Kam se vlastně podělo hnutí, kterému média zpočátku říkala „antiglobalizační“ a posléze ho začala váhavě označovat spíše jako hnutí za jinou globalizaci, tedy poněkud krkolomnou zkratkou „alterglobalizační“? Po ohromných střetech mezi demonstranty a policií v Seattlu 1999, Praze 2000 a Janově 2001 jej zastínila válka proti terorismu. Zapůsobila ale také deziluze mnoha aktivistů, kteří viděli pouze ohromné úsilí a velká rizika, ale žádné výsledky. Hnutím po roce 2008, která reagují na krizi, chybí devadesátkový optimismus alterglobalistů. Nové protesty spíše reagují (na škrty, represe, propouštění), než že by přecházely do protiútoku.
PŘEHLÉDNUTÁ VÍTĚZSTVÍ
David Graeber je antropolog a anarchista, který se jako mnoho jiných účastnil jak alterglobalizačních protestů, tak o dekádu později různých hnutí reagujících na krizi, z nichž nejvýraznější bylo Occupy Wall Street. Právě v souvislosti s ním získal značnou proslulost – autorstvím sloganu „99 %“, kterým chtěl vyjádřit, že na pokračování stávajících poměrů nemá zájem velká většina společnosti, a především knihou Dluh: Prvních pět tisíc let. Od mnoha svých souputníků se David Graeber liší – především tvrzením, že alterglobalizační hnutí ani zdaleka nebylo tak neúspěšné, jak se jeví. Podle Graebera si spíš nedokázalo připustit svůj úspěch.
Abychom věděli, co je úspěch, musíme se ptát po původních cílech. Autor rekapituluje: Jestliže krátkodobým cílem bylo narušit zasedání různých mezinárodních organizací, pak střednědobým cílem bylo tyto instituce oslabit – zejména Mezinárodní měnový fond s jeho nenáviděnými zbídačujícími programy strukturálních úprav a dále různé zóny volného obchodu. Dlouhodobým cílem byla zásadní společenská změna, pro radikální část hnutí, k níž se Graeber hlásí, především konec kapitalismu.
Co se stalo? Podle Graebera něco podobného, jako v případě hnutí proti jaderným elektrárnám v minulých dekádách. Hnutí uspělo v krátkodobých a střednědobých cílech: nejen, že setkání globální elity začala připomínat bojiště, ale především došlo k oslabení MMF, v podstatě odpískání programů strukturálních úprav, kolapsu jednání o Multilaterální dohodě o investicích (jakési navrhované „ústavě globálního kapitalismu“, která měla zajistit práva velkých firem vůči státům) a úpadku jednání o „volném obchodu“. Dlouhodobý cíl se ale vzdálil z horizontu, a navíc, jak autor poznamenává, vždy když Spojenými státy americkými otřásá významné hnutí, dojde k nějaké velké válce v zámoří.
Na těchto stránkách se může Graeber jevit jako autor, který význam svého hnutí poněkud přeceňuje. Přímo se vnucuje námitka: Vždyť se prakticky nezměnily mocenské poměry, v úřadech jsou stejní nebo někdy horší politici a s krizí se třeba jednání o zóně volného obchodu (aktuálně TTIP) vrací. Pro Graebera je ovšem tato námitka především dokladem toho, že stále převládají názory na revoluci, které jsou poplatné spíše 19. a 20. století (a ani tehdy moc nefungovaly). Soustředíme se na velké okamžiky a změny na vrcholu mocenské pyramidy. Unikají nám proměny, k nimž dochází pod povrchem a kde má vítězství často zprostředkovanou podobu; někdy se takové vítězství může jevit jako pouhá kooptace, jindy jako rozpuštění se ve zdánlivě nepřátelské společnosti.
Revoluční aktivita, na niž se navrhuje soustředit Graeber, se ale soustředí přesně na tyto změny. Nejde o to svrhnout vládu, nastolit novou a vyhlásit třeba „komunismus“. Jde o to rozeznat, že „komunistické“ vztahy, tedy takové, které jsou zaměřené na nezištné a společné rozvíjení, ne na práci za účelem zisku, tu už dávno jsou, ať už v rodině, v přátelstvích nebo v různých společenstvích, a poskytnout jim větší prostor.
ODEPŘENÝ ALTRUISMUS
Graeber sám říká, že jeho práce je plodem pochybností nad možnostmi teorie, často navíc uvězněné v privilegovaných zdech univerzit. Momentem patrně největších pochyb nad jejím smyslem pro něj byl rok 2004, kdy Američané podruhé zvolili George W. Bushe navzdory všem skandálům a válce. Graeber měl den nato probírat v semináři sociologii náboženství Maxe Webera, ale skončil debatou se studenty, jestli akademická sociální teorie vůbec v něčem pomáhá porozumění společnosti a jestli by nebylo lépe ji odložit a řídit se prostě „zdravým rozumem“. Zdá se, že on sám se rozhodl obojí kombinovat, vůči teorii si nicméně udržuje hlubokou skepsi a podrobuje ji neustálým pochybnostem. Jsou to ale pochybnosti stimulující, jak se ukazuje právě na jeho pokusu zodpovědět, proč byla v USA tak dlouho úspěšnější pravice.
Každá teorie je založená na redukci – ta může být někdy užitečná, mnohdy je ale také zavádějící. Modely, v nichž člověk jedná pouze podle svých zájmů, mohou leccos vysvětlovat, ale také kvůli nim zapomínáme na bohatou směs lidských motivů, jakou mnohem lépe než všechny sociologické teorie popsali velcí romanopisci jako Tolstoj či Dostojevskij. Levice možná neuspěla právě proto, že vzala příliš doslovně poznatky společenských věd.
Americká pravice dokázala podle Graebera skvěle zkombinovat egoismus a altruismus – na jedné straně absolutní egoismus nikým neregulovaného trhu, na straně druhé „morální obrodu“ skrze církev a vlastenectví. Levice oproti tomu oboje rozmlžila, když předpokládá, že velká většina lidí se chová podle svých zájmů, zatímco „altruismus“ (v podobě smysluplné práce pro druhé např. ve vzdělávání, kultuře nebo nevládkách) zůstal vyhrazen malé menšině vesměs z bohatých rodin (přirozenou bariérou tu je placené vzdělání a často také prekérní léta různých stáží či dobrovolnického „získávání zkušeností“ potřebného k dosažení na stálejší práce v daném oboru). Dělník z automobilky má aspoň malou šanci, že jeho dítě se stane generálním ředitelem nějaké firmy; má ale zároveň naprostou jistotu, že se nestane univerzitním profesorem nebo kurátorem v prestižní galerii. Pokud nositelé těchto zaměstnání (nebo i jejich skromnějších verzí) dělají aktivismus a působí, byť třeba bezděčně nebo nedobrovolně, jako elita, jako jakási morální a kulturní aristokracie, těžko se divit, že vyvolávají zášť. Působí to, jako by radikálové šedesátých let dostali na odškodnou za svůj neúspěch možnost sledovat své ideály aspoň na odstíněné půdě univerzit. „Člověk se jim nemůže divit, že na takovou nabídku kývli. Stejně tak se ale člověk nemůže divit, že je zbytek země kvůli tomu nemůže vystát.“
Běžné vysvětlení toho, proč chudí Američané nastupují do armády, počítá se zájmy a upozorňuje na to, že armáda je pro ně jednou z mála šancí na sociální vzestup. Graeber toto vysvětlení nevyvrací, jen doplňuje, když vyzývá své přátele z mírového hnutí, aby vzali vážně i idealistické motivy. „Proč vlastně děti z dělnických rodin vstupují do armády?... Protože jako kterýkoli teenager chtějí vypadnout ze světa únavné práce a nikam nevedoucího konzumu, chtějí mít dobrodružný život a ještě k tomu věřit, že dělají něco opravdu ušlechtilého. Vstupují do armády, protože chtějí být jako vy.“
NEROVNOVÁHA V EMPATII
Velmi plodně Graeber využívá impulzy z feminismu. Pro společnost jako celek je charakteristická nerovnost, na niž poukázaly právě feministky – v mocenské situaci, tedy nejtypičtěji v situaci, která hrozí násilím, ale nejen v ní, se vždy ten slabší snaží porozumět silnějšímu. Feministky to znají z výzkumů ve stylu: zadejte ve smíšené třídě slohovou práci na téma „jeden den v kůži opačného pohlaví“ (dívky napíší dlouhé eseje, kterými dají najevo, že se o tématu něco napřemýšlely, chlapci se začnou bouřit, proč by nad něčím tak divným vůbec měli uvažovat). Platí to ale i obecně: Ženy si představují, co si asi myslí muži, Romové se snaží vžít do gádžů, chudí kupují bulvár, aby se dočetli něco o celebritách. Opačně to příliš neplatí – vciťujeme se do toho, co nad námi má moc nebo co pokládáme za ohrožení. Většinu toho, co autor označuje jako „interpretační práci“, dělají ti slabší. Je to přitom právě tato práce, která je nezbytná k tomu, aby prakticky jakákoli společnost vůbec mohla existovat.
Graeberovou nadějí je nejen to, že se tato práce bude ve společnosti časem rozdělovat rovnoměrněji, ale především že se bude dělat tak, aby vztahy moci a podřízenosti oslabovala a podvracela. Těžko říct, zda se splní – sám jí jde ale podstatně naproti. Takřka klenotem kritické esejistiky je esej Smutek postworkerismu, který nabízí kritickou a přitom empatickou analýzu postmoderny, některých módních proudů v marxismu i současného umění. Vydání knihy, i když její český překlad občas tahá za uši, je záslužný počin.
David Graeber: Revoluce naopak. Olomouc: Broken Books 2014.
