V úzkém cípu lesa, který obtékaly dvě sjezdovky, se ukrývala dřevěná chata, ve které se na pár dní ubytovala ona výprava. Ani jako chodci to neměli na svou trať daleko. Pohromadě mohli dojít až k okraji sjezdovky, kterou ale bylo nutné přeběhnout a na druhé straně se napojit na žlutou stezku. „Těm se to sviští dolu, co?“ poznamenal někdo z trojice mířící vzhůru. Na druhé straně s nadšením zjistili, že cestu jim projela rolba, vychvalovali ji až do nebes, jenže vedla jen k bufetu na točně vleku.
Dál už byla cesta tak zavátá, že její klikatá serpentina ani nebyla znát. Jejich cíl, druhý nejvyšší vrchol Nízkých Tater, se tyčil přímo nad nimi, a tak se půlmetrovou peřinou brodili přímo za nosem. Hladina se každým krokem propadala, někdy museli vzhůru pádlovat všemi čtyřmi.
Asi v polovině svahu je minul skialpinista. Elegantně a pohodlně klouzal stejným směrem a brzy zmizel za horizontem. Ozvala se vlna opovržlivého a trochu závistného reptání.
„To jsou dneska turisti, výhled by chtěli, ale sami se tam dostat neumí!“
„S lyžema seš snadno králem, ale my se nebojíme dát si zabrat!“
„No zase si toho může víc proběhnout a s naším budeme rádi, když vůbec někam dojdeme!“
Otrávené „Času dost, prosim tě,“ zakončilo debatu a tempo se pro jistotu zvýšilo.
Konečně své maličkosti dopravili do sedla a do všech světových rozlil se jim okouzlující výhled do dálav. Panoval tu nedotčený klid spících obryň. Tenkrát tam stála jen Kamenná chata, ale jiných živáčků vidět nebylo. Po výstupu si užívali první rovinku a obhlíželi nový terén, kluzká ledová krustička byla zatím příjemnější než propadající se sníh. Od špičky, kterou se vydali zdolat, je dělilo pár metrů.
O rok později se už sjezdovky vytáhly až sem, a to z jihu i severu, lyžaře vyveze nejmodernější šestimístná kabinka. Výstavbě podlehla i chaloupka s lesíkem, v níž přebývali, a z nedotčené krajiny se stala atrakce.
MISE SPLNĚNA, HRDĚ DÁL!
Vyhlášený a oblíbený Chopok zdá se masivní a rozložitý. Samotný vrchol na první pohled vypadá jen jako hromada kamenů navršených za chatou. Spanilý Ďumbier, nejvyšší z celého pohoří, působí zpovzdálí lákavěji. Jenže teď cesta vedla na vrchol nejbližší. Tam se konečně usadili tři putující.
„Hele, že to sem navozili kolečkem, aby se měli chataři odkud kochat?“
„Tedy, je taky čím,“ zvedl se znalec krajiny a ukazoval k Roháčům, na Západní i Vysoké Tatry.
Pyšně se vychvalovali, že pokořili velehory bez obtíží i v zimě. Byli sice teprve v půli cesty, ale už se cítili jako vítězové. Dlouho si ten pocit vychutnávat nemohli, na vysedávání nebyly ideální podmínky a den se zvolna krátil.
Jakmile se konečně rozhoupali k sestupu, hned někdo zvolal: „A hele! Dolů to asi půjde celkem samo!“
Přidržujíce se vyšších kamenů, sešmíkali se ten malý kousek zpátky do sedla. „Tak na tomhle když se rozjedeš, tak už se nezastavíš.“
„Prostě se něčeho chytíš a zastavíš se. Anebo prostě dojedeš až do sněhový peřinky!“
„Možná by bylo rozumný vrátit se stejnou cestou,“ pronesl jeden střízlivěji.
„Copak jsme sem šli, abychom se vrátili stejnou cestou? Pojďme ještě kousek po hřebenu a sejdeme o kousek dál!“
Demänovská dolina a nad ní středisko rozprostíraly se pod nimi jako na dlani. Hřeben se na západ vlnil jen lehce. Severní strana, kterou potřebovali, je ostřejší a skalnatější. Snažili se rozpoznat, jak daleko by mohla být další odbočka.
„Za chvíli to bude někde schůdný, v prvním sedle nejspíš.“
„Hele, vraťme se na jistotu. Nevíme, jak je to daleko a na téhle klouzačce se moc jistě necítím.“
„Dyť je to vlastně po rovince!“
Dohadovali se dva ku jednomu, že prý přeci nejsou žádní amatéři a nemohou se v půlce zaleknout pár kousků ledu. I poslední rozumnější hlas byl nakonec poražen.
„V klubu turistů nás učili, že výprava je vždy omezena možnostmi nejslabšího člena, tak jestli chceš zkazit výlet, můžeme to otočit.“ A ješitnost zvítězila, a tak pokračovali směrem k západu. Stále byli ve dvoutisícové výšce. Stačilo se držet dál od severního rozhraní a nebylo kam spadnout. Za chvíli spatřili, že z jednoho nenápadného vršku sbíhá sympaticky mírný ostrůžek. „Ha, nemusíme jít až na rozcestník a střihneme to tamtudy,“ řekl a ukazoval rukou linku až k lesu a k chatě, na kterou chodili popíjet.
„Tak se nemusíme bát, že nás chytne tma, máme to blíž!“
„Počkej, to chceš jít pro změnu mimo stezku?“ Ani teď námitky nikam nevedly. „Vidíš, že má malej sklon a je tam sníh jak cestou sem…“
Vyhlídnutý sestup vedl z Děrešů, třetího nejvyššího vrcholu. Když k nim došli, zjistili, že je tam trochu víc skalisek než dosud. Všude kolem byly i věžičky vyskládané z kamenů.
„Tak si tu dáme ještě pauzičku a načerpáme trochu rovnováhy, než zas budeme na šikmé ploše.“
Ostrůžek se z boku zdál mírný, ale až z vrchu bylo vidět, jak je ostrý. „Není to úplně ideální, ale je to po sněhu.“ Na zkoušku si špičkou boty kousek trochu rýpli. „Vidíš kuličky, jak se hezky kutálej a nerozbijou se!“
LEKCE ZKRTAKA
Po pár krocích objevila se samozřejmě zrádná krusta.
„Můžem jít bokem a držet se svahu,“ ozvala se rada, jenže to už první nešťastník volal „Kloužu...! Kloužu...!“ a už se sunul na zadek, sklon ho vedl na strmější stranu, tu kterou zdálky neviděli.
„Chytám tě!“ přiskakuje na poslední chvíli udatník vycvičený turistickým klubem. Společně se zabrzdili. Zachránce se zvedl, oklepal ze sebe sníh a jakoby se nic nestalo, prohlásil: „No co, aspoň si taky vyzkoušíme freeride!“
Teatrálně se otočil, ale jakmile došlápl, ujela také jemu noha na špatnou stranu. Okamžitě nabral rychlost, řítil se proti trčícímu kusu skály. Nárazem přeletěl za skalisko a zmizel v příkrém srázu. Role se prohodily tak nečekaně, že nestačil ani poděkovat. Nezaváhal a ve vteřině se vrhl za ním. Poslední člen zkameněl na místě, nemohl uvěřit, že je najednou sám, snad čekal, že se za chviličku objeví jakoby nic. Až když se řítil neznámo kam, došlo mu, že to přeci nemůže přežít. Podařilo se mu vyhnout kamenné překážce. V pádu se přetočil na břicho a jel nohama dolů. Brzdil alespoň prsty, které zarýval do ledu a na chvíli se i zastavil. Na dosah měl trs trávy, ale když po něm zkusil sáhnout, už se znovu vezl. Ani se nebránil, jen se tak překulil na záda a smířeně padal. Najednou se mu zdálo, že vystoupal nad své řítící se tělo, že stoupá na úroveň vrcholků. „Život za život, brácho!“ zněl k němu jeho vlastní hlas. A pak se ozvalo volání, které k němu doléhalo stále jasněji.
„Kolena před sebou a hlavu nahoře!“ Pořád dokolečka, až doopravdy pocítil klesající rychlost a najednou zastavil v měkkém sněhu. Lapal po dechu, jakoby chtěl začít křičet jako novorozeně.
BAR U CINKAJÍCÍCH NOHAVIC
Kolem byl první porost. Jedním z Děrešských kotlů sjeli dobrých čtyři sta výškových metrů. V mapkách pro skialpinisty cestu označili 3. stupněm nebezpečí. Uviděl, že kousek pod ním, zaražený o kosodřevinu, sleduje ho nevěřícně známý obličej. Čekal, že je čeká společná cesta do záhrobí. Nebyl si jist, na kterou stranu řeky dopadli. Pokusil se o řeč a vypadla z něj otázka: „Ty seš ty?“
„Neasi, kdo by tu taky co dělal! Vždyť jsme se zjebali jak český turisti!“ Kupodivu měli kosti pohromadě… Doufali, že poslední člen výpravy zvládl zůstat nahoře. Řvali z plných plic, ale odpovídaly jen ozvěny. Padal chlad, nemohli zůstat na místě. Vydali se zavátými kosodřevinami směrem k úpatí ostrohu, kam chtěli sestoupit. Nepřestávali volat, až konečně spatřili osamoceného druha. Potvrdili si kontakt, byl už docela nízko. Propadávali se do korun kleče, ale drali se dál a trvalo jim věky, než se dostali na místo, kde již mohli normálně jít. Snažili se spěchat, protože s přicházející tmou promoklé oblečení omrzalo, bylo slyšet, jak o sebe nohavice začínají cinkat. Když se dostali až k chatě, jejíž bar již stihli navštívit, museli se na chvilku rozehřát a nechtěli, aby se o ně začali obávat natolik, aby volali horskou službu. Stihli to jenom o okamžik.
„To máte jediné štěstí, že jste se vrátili. To vám nedošlo, že v zimě se bez cepínu a maček nechodí?“
„Už si to budeme pamatovat,“ přitakali kajícně a byli rádi, že o ně měl někdo starost, i že znají spoustu lidí, pro které stojí za to žít. Jestliže si předtím neuměli vážit života, uvědomili si, že svou nerozvážností a nedostatkem pokory přivolali na sebe osudnou lekci a byli vděční za druhou šanci a věřili, že to není nadarmo a že život jim to pravé teprve chystá.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
