneckonců porazit draka a zachránit princeznu musí dát člověku zabrat, jinak to není ono. Zdá se mi, že se ženy se v tomto ohledu nechají zmást mnohem obtížněji a s podobnými otázkami se vypořádávají lépe.
Šílení a nudní
Setkáváte se s mladými lidmi po celém světě – liší se mezi sebou jednotlivé země?
Pracoval jsem s teenagery ve více než stovce zemí. Velký rozdíl jsem pocítil v momentě, kdy jsem se setkal s dětmi z přírodních kultur, z Afriky, Austrálie, s mladými Eskymáky. První, čeho jsem si všiml, byla jejich osobnostní vyzrálost. Byli mnohem zodpovědnější, méně zbytečně riskovali, méně se báli a taky mnohem méně řešili, co je a co není cool. Srovnání nejen s kalifornskými gangstery, ale i s běžnými dětmi se přímo nabízelo. Uvědomil jsem si při tom, že děti z těchto kultur nikdo nikam nezamyká, ani je ve velkém nedopuje léky, tak jako to děláme v Americe. V zemi, která se snaží stát v „čele“, ale ve skutečnosti nabízí ostatním ten „nejnarušenější“ model, jaký si lze představit.
V které kultuře jsou děti nejšťastnější?
Neexistuje asi jediné místo, ale obecně to jasně byly právě děti přírodních národů. Nemají léčebny, výchovné ústavy ani školní družiny, protože je nepotřebují. S tím jsme začali až my. Když jsem v těchto místech dělal workshop pro otce a jejich syny, bylo vidět, jak moc jsou ve vztazích spokojení. Většinou se snažím napravit komunikaci tam, kde se rodiče s dětmi hádají, bijí, útočí na sebe. Ale tam jsem viděl lidi, kteří se mají rádi.
Nedávno jste byl v Česku, jak to tu na Vás působilo?
Potěšilo mě, jak různí lidé na workshopy a přednášky chodili. Krom otců a synů jsem se tak potkával se zdejšími sociálními pracovníky a terapeuty, kteří přicházeli hledat inspiraci a kreativní cesty, jak s dětmi pracovat. To je dobře. Moc se mi líbí váš systém nízkoprahových klubů, protože jsou otevřeny všem dětem bez rozdílu. Věci, které v nich mohou dělat, jsou navíc velmi různorodé. O něco podobného, jako je klub, který jsem viděl v Praze na Žižkově, jsem se u nás marně snažil dvacet let. Vždy jsem ale nakonec narazil na odpor sousedů, kteří podobný prostor pro dospívající ve své blízkosti zkrátka nechtěli. Báli se rvaček, drog a všech možných dramat, která si byli schopni představit. Jasně, jsou to mladí lidé, podobné věci se občas stávají. Ale myslím, že tenhle problém se týká spíš samotných Američanů, jejich ustrašenosti a věčné touze mít věci pod kontrolou. Vlastně nechtějí problémům předcházet, hledají nějaký jednoduchý lék. Takový, který jim umožní získat nad situací kontrolu. Není třeba být vynalézaví a přemýšlet o příčinách, když můžeme být jen nudní a přitom šílení.
Co byste na základě svých zkušeností doporučil těm, kteří u nás pracují s dětmi?
V případě Česka jsem docela optimista. Jste relativně malá země a vaše šance vybudovat fungující společenství jsou vysoké. Mým úkolem není říkat, jak věci dělat, ale spíš poukázat na určitý problém. Pak je na dané komunitě, jak s ním naloží. V Americe teď pro to děláme hrozně málo, zdejší klima je jiné. U nás jsou v kurzu především vědecké metody, kognitivně-behaviorální terapie, tréninky sociálních dovedností, tréninky na zvládání agrese. Zkrátka všechny ty nudné věci, které děti nenávidí. Přišlo mi, že vy jste v tomto ohledu zhruba tam, kde byla Amerika před dvaceti lety, což znamená, že nemusíte bojovat s tak absurdní infrastrukturou. Máme obrovská centra s tři sta padesáti dětmi. Ty žádné rituály nepraktikují, jen se účastní terapií a je po nich vyžadována disciplína. Metody založené na důkazech podložených desetiletím výzkumů nemůžete jen tak nahradit nějakým experimentem. Právě tak se totiž bohužel naše civilizace dívá na čtyřicet tisíc let tradic přírodních národů: „mám radši svoje data, než ta vaše“. Nechtějí nic podobného slyšet, protože jsou v tom velké peníze. A to je další problém, protože z práce s dětmi jsme udělali výnosný byznys. Myslím, že vy ještě máte slušnou šanci podobnému vývoji předejít.
**
Bret Stephenson (1955)
Vystudoval transpersonální psychologii, v současné době žije v Arizoně. Přes dvacet let se věnuje práci s rizikovou mládeží, především pouličními gangy. Působil v pobytových, ambulantních i terénních zařízeních pro mladé lidi a zároveň mnoho let vede tematické workshopy. V současné době je ředitelem centra Labyrint, které nabízí podpůrné programy a služby dospívajícím. V češtině nedávno vyšla jeho kniha Co dělá z chlapců muže? Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti. Bret Stephenson je ženatý a má dceru (18).
